Koňská krása

pátek 27. prosince 2013

Dech v obláčcích páry se vznáší,
zima prostupuje silným tělem,
mráz tvoří obrazce na linii kamaší,
jiskra žhne kdesi v očku bdělém.

Hluboký hrdelní tón prořízne chlad,
nádherná svalů souhra naladí tón,
s příslibem nepoznaného je pohyb spjat,
oslní vás mozaika lesku stříbřitých spon.

A vznáší se, andělům v nebesích podoben,
překonává útrapy té nejkrutější zimy,
nejjemnější symfonií zvuku tanec je způsoben,
nemluví za něj hlas, křičí za něj činy.

Uchvátit zvládne jen nadpozemským zjevem,
není potřeba kýčovitých lichotek, vnucování,
nadšen každým potleskem, lásky projevem,
vždy jste nepřipraveni, nikdo vás nezachrání.

Ale on ví, že přílišná marnivost do pekel vede,
žádá po vás péči, zbožňování, kapku duše vaší,
daruje vám lásku, pokoru a kousínek sebe,
a věrným přítelem je toho, komu tohle stačí.

Nezapomínejte, že nerozumí lidské řeči, pro něj mluví činy,

Ale koňská krása stojí za trochu dřiny.

Slepý houslista

neděle 22. prosince 2013

Slepé oči malého houslisty,
marně pátrají po záblesku světla,
vzduchem vznáší se notové listy,
jak jeho láska melodie pletla.

A vzpomíná na rudé rty, 
co nikdy nespatřil,
na jiskřivé oči zračící sny,
kterým nikdy nepatřil.

A něžná ručka, co do vlasů míří,
slabá slova, co spojují se v tóny,
slastné vzrušení, co tělem se šíří,
a proradné kostelní zvony.

Musela pryč, opustila zbloudilého prince,
utekla i s inspirací veškerou,
sebrala smysl života, nechala mince,
ale kdo žije, když lásku mu seberou?

Proč? Jen proto, že nevidí barvy?
Že nepozná svět, nepopíše pohledy,
že barvu oči nemají, neznají tvary,
máte vážně tak omezené rozhledy.

Je to smutné.
Bolí to.
Ale vás ne.

Černobílá - 7. kapitola

Iluze šťastného podzimu

Na každý pád - 1. kapitola


Dívka, která stála na hřbitově


Eraxont - 12. kapitola


Eraxont - 11. kapitola

Eraxont - 10. kapitola

Eraxont - 9. kapitola

Eraxont - 8. kapitola

Eraxont - 7. kapitola


Eraxont - 6. kapitola

Eraxont - 5. kapitola

Eraxont - 4. kapitola

Eraxont - 3. kapitola


Eraxont - 2. kapitola


Eraxont - Prolog + 1. kapitola

Dědictví křišťálové víly - 2. kapitola - Obsidián

Dědictví křišťálové víly - 1. kapitola - Nefrit

Navždy moje

Stál jsem a sledoval ji,
Nesmíš, nesmíš, říkal jsem si.
Její tělo mne však láká,
jako let bezkřídlého ptáka.

Přál jsem si cítit,
už ne pouze slídit,
po lásce žhavé,
jež na srdce klade.

Chtěl jsem ji líbat,
krev ze rtů omývat.
chtěl jsem spojit tělo její,
tak jako ptáci pějí,
v jedné linii s mým,
v to o čem jen sním.

Poznat co znamená milovat,
ne si jen navždy slibovat,
že lásku časem potkám,
a její srdce se svým protkám.

Rudou nití touhy,
bez jediné šmouhy.
Navždy je spojit,
a srdce své zdvojit.

Nepatří mi však,
i když cítím to tak,
musím svou lásku skrývat,
a nechat někde v dáli zpívat.

Smutnou píseň zpívat,
ve svých snech ji líbat.
Náhle dívka se otáčí,
hnědé oči protáčí.

Nechce po jeho boku stát,
jeho vtipům se smát.
Najít jinou lásku touží,
avšak výčitky svědomí ji souží.

Nechce mu dál lhát,
ale stále se musí ptát,
opustím ho jako on opustil mne,
jak to s jeho city hne?

Dívá se na mne smutně,
je to jako když vám někdo utne,
jedinou část duše kterou máte,
a nechtěně ji jí dáte.

Své srdce jsem jí dal,
aby můj žár vzplál,
ona však musí zůstati,
a pouze jeho poznati.

Bolest se jí v očích zračila,
ačkoliv se snažila,
ho opustit,
klásek lásky v něm nešel rozpustit.

Znala ho déle než mne,
a když se srdce upne,
není šance vrátit to zpět,
ani kdyby nekvetl lásky květ.

Nechce dále s ním býti,
a o dalším pouze sníti,
on ji však miluje,
a společný život jí slibuje.

Ona nemá odvahu říci ne,
snad se její srdce hne,
a odmítne ten rozsudek,
udělá času posunek,
a dovolí mi snažit se.

Prosí ho o volnost,
on ji však nedá tu hojnost.
Dělat co uzná za vhodné,
a jejího srdce hodné.

Chtěla jiného milovat,
jinému věrnost slibovat,
Žít po boku jiného,
sobě slibného.

Smutek jsem pocítil,
po lásce jsem slídil.
Ve tmě jsem se ztrácel,
a na zem se skácel.

Srdce se mnou válčilo,
jako by tančilo,
Tanec života mého,
v rytmu proudění teplého.

Cítil jsem dotek na rtech,
jemný jako nikdy v těchto letech.
Bylo to motýlků tisíce,
tlačících na plíce.

Chtěli abych znovu dýchat začal,
a dokončil co jsem počal,
Boj o lásku svou,
s nekonečnou tmou.

Slyšel jsem rty o sebe se třít,
a jen nekonečně klít,
Že mou smrt snad zavinily,
a ani slzu neuronily.

Cítil jsem vláhu na své kůži,
byla to jako rosa na růži.
Jako mé vlastní slzy stékala,
a strachem přetékala.

Oči vlahé jsem otevřel,
a hned to zanevřel.
Plakala tam života mého láska,
přenádherná kráska.

Políbila mé rty kamenné,
jako led studené.
Srdce radostí skákalo,
v koutku však i plakalo.

Vědělo, že naposled toto cítí,
a do svých sítí ji nechytí.
Doufat jsem přestával,
a uvnitř těla roztával.

Snad byla ještě naděje,
stále mne však líbala a nic se neděje.
On jen bezčinně stál,
a z očí mu oheň plál.

Toužil mě zabít,
a mou smrt najít.
Nechtěl jsem ubližovat,
pouze se s ní sbližovat.

On se díval očima plnýma nenávisti,
a uchyloval se ke lsti.
Dívka vstala a ruku mou stiskla,
k srdci si ji přitiskla.

Chtěl jsem tančit radostí,
a ona starostí.
O to co mi udělá,
či snad válku rozdělá.

On se na ni však jen zničeně podíval,
již se neusmíval.
Pochopil její rozhodnutí,
i když musel cítit v srdci bodnutí.

Miloval ji jako já,
ačkoliv její srdce se vybírá.
Svůj osud si vybralo,
a jemu štěstí navždy sebralo.

Smrt z lásky

Červené růže,
a dívky kůže
na jizvy se trhá,
mladou krví mrhá.

Z její vůle se to děje,
jemu její sladká krev pěje.
Sklání se upír a saje
a poznává touhy taje.

Smrtelná bolest z dívky čiší,
jeden mladý lidský život ničí.
On ačkoliv svému tělu rozkáže,
odpoutat od krve se nedokáže.

Dívka prosí, že krve je málo,
on tuší, že krev není nastálo.
Saje však on krev dál a dál,
až osud jeden život vzal...

Chvíle před smrtí

Slzu v oku mám,
a ačkoli šťastná se zdám,
mé srdce po tobě touží,
Hněvem a bolestí se souží.

Jinou dívku a lásku máš,
a když šťastný se zdáš,
já hněvem plápolám,
a zlomené srdce mám.

Chci po tvém boku žít,
a přestat o tobě snít,
ty neopětuješ mou lásku,
a já se topím v nářku.

Až přijde den, kdy skončí můj čas,
vybavím si tvůj sametový hlas,
oči rudě žhnoucí,
a nechám srdce naposledy tlouci.

Chci cítit tvou vůni,
a ačkoli láskou stůni,
chci cítit tvé rty na mých,
a utápět se v polibcích tvých.

A i když obrovskou bolest to způsobí,
jako droga to na mne působí,
naposledy vidět oči tvé,
než má duše zahyne.

Smrt ohně a vody

Když nastal nový den,
unikl dívce neposlušný sten,
vždyť, když chlapec odešel,
nehezký čas nadešel.

Když upír ji opustil,
naději v ní rozpustil,
na společný život krásný,
chvíle bez bázní.

Láska jeho byla pomíjivá,
a jeho slova odmítavá,
tu díru jí do hrudi vypálil,
ani čas ji zatím nezacelil.

Vstala a vyšla ven,
chtěla, aby skončil ten zlý sen,
vydala se k hájům, loukám,
a on o ni strachem puká.

Nad průzračnou řekou se sklonila,
v žalu svém se topila,
nohy v čiré vodě si máchala,
a ve vzpomínkách na něj tápala.

Poté nápad jí hlavou probleskl
a slunce třpyt se na vodě zableskl,
Bella do vody skočila
a hlava se jí zatočila.

Plíce vodou se plnily
a vlnky svůj úděl splnily,
již nenacházel se život v tom těle,
chlapec v dáli tvářil se bděle.

Něco v pořádku není,
a to není pouhé snění,
snad dívka život si nevzala,
a smrt si do těla přizvala.

Chlapec věděl, že je to tak,
ochromil ho obrovský strach,
škrtl sirkou, oheň hoří,
a další lidský život moří.

Tak na lásku oba zemřeli,
jejich rty se třásly pocely,
snad někde tam nahoře se sejdou,
a už se nikdy nerozejdou...

Dolor in mea cor

Rudý záblesk, slzy černé,
tvář chladná, srdce věrné,
hlasy mrtvých, zpěvy hvězd,
vzhled - zlomeného srdce zvěst.

Života smysl kdesi v dáli
a rty, kdy naposledy se smály?
Vždyť není proč, není důvod,
zmizel ze srdce štěstí původ.

Pohled na lásku cizí bolí,
více než rána do hlavy holí,
hlavně když on má být váš
a nakonec s rodinou boj vzdáš.

Koukáš, jak on se na ni směje,
jak ona na něj radostné ódy pěje,
a na tvé straně nikdo není,
mezi rodinou vyvolává to pření.

Ale ty právo na tu lásku chceš,
ale smůla drží se tě jako veš,
v kožichu vlčím s očima psíma,
nedokážeš dívat se na něj zpříma.

Ale neboj, rány se rychle hojí,
nakonec nalezneš lásku svojí,
a přestaneš slabě závidět,
neboj se, bude to co nevidět.

Za branami Volterry

Šepot skoro neslyšný v dáli zní,
nemálo lidí si myslí, že jen sní,
jak samet ozývají se ta sladká slova,
pro člověka jen a pouze jáma lvová.

Dvě rudé oči temně září, zírají na ně z dáli,
nedá se říci, že by se lidé nebáli,
ale všichni kráčí dál, jak ovce na popravu,
už neberou to jen jako bezelstnou zábavu.

Oči strachem rozšířené, vyděšeně hledí,
tvář většiny z nich naplnila se šedí,
instinkt již radí jim utéci, zmizet co nejdřív,
aby přežili jednu z dalších upířích ofenzív.

Minuty se ale krátí, smrt je stále o krok blíže,
už i vytahují ty pověstné křesťanské kříže,
ale čas už vypršel, jejich dny jsou sečteny,
když překročí ty pověstné Voltérské kameny.

Už o nich nebude nikde zmínka, ani slovíčko,
zbude po nich jen smrtelného prachu maličko,
ale upíří vinu v tomto případě prominu.
Chtějí přeci jen svoji živinu!

Gianno, prosím, odpusť...

Nesnáším pocit bezmoci, souhru smutku,
co mohlo je donutit k tak ohavnému skutku?
Ublížit, zranit, rozervat na kousky masa,
jen pro to, že je slabší… křehčí a jiná rasa.

Kosti stárnou, pod náporem síly křupají,
v hlavě bludné hlasy neustále dupají,
není již na těch rtech smíchu více,
už krásnou barvu ztratily, mramorové líce.

Proč holčička moje pro lásku se trápí,
proč nemůže se skrýt pod uhlovou kápí,
proč její hlas už nikdy dráty nezazní,
proč už nikdy neotřese se bázní…

Znamenala nic, byla pro ně hračka,
jenom kus jídla, co při stáří se zmačká,
kousne, vycucne, odhodí jako odpad,
a počká se na kůže, buněk rozpad.

Má drahá kráska, má životní láska,
už slyším jen, jak její páteř praská.
Už nezašeptám do ucha jí sladké lži,
Gianno prosím, odpusť mi.

Útržky

Ledová princezna před světem srdce skrývá,
zesnulý její bratr ze shora smutně se dívá,
přinesl šanci s očima hořké čokolády,
mohou být ledové city rozehřáty?



Zvonil, zvonil umíráček,
zpíval o mrtvolném stavu,
jak chudáček mrzáček,
spadl na hlavu!

Utíkej, králi, utíkej,
zrada krátké nohy má,
do pastí lidu se navlíkej,
kde je pověstná hrdost tvá?

Šlechtici, páni moji všemocní,
kam ten bílý kůň tak spěchá?
Proč v našem státě onemocní,
i ta naivní krásná útěcha?

Opovaž se, jediný krok a smrt tě dostihne,
temnota svá chapadla pevně rozvine,
chytne tě a nepustí, ty malý červe,
lebku, kosti rozdrtí, kůži z tebe serve.

Když plní se sny a hvězdy údajně padají,
plíží se postava zeleným hájem potají,
chce vědět kolik z toho je jen zvěstí,
chce svojí dávku neředěného štěstí!

Utíkej, utíkej, pravda se blíží,
Realita srdce ti tíží,
"já už nemohu běžet dál,
Vždy on mi poslední dech vzal…"

Nelíbila se ti tato poetická tvorba?
Zarazila se nad ní tvoje krvetvorba?
Pak nezbývá ti nic moc a nic více,
než splasknouti nespokojené líce...

Hleď vpřed, do očí modrých,
hleď dál za slupky vidění,
zapomeň na tu směs slov bodných,
nevracej se do dětského mámení.

Koukám přes sklo, sníh na zemi se válí,
mráz štípe děti do tváří, vše umírá, hyne,
představa kůže zmrzlé, modrých rtů, mě pálí,
jak jen ten život chladně plyne…

Krásné je milovat,
dokonalé ctít,
nečestné je slibovat,
jednoduché pít...

Máte-li chuť mne za mé názory sníst, tak mi věřte,
nebo třeba ne, tisíckrát si to klidně ověřte,
že ze mě dostanete po právu,
jen orgánů a krve otravu!

Možné je nic,
možné je všechno,
nic je rub,
všechno je líc.

Z měsíční záře utkaná,
lidskými neřestmi svázaná,
ze štěstí slunce stvořený,
k záhubě láskou zrozený...

Nevnímej upírů mámení,
Naslouchej volání krve,
Z duše tvoje síla pramení,
Jsi malé dítě teprve…

Les

Lesem kráčím tiše,
nebezpečí stále blíže.
Nosím v srdci smutek,
a stromy zármutek.

Strach ochromí tělo mé,
a stromy mne zvou mezi své,
toužím cítit volnost,
a stromy láskyplnost.

Nechci býti obětí,
lidské touhy pánem být,
kdyby stromy dokázaly žít,
cítila bych dojetí.

Snily by o životě,
žádné lidské robotě,
chtěly by v lese stát,
a lidí se nebát.

To jsou však jen sny,
neproběhlé dny,
mám právo na život krásný,
a štěstí, chvíle bez bázní.

Stromy na život právo nemají,
a vlastí svobodu neznají,
všichni v záchranu doufáme,
při tom jen nečinně koukáme.

Zdalipak pomoci se dá?
A za co, každý se ptá,
oni nám zdarma život dali,
a my jim svobodu navždy vzali.

Válka

My bojíme se války, my nechceme kráčet dál,
netoužíme spatřit frontu, sen iluzi by nám vzal,
pro kráčíme tu jak ovce na popravu,
snad aby Vaše veličenstvo mělo zábavu?

Pošlete si svého syna k nám na frontu, do války,
ztratí naivitu dětství, malé mu budou zlaté sandálky,
nepřežije možná ani den, ani hodinu, ani minutu,
a pak uvidíte, že nejen prostá žena slzy roní tu.

Ale jste jak krtek v hlíně zahrabaný, před světem
takovým, jaký je. A vykládáte vašim dětem,
o princezně, o vojácích, o moci, co do svých spárů uchopí,
ale už jim neřeknete cenu, ten žal, co poddané utopí.

Jezera krve, hordy starých uniforem na spálené louce,
kde jeden čas sedávali milenci, sladká slůvka řkouce,
jenže vy neměl jste je rád, ta panna byla příliš krásná,
proto potkala je odporná a chladnokrevná smrt spásná.

Ale my si nestěžujeme, my stále pod vaší vlajkou bojovat jdeme,
veselých slov plné rty, i když stejně do jednoho pojdeme…

Naivita

Čo keď ho naozaj milujem?
Prečo svoje city pred svetom izolujem?
Prečo ten šialený chlapec zostal mi v hlave?
Prečo už sa to nepodobá zábave?

Odíď rýchlo z môjho vedomia,
uhleči tiaži môjho svedomia,
pozerať na teba sa nemôžem,
ale zo srdca ťa neumažem.

Nechcem ťa poznať, už nikdy nechcem vidieť,
ale nedokážem ťa nenávidieť,
prečo všetko sa splieta ako pavučiny,
to sú len a len bludné končiny.

Čo hrať, že ťa trebárs nepoznám?
Možno ťa raz nerozoznám?
Som vážne taká naivná?
Že pomôže mi táto báseň bezslovná?

Ledové bariéry

Proč když v duši panuje mír,
tak stejně na svět ponuře se dívám,
proč v očích cítím slziček vír,
ale stejně si posmutněle zpívám?

Hrana sebeovládání bortí se,
jako domeček z jemného kvítí,
a já tvářím se stále až přílišně mdle,
jako když slunce pro mě dávno nesvítí.

Odcházejí, přicházejí, tvoří rány hluboké,
neví, co ve mně to vyvolává, jen konají,
jak ty emoce jsou šíleně divoké,
ale oni nikdy nepoznají.

Prosím, nechoďte ke mně blíž,
já nechci cítit lidi po svém boku,
vždyť stavím si proti vám skrýš,
tak nechte mě žít pod palbou broků.

Já zvládnu to, mohu doufat,
vždyť zvládla jsem života rány, facky,
jen nechte mě samotnou si zoufat,
neházejte mi pod nohy klacky…

Adresát neznámý

Noc tíživá jak samet černý,
chudý sirotek v krčí se v koutě,
po nábřeží prochází se muž nevěrný,
na všechny temná noc dopadá, podle smutku soudě.

Té noci v pokojíku dívka se krčí,
před sebou pergamen v ruce brk,
píše smutný dopis, do obálky ho strčí,
bohužel nedojde, na to by dala krk.

Proč jen ho nemůže pustit z hlavy?
Ačkoliv by si to přála,
její srdce na odpor se staví,
a ta špetka naděje ji hřála.

Oknem chladný vítr pronikl,
ostrý chlad ji ochromil,
svíce plamýnek zanikl,
dívku čas dohonil.

Bosá z domu vyběhla,
v ruce dopis smutný,
ulici přeběhla,
bohužel věděla, že je nutný.

Všichni věděli, že jí omámí,
adresát neznámý...

Přátelství

Dívám se na tebe,
U srdce mne zebe,
Již nechceš po mém boku stát
A mojí osobu tak dobře znát

Bolí ta obrovská ztráta,
Cítím se jako kaluž bláta.
Bez tebe nejsem nikdo, nic,
Životu již nastavuji líc.

Čekám života další ránu,
A vím, že ji zvládnu.
Nic horší nemůže být,
Než o tvém přátelství jen snít.

Chci znovu slyšet tvůj smích,
I když bude to stát hřích.
Chci znovu přítelem býti,
A tebe jako oporu míti.

Náhle se otáčíš,
Veselé oči protáčíš.
Snad chceš abych přišla blíž,
A snížila se ještě níž?

Ty však úsměv na tváři máš,
A mým očím se nezdáš.
Vypouštíš z úst omluvná slova,
A já cítím se šťastná znova.

Dokážu ti vše odpustit,
Ale nesmíš mne vícero opustit.
Když přítel odešel,
Můj duch jako by pošel.

Nyní jsi zpět,
A já veselá jako květ,
Vtipům tvým se směji,
A na tvoji osobu jen pěji.

Přátelství pravé vydrží,
A když tě přítel nedrží,
Zkus se na svět dívat z druhé stránky,
A nedávat všem jen špatné známky.

Temný anděl

Temnota černá, krev čeká,
splatí-li krví temnou daň,
anděl pod šlahouny se vzteká,
již nepřipomíná raněnou laň.

Krev stéká, kůže se trhá,
všichni jenom stojí,
a mocná temnota v anděla se vrhá,
a o ní se nikdo nebojí.

Budou všichni stále stát?
To nikdo nepomůže?
Má se o svůj život ona bát?
Vždyť samotinká nic nezmůže...

Šedá eminence

Skláním se, tiše si zpívám,
na potemnělý hřbitov se dívám,
v rukou kudlu, v očích strach,
jsem jen ubohý a nenasytný vrah.

Jsem jen loutka šedé eminence,
ani nepatřím mezi její oblíbence,
jsem jen jedna postava z mnoha,
která už nemůže odvolat se na boha.

Slunce mi již dávno nesvítí, nezáří,
všichni odporně se na mě tváří,
nedivím se jim, vzala jsem jim rodinu,
a nalila čerň na každou jejich hodinu.

Na okap padá děšť, v rytmu zpěvu,
se mnou cloumá se vlna hněvu,
další oběť po cestě se blíží,
a mě obrovský kámen na srdci tíží.

Stačil skok, krok a pak tupá rána,
a já znovu mohu vrahem býti zvána,
další život jsem zmařila, další krev prolila,
a šedá eminence? S úsměvem se chlubila.

Ani jeden není bez viny...

Kopyta dopadala na navlhlou zem,
myšlenky volně pluly temnou oblohou,
slzy hromadily se v šedém oku mdlém,
pomoci už jí beztak přeci nemohou.

Zvíře funělo, ale stále dívku neslo,
nevzpíralo se, nestěžovalo si, šlo,
avšak krajinou se jeho jméno neslo,
zle, nebezpečně, bázlivě se proneslo.

Skrze bledá ouška dívenka koukala,
nádechy zadrhávaly se v plicích,
vzlyky za vzlykem ze sebe prodrala,
žebra měla plná tepů mučících.

Vztek slíval se s bezmocí, bolestí,
pletla si své pojmy s cizími dojmy,
vábila k sobě všechna lidská neštěstí,
sama uprostřed své duševní vojny.

Válčila dál, a kdo ví, jak, kdy, kde proč…
Ukazuje na trpitelské praktiky,
cítila v nose krev a smrdutou moč.

Přeci tekutiny strachu, paniky,
jela dál, kopyta míhala se pod ní,
chyběl jen kousek, už jen malá chvilička,
ona moc slabá, nepřátelé málo ctní,
a vyvázla by naprosto celičká,
ale teď ji za rameno cosi popadlo,
prudce trhlo, naštvaně mrštilo na zem,
mezi kameny její tělo dopadlo,
zašpinilo nevinnosti bělostný lem.

Sunula se od útočníka dál a dál,
ale příliš pomalu, on byl rychlejší,
za nohu čapl ji samotné smrti král,
ale ta zbraň… ta zbraň je ostřejší,
jak tyčí se v celé své vražedné hrůze,
jak ladně zajíždí do lidského masa,
jak krvavé fleky jeví se na blůze,
dostala se jí otázka polohlasná,
než prudčeji přitiskl do hrudi nůž,
než vzrušeně na tu spoušť pohlédl,
než prsty rozmazal jí na rtech růž,
než láskyplně si ji prohlédl.

Spustily se jí vodopády slziček,
žebrala o život, snažila se prchnout,
dostalo se jí rozšířené zorniček,
nedokázala do svědomí proniknout,
už pomalu neviděla, slyšela tep,
zaslechla jen šeptání milostných slov,
ale do hlavy bodal ji ostrý střep,
a její život ukončil surový kov.

A chlapec se na to zděšeně díval.
A kůň se na to zděšeně díval,
A chlapec nakonec znaveně vstal.
A kůň dále tiše nezpozorován stál.
Chlapec konečně kořist svou uštval,
kůň jen pach mrtvolný slabě čichal,
ani jeden není bez viny…

Dívka v purpuru

Vznesl se měsíc, rozzářil krajinu,
Oslepil, polapil tichou mysl dívčinu,
Rudý svit bělostnou kostrou prozářil,
Mrtvé a živé, mladé a staré znesvářil.
Tiše plížily se temné stíny lesa,
A dívčino srdce strachem a bolestí plesá,
Jako zvíře chycené v malém hrudníku,
Copak, už se bojíte, pane básníku?
Zběsile naráží do ostrých žeber,
Když smrt nabízí, tak neber,
Utíkej, princezno, čas se ti krátí,
Už nikdy neuvidíš svou drahou máti.
Život za život, nesmrtelnost za osud,
Polibek za číše vína, slzy za rosu.
Ale dívka sedí dál, bezbožně prosí,
Jenže smutek už se dávno nenosí,
Ohoď svůj purpurový šat, miláčku,
Nech se unést na královnině obláčku.
Stíny blíží se a ona oblouzněná hledí,
U rozcupovaného těla matčina sedí.
Odvaha jí nechybí, jen co je pravda,
Ale ta se v temnotě nikdy nezavdá.
A tak vnikl první šlahoun do tělíčka,
Pronikl kůží, zakousl se do masíčka,
Další tvrdě za krček dopadl,
A cestu k plicím bezpečně odhadl.
Kostičky křupaly, hlava se drtila,
Oči umíraly, ústa se škrtila.
Bolestné výkřiky v tichu mrtvolném,
Pařáty v bílém těle povolném.
Posledních pár vniklo do břicha,
Poslední sten unikl do ticha,
A už malé dívenky není,
Temnota její mrtvolu plení.
A nezbylo z ní nic, ani kostička,
Morek vyžrala z ní tlustá myšička,
Ona říkala jí, ať utíká,
Zůstat byla chyba veliká…

A pak mě políbil!

Přijdu si jako kus listu, kapička bláta,
jako kdybych měla být každým okamžikem odváta,
jak kdybych neznamenala vlastně vůbec nic,
každý oproti mně byl milionkrát víc.
A za to může on, vina se jinam svalit nedá,
vždyť on mi tolikrát řekl, jak jsem škaredá.
s pak mě políbil.
Možná jenom svůj vkus tříbil…
Ale to nic nemění na faktu, že mě odstavil,
až za tu blond nádheru mě postavil,
jen občas skočil za starou známostí,
když potřeboval omámit neřestí.
A co já? Nejsem žádný vlak,
jsem nebezpečná jako drak!
Další skleničku si dolej,
pak uvidíme, kdo půjde na vedlejší kolej!

Poslední sbohem

Zvedl se vítr, vznesl bílý vlas,
Tiše krajinou se nesl, smutný hlas,
Oheň rozdrápal ho, zlikvidoval,
Zelenou ocelí oheň vlas pospojoval.

Drak vznesl se do oblak, majestátně,
Zvíře zavylo, cosi ho zabilo, proradně.
Pět lidí tak rozlišných, jak jen černá a bílá jsou,
Nesou břímě, bolí to, nesou lásku svou.

Poslední pohled, poslední slova na rtech,
A bez naděje, bez potěšení všech,
Ozval se hlas, realitou zbit:
"Navěky budeme milovat, navěky ctít."

Bílý vlas za Kiiru Marju Pilvi Aurinkoinen.
Oheň za Joakima Fredrika Iisakki Drozdova.
Zelená ocel za Aleksanteriho Jyrki Jooseppi Drozdova.
Drak za Felicitas Lilian Dragomir.
Mrtvé zvíře za Taisiu Dmitryovnu Drozdov.
Hlas za všechny, které milovali...

Příslib

Křup, křup, temné tóny upíří harfy,
Démonické tvary, potemnělé barvy,
Neustálá iluze, dokonalý strach,
Rozdrcení lebky, natrhání šlach.
Ani hláska, ani slovo, žádné citoslovce,
Přežít, nechat zabít své soukmenovce,
Teď včera je dnes a dnes je včera,
Ukazatel jen odstíny šera.
Slabý povzdech, tichý šepot, sladký zpěv,
Nenávist, krvežíznivost a surový hněv,
Kontrast - jako černá a bílá,
Kontrast - jako slabost a síla.
Nikdy více, nikdy v budoucnu, ani zítra,
Nechtít spatřit krásy brzkého jitra,
Toužit přežít, genetiku zachovat,
Přislíbit věrnost, provazy se svazovat.
Nedotýkat se, nemluvit, nemrkat,
Neprosit, nedoufat, nevrkat,
Nenechat rozmlátit chrup,
A pak už jen křup, křup, křup…

Alfasavec

Člověk neustále v mylném domnění žije,
že je tvor té nejsilnější, neporazitelné razie,
že nad něj nemá nic a nikdo, že všechno porazí,
vlkodlaka, upíra, draka v pohádce dorazí.
Krutý to ale omyl bytosti lidské, jak smutné,
že žijeme v naivitě, myšlence nějaké bludné.
Co takový lev, kupříkladu, zvířat král a vládce,
vždyť člověka bez zbraně roztrhá hladce,
nebyl by nic než jeho potrava, odpad mezi zuby,
to naše vnímání je pěkně naruby!
Ale já jsem zapomněla, my máme zbraně,
jaderné bomby, pušky, války a zvýšené daně,
i ten lev za tohle bude nám dělat podstavec,
člověk je přeci alfasavec!

K dokonalosti to dohnala...

Rozbiji nevěrná ústa, vylámu proradné zuby,
lepidlo nanesu, všechny značky, všechny tuby,
jen aby další lživá slova z jámy lvové nevylezla,
aby klamná slova nešla ven, sírou prolezlá.
Jsi ďábel a na bělostné tváři, rudé fleky udělám,
zmodrají, zfialoví, zežloutnou… jizvy solí ti zadělám.
Bolí to, že? Vidím ti to v hnědých studánkách,
prázdných schránkách,
ale já ti dám, ta tvoje nádherná tvářička,
víš, jak kouzelně v ní bude vypadat ta ostrá jehlička?
Jedna, dvě, třetí, po ní stéká rudá krev,
nůž zaráží se do zabarikádovaných střev,
vidíš, k dokonalosti si to, milá, dohnala,
když si před ním oblečení sundala!

Neodpouštěj

Bezmocně zírám na temné tvary,
myšlenky vlní a naráží do vědomí,
z ledové schránky zbyly jen cáry,
už čekám, až nohy se mi podlomí.

Nechci tady odhalená stát, nahá,
nechci se stát terčem bolesti,
moje vlastní sama tvrdě mě osahá,
Potupí, poníží za moje neřesti.

Chtěla bych utéct, ale není kam,
chtěla bych křičet, ale není co,
vždyť ty zůstal si tady pouze sám,
a postel hřál ti, bůh ví kdo.

Nesmím to vědět, nesmím se bát,
chci zůstat jako křištálová voda z ledu,
nedokážu nenávidět, neumím se rvát,
jako dítě si přijdu, jako troska si vedu.

Nedávej mi šanci, neodpouštěj hříšnici,
zapomínat není lidské, odpouštět je božské,
nech ty slzy, nech je kapat po mé líci,
když neuděláš… bude to nesnesitelně hořké!

Já nedokážu znovu o tebe přijít, znovu odejít,
já nezvládla jsem to ani tehdy, bolelo to,
už nedokážu se nechat lapit, do náručí vejít,
nemáš tušení, co mě to stálo, moc bolelo to.

Nech ptáčka odletět, nech labuť jít,
nemluv na ni, nevyčítej jí chyby,
netrhej zbytky srdce, nech slzy lít,
neodpouštěj, nedávej sliby.

Ubliž jí, znič jí, trhej jí vlasy, krásu nič,
pleň a ber si, rvi a kousej, dobývej,
nech ovládnout se vztekem, zapuď chtíč,
dělej si co chceš, ale jen… jen ji nelíbej.

Nedávej další marné naděje zbloudilé duši,
zlomená je, zničená je, ztráta další zabije,
proč udělala to, nikdo vůbec netuší,
děj je minulost, city nejsou historie…


Neodpouštěj.

Navěky osamocený čmáral

Znáte ten pocit, kdy život do pekla se táhne?
Víte, jaké je to tupě zírat a bolestně skučet?
Když jak blbci čekáte, že osud nějak zasáhne?
Že zapadnete do milované lidské náruče?

Nebuďme naivní, k čemu troška lásky,
k čemu si slibovat, k čemu prosit,
proč dělat si kvůli někomu vrásky,
proč cizí jméno ve svém srdci nosit?

A proč ne, proč nemít ten sladký pocit,
že jednou možná, že on se usmál,
jednou zase ze stereotypu vybočit,
řešit témata tak trochu nevkusná?

Dobrá, dobrá, konec veselé stránky věci,
je čas podívat se na to stylem zničeného nic,
od toho máte jiné básníky, tvůrce přeci,
od mé maličkosti nemůžete čekat víc.

Já jsem prototyp toho, kdo rád sám sebe trápí,
takový tak trochu sadista, takový duševní masochista,
ten, kdo vah ručičku tak trochu nechtěně sklápí,
někdy milovaný, jindy nenáviděný extrémista.

A tak jsem se jednoduše zakoukala, žádná velká věda,
možná bych o tom vlastně ani nemusela psát,
jenže je v tom malý háček - a běda,
ať vás ani nenapadne se na to ptát.

Sama vám to řeknu, třeba jednou, třeba nikdy,
třeba česky, možná rusky, možná vůbec,
nejprve ale budu muset rozluštit srdce šifry,
a přestat se chovat jako totální tupec.

Protože zakoukaná já, to je prosím tragédie,
takovou by ani Sheakespear nenapsal,
konce se stejně nikdy nikdo nedožije,
zůstanu já - navěky osamocený čmáral.

Černobílá - 6. kapitola

Černobílá - 5. kapitola


Černobílá - 4. kapitola

Černobílá - 3. kapitola

Černobílá - 2. kapitola

Černobílá - 1. kapitola

Impulsovi volají

Očekáváná chvíle nastala, zbývá posledních pár minut do osudového okamžiku, už nikoho nezajímá bublající guláš, nikdo nevěnuje pozornost nekončící hádce. I ta telenovela dávno vzala za své, a dokonce největší drbny přestávají klebetit.
Ladíme, točíme knoflíky na nevzhledných bednách, jsou to odporné stroje, co celý den dráždí mladé sousedy, vydávají nesourodé skřeky či nesrozumitelné dechovky, ale ta rychlost se kterou se všichni k nim snaží dostat je neuvěřitelná. Jinak hlemýždí lid by mohl směle začít konkurovat olympijským vítězům…
Lovíme brýle, převracíme šuplíky a hledáme naslouchátka, samou nervozitou nám padá protéza. Je to tady.
Vzhůru ke strojům, žhavte dráty, Impulsovi volají!

Čísla, jména, díla...

Zíráme na spoustu čar, jedna stíhá druhou, některé jsou rovnoběžné, jiné kolmé, dohromady tvoří barevný obrazec se spoustou čísel. Někde je jednička, někde dvojka, někde trojka, vyznáme se v tom všichni, jak jen je ta matematika přehledná! Někomu to možná nic neřekne, ale to je nezasvěcenec, nějaký usmrkánek, co neocení sílu podaných informací, vždy ta jména u čísel, ta mluví za vše!
Jenže… Nikdo neví, co se za tím schovává, vždyť nějaká jednička, to je fuk. A při tom se rodí nový umělec, nová kreativní duše, slovy udělal radost dalším jménům!
Čísla jsou nuda, ale ta slova, která ukrývají... Poklad.

Máme rádi Američany...

Oplzlý a tlustý Američan si líně vyvaloval své špeky ve starém zapoceném křesle, které, at už vypadalo jakkoliv, příšerně nevábně zapáchalo všemi možnými tělními tekutinami, věřte, že jeho historie je barvitější jak kdejaké kurtizány či konkubíny. Pivko přikládám k ústům a se zakaleným pohledem ucucával nejlevnějšího nápoje, co se kde našel a objevil. Občas šmátl zašpiněnými prsty do mísy s brambůrky, labužnicky si jich narval plná ústa a spokojeně poprskal všechno v dosahu dvou metrů.
Náhle se ozval zvonek, prořízl ječení nadšeného moderátora.
Neochotně se ta bečka zvedla a s nepříjemným zamručením otevřela dveře.
A kdo tam, co tam?
Zubatá!

Severský vítr je krutý

Postavy:
Lord Julius Snow
Lady Marionette Sun

Žena, sedíc na svém obrovském oři pozoruje lorda, ten jí pohled smutně opětuje a hledí do dálky severu.
Lord: Vy víte, lásko má, že to dělám nerad, opouštět rodnou zemi je jako… vytrhnout květinu i kořeny.
Lady: Pane mého srdce, prosím, prosím, neopouštějte mne, nezvládnu to, neunesu břemeno…
Lord: Lady, má lásko, smysle mého života, měla jste na to myslet dříve…
Lady: Nemohla jsem to vědět, jak jen jsem mohla něco tak proradného tušit?!
Lord: Ptáčkové nikdy neštěbetají do větru, madam, nikdy…
Lord se otočí a vyrazí vstříc krutému, nepostihnutelnému severskému větru…

Uhranula ho ledová paní...

Bolelo to a pálilo, každý dotek té odporné ženy ho sežehnul svou teplotou, zvykl si za ta léta na teplo sálající z jeho lidí, z jeho země a tohle bylo něco tak neočekávaného a nechtěného, že si stále myslel, že je to jen sen, jen iluze… Chtěl ji vyhnat, ale ten její pohled, její smyslné rty, její kouzelné tělo, mlžilo mu mysl, nutilo zapínat zvířecí pudy, zavrhnout všechno, zavrhnout královnu květin.
"Paní, prosím…" mrmlal modrými rty, které zasypala ledovými polibky, nemohl jimi skoro hýbat, zakazovala mu mluvit, přemýšlet…
Tak podlehl Pán jara Ledové královně. A všichni marně čekali jediné. Oblevu.

Zlé chaty

Známe to asi všichni a kdo ne, tak jeho smůla. RPG textové hry otřásají vědomím a svědomím všech generací, dokážeme u nich sedět celý den, diskutovat a smát se legračním situacím, ale kdo z nás doopravdy ví, co jsou naši spoluhráči zač? No přeci chaty, nejoblíbenější místnost každého lenocha či ochotného hráče…
Diskutujeme o všem, o květinách, o orientaci našich postav, o lásce, co k sobě chovají… A už jsme prodiskutovali všechny svoje děti, a dál nás nebaví… Ignorace.
Když tu náhle, zajímavé téma, výstřel do tmy, hltáme každé písmeno… A ten chat? Jedno kopnutí, jen jedinkrát a přesto… Naštve!

Poslední upíři...

Očekávaný den D přišel na scénu nečekaný a nechtěný v celé své nádheře, moc se toho sice nezměnilo, jen uprostřed malého náměstíčka se cosi objevilo, spoustu místa tu zabíraly dvě klece z tepaného stříbra a v nich dva lidé, jeden krásnější než druhý, zatím zakrytí stínem polorozbořené budovy, cesty smrti.
Jenže osudná hodina přicházela.
Slunce se sápalo výše a výše jako nemilosrdný půlkruh, dvě bělostné paže se po sobě natáhli i přes tu bolest. Přišlo poledne. A přesně v pravé poledne, ani o minutu více, zemřeli dva upíři, poslední svého rodu. Muž, co miloval ženu a žena, co milovala muže…

Vražedkyně

Další před ním seděla v celé své cudné nádheře, okusovala si rtíky a snažila se upoutat jeho nicneříkající pohled. Věděl, kolikrát se provinila, jak škrtila malá děvčátka, dělalo jí to dobře obmotat štíhlé prsty s okousanými nehty okolo krku a koukat, jak postupně tělo modrá a chladne, zarývat pařáty do masa a likvidovat tak naději na úctyhodnou smrt, chtěla cítit bolest všech příbuzných nad rakví… Ale nevypadala tak, znovu se tvářila jako anděl.
Všechny takové byly, obyčejné zmije, děvky, vražedkyně.
Natáhl k ní ruku se sklenkou. Upila si… A jemu nezbývalo nic jiného než čekat. Čekat, až zmije vydechne naposledy.

Avarové se vrací

Natael se cítil poněkud nesvůj, svíral ho zlý pocit, že se stane něco hrozného, elfský národ sice stál po jeho boku, ale co ostatní, co avarové? Nikdo z těch zvířecích oblud po jejich boku nestál, žádný z nich se nepostavil Rhion, svojí paní, ovládal je strach, ona měla moc, protože byla nejsilnější ze všech… Zvířata, jinak se to říci nedá.
Zradili je, opustili…
Zahlédl periferním viděním koně, pár odlesků, ale nepřikládal tomu žádnou váhu, v ruce svíral zbraň a tiše oddechoval. Náhle tíživé ticho ale prořízl autoritativní hlas, chladný jako led.
"Nebojte se nepřátel, na množství nehleďte, všechny je zabijte!"

Otisk v duši sadisty

Mračila se jako sto čertů, jenže bolest… vzrušovala ji, sice chladně, ale… létala z extrému do extrému. Psychické poruchy se nedají vyléčit a to ona věděla, byla si toho naprosto a jistě vědoma, ale přesto se jí podařilo uvěřit té naivní lži, stačilo pár zamrkání a nechala se obalamutit vzdušným zámkem.
Věřila těm modrým očím, že spolu to nějak překonají, ale ne… Držela veškeré své choutky v utajení, snažila se, a jak to dopadlo, nezbylo z něj nic, jen hromádka kostí a orgánů.
Nedá se ale říci, že jí to k ničemu nebylo. Zanechalo to otisk. Otisk na duši sadisty.

Klepeta, co rozcupovala srdce...

Zbývalo už jen málo črtanců a čar na jejím obrázku, už dávno by se dílo dalo považovat za mistrovské, ale ona stále nebyla spokojená, zajížděla si zauhlovanými prsty a ničila tak pečlivě nanesené vrstvy modré barvy. Úsměv takřka šílený a ať se snažila, jak se snažila, prostě ne a ne ten obrázek zhoršit. Abyste rozuměli, kreslila kresbu svého bývalého. Nesrovnala se s tím a nadále obdivovala jeho nehynoucí krásu…
Nakrabatila čelo, prudce se zahryzla do jazyka, krev vtekla do úst. Nechala úvah a s kovovou příchutí začala opravovat, čmáral, gumovat.
Dílo dokonáno, zbývala jen klepeta, ta, kterými jí rozcupoval srdce.

Smutný život kyborga

Prudce jsem si oddychla a celou svou vahou dopadla na židli, jeden mohl být rád, že se pod náporem kovu nerozpadla vejpůl a nezařídila mi tak prvotřídní let na zem, slušnou ránu a nejlépe by mi ještě něco spadlo na hlavu. Neříkám, že by to bolelo, jen docela nepříjemný pocit, jak se na vás všechno hroutí a pak to musíte sbírat… Hrůza.
"Tak co nového, vrzavý robote?" houkla sestra a mrskla po mě lahvičku s olejem a hadřík. Zavrtěla jsem hlavou nad tím oslovením, jsem prosím kyborg, žádná plechová konzerva!
Ale to první… Není nic horšího než vrzavé panty kyborga.

Příště hlavu nezvedej...

Plížili se temnou chodbou, smrděla jako týden staré ponožky, ve kterých se vyválela mršina krysy, ale v dnešním světě… Na trůn se dostala královna Dítě, jak se jí přezdívalo, a zničila všechno, na co šáhla.
Konečně konec, konečně nějaké světlo… Ale ten pohled… zvedl všechny žaludeční šťávy i ten nestravitelný oběd. Dívka hlasitě polkla.
"Hlavu vzhůru, jestli tohle je to nejhorší, zvládneme to, jen… musíš věřit." Zašeptal chlapec a něžně ji políbil na líčko.
Asi mu chtěla ukázat, že se nebojí… Dělat to neměla, jakmile tu hlavu zvedla, něco zasvištělo a pak bum, královna má nový míč, novou hračku. Sladké…

Problematika nás, géniů...

Milionový nápad. Přijde jednou za sto let a při nejlepším ho zase rychle zapomeneme, nejlépe uprostřed si řekneme, co že to vlastně počítáme/píšeme/kreslíme, vždyť to nemá ani hlavu, ani patu a skončíme. To je asi ta prostřední verze, že ano, horší je, když nás osvítí múza, daruje nám něco naprosto geniálního, ale on je večer… Známe to, známe to všichni, do rána si nepamatujete zhola nic, a to je pak smutné, ta skleróza se nevyplácí…
Nejhorší případ jsem asi já, možná sice dostanete milionový nápad, jenže potom to přijde… Dokonalé! A nakonec jste stejně tak líní, že nenapíšete ani čárku…

Nebyl, není, bude...

"Já nejsem mrtvý!" Nadšený křik dráždil její ušní bubínky, pohled hnědých očí se zúžil na malinké štěrbinky, co ho probodávaly naprosto nenávistně, div že necenila tesáky, ale ono to šlo těžko, když žádné neměla. Její geniální plán selhal, zhroutil se jako domeček z motýlích křídel, nerada dělala věci přímo, vyžívala se v té nevědomosti, v tom ovládání a manipulování, ale ne vždy to dopadlo tak, jak si přála. Třeba dnes. Zjevil se usměvavý… Kdyby nebyla sama sebou, třeba ho i ušetří… A třeba ne.
Prokřupla si prsty s pološíleným úsměvem na rtech. "Brzy budeš, jen se neboj." A stiskla spoušť.

Fyzika a chemie a spousta blbých otázek

Proč sis upálil pneumatiky, proč je tam teplo, proč se ohřívá asfalt? Proč, když se mě dotkne, mám pocit, že spadnu a už v životě nevstanu, proč jeho polibek vyvolává chut umřít naprosto štastná?
Nenávidím tyhle otázky, spojuje je totiž pár věcí, co mi nelezou na mozek. Zaprvé mi je lidé většinou pokládají v dost zvláštním rozpoložení - po uši zamilovaní nebo naštvaní. První možnost jsou spolužačky a to druhé profesorky. Proč se ptají, když to vědí? Studovaly na to, tak proč mě nutit odpovídat? Chemii i fyziku známe všichni.
Je to prostě jediné - tření. Čehokoliv o cokoliv, kdekoliv a kdykoliv.

Kratičké zamyšlení nad tvořením níků

Dělník… zní to jako od slova dělat, což by odpovídalo, jsou to přeci jen lidé, kteří pracují například v továrnách, nebo tak, všichni to víme a všichni to známe. Právník například člověk, co se zabývá právy, to také všichni víme, nebo rolník, provádí třeba rolbu. Docela rozumné, jen selské cosi, žádná věda, že ano. Chápu, že vzdělanější mohou mít výhrady.
Ale vezměme si jiné případy, když se to tak vezme, proč je vlastně ta čeština pro cizince tak těžká?
Horník - řekneme od horu, ale on pracuje v dole, no ne? Tak proč ne dolník?
A proč zámečník není pán zámku?

Plán Řehoř, fáze výroba

"Generále, rozjela se výroba Řehořků, vše je dokonale naplánované a připravené, první vejce již čekají na svou dávku kyanidů," pronesl ten mužíček naprosto melodickým hlasem, protože… já jsem potřebovala v práci hezké lidi, když chcete ovládnout svět, není nic lepšího, než spousta krásných chlapů v uniformách, vojáčků. A moji Řehořci, samozřejmě. Speciální tvor vytvořený z chemických zbraní, všemožných kyselin, zbraní, sestrojený pro přijímání všech jedů, testovaný výhradně na velikých městech, popřípadě nepotřebných lidech. Moje vlastní armáda.
"Pojďme se na ty děti podívat."
"P.I.F.K.A zahájena!" Hlásil stroj.
"Co že? Co?!"
"Prvotní instinktivní fosforečná kyselinová absorpce, nevzdělanče… Máš štěstí, že dobře vypadáš."

Chtěla bych něco víc...

Náš národ, jakási směsice zvířat a lidí, velikou inteligencí neoplývá. Neříkám vám to proto, abych si uškodila, to vůbec ne, ale prostě mám ten dojem, že by bylo dobré se svěřit někomu, kdo to pochopí. Nemáme vyšší cíle, nějaké ambice ani nic podobného, už od dob dávných jsem určené role, ve kterých vystupujeme. Dcera je poslušný otrok sloužící na vhodnou krev do rodiny, matka sluha na všechny práce, otec bůh, který se musí uctívat a bratr rozmazlené nic.
Umíme se rozmnožovat, umíme jíst, pít a vykonávat své potřeby, prostě stará škola.
Ale já bych chtěla něco nového, něco…
Více lidského.

Jednou dojde na všechny

Smečka vlkodlaků hladově okusovala poslední kosti a likvidovala pozůstatky po jejich útoku mocným ohněm. Všichni se tvářili takřka spokojeně, vyvalovali si chlupaté pupky na slunci a nasávali do sebe energie z veselého dne, cachtali se v krvi a klíčními kostmi se rýpali mezi zuby, odkud vypadávaly poslední kousky syrového lidského masa. Postarší generál spokojeně hleděl na tu paseku, co způsobil a mnul si mezi prsty ušmudlaný vous, když tu náhle na obzoru spatřil cosi malého a rychlého, blížilo se to.
"Copak se děje, Fidgreyi?"
"Vy… vy idioti, měli jste zlikvidovat to druhé město!"
"Jedno nebo druhé… Jednou dojde na všechny."

Invaze originality

Já jsem originální! Já jsem divná! Já nevím co, tak budu urážet - budu originální! Jsem neotřelá! Jsem úžasná! Jsem jiná! Jsem zvláštní! Jsem perfektní! Jsem dokonalý! Nevím, co jsem! Mám schizofrenní osobnost! Mám nový mobil! Mám přítele! Nemám přítele! Přítel mě opustil! Našla jsem si nového! Jsem jiná než ostatní! S nikým si mě nespletete! Minout mě je těžké! Jsem patologická! Nejsem jako ostatní! Nosím jenom černou! Nosím o dvě čísla menší trička! Mlátím kluky! Směji se jako zebra! Hýkám jako osel! Kouřím! Piju! Fetuju! Nespím! Nejím! Pařím hry! Jsem originální!
Řveme všichni a ve výsledku… jsme stejní.
Invaze originality!

Jako ptáčátko, co vylétlo z hnízda

Opustil mne a nechal, hrál si na ptáčátko, co vylétlo z hnízda, nevracel se, jen se naučil a zmizel. Moje srdce plesalo s každým jeho návratem, ale ty nálady, ta nechuť lehávat na jednom loži mne ničila, systematicky jako dokonale promyšlený plán sadisty. A já se nechala, jako masochista do sebe bodat, ale už to nejde, nemohu pokračovat jako ubohá loutka toho, kterého miluji. Vždy jsem ho milovala a vždy pro mne bude smysl existence, ale nepůjde to. Musím jít dál.
Já vás milovala, byli jste moje rodina, ale teď…
Já píši Vám, co mohu říci? Co ještě mohu dodati?

Dilema každovečerní

Dilema každého mého večera, kdy si spokojeně umírám pod dekou, jsem tak unavená, že dokonce ani do toho psiska nekopu, aby se klidilo z mojí postele (nemá ji co okupovat). A přemýšlím. Samo o sobě to zní trochu jak zázrak, jenže pak si člověk řekne, že by měl jít jako opravdu spát, že si z něj možná nedělají legraci. A ve stylu všech filmů, všech pohádek (nepočítám filmy, na které jsem moc malá) se zakryje pokrývkou. Jenže ono je trochu vedro. Tak se odkryjeme, ale kam se schoval náš dojem estetický? Utekl?
Pod dekou, nad dekou, kdo se má rozhodnout!

Jeden málo, ale stále lepší jak upíři

Lidé se poměrně oprávněně bojí smrti, jeden neví, co bude a další to pro jistotu ani vědět nechce, protože potom nebudeme konečně mořit ovzduší naší maličkostí. Důkazem o tom, jak moc si přejeme zůstat navěky, jsou i falešná naděje alá upíři, že jednou potkáme nějakého Edwarda a staneme se jeho Bellinkou (popřípadě obráceně) a společně otrávíme život několika pokolením, než nás někdo zapálí, probodne a podobně.
Ale jiní z nás mají trochu… zvláštní náhled na věc, když se to tak vezme. Nechceme také umřít, nebo si přijít staří, tak zabíjíme ostatní lidi. S velikým potěšením…
Ale co, zabít je málo.

Rovnice

Ty její oblé tvary, dokonale propracované tělo přiváděli myšlení všech do naprosto jiné dimenze, naprosto někam jinam. Byla čest na ni hledět, ta uhlově černá jen dávala vyniknout jinak nepodstatnému pozadí, tomu, co jí dělalo tak zajímavou, neotřelou a jinou…
Nikdo si nemohl stěžovat, že by trpěla nadváhou, že by měla jedinou chybičku, protože to ona neměla. Ona byla krásná, nádherná, perfektní, bezchybná… Tolik synonym a nic ji nedokáže přesně vyjádřit. Poněkud malá, ale i tak se nedala přehlédnout, vyhledávali ji, zvažovali…
Ono se taky nedalo co divit, v té rovnici plné čísel byla krásná neznámá jak pěst na oko.

Had, růže, krev...

Nová identita, nový začátek… Kolikrát jsem si tohle už řekla a jak to dopadlo? No vcelku asi dvakrát a povedlo se to jenom jednou, když se to tak vezme, tak i to je docela dost. Nosila jsem jinou přezdívku, psala pod jiným pseudonymem, podepisovala se jinak… No asi chápete, ale tohle tím básník říci nechtěl.
Jednoho dne přišel pád, no dobře, poeticky pojato to byl pád, ale jinak prostě další normální den, komentář od… To je jedno. A pak spousta slov, málo pochopení a pauza.
Nepsala jsem.
A pak se ve mně vzedmula vlna. A hada nahradila růže. Růži krev.

Poeticky nepoetický nevlastenec

Smutný osud mne, nepoeticky poetického Čecháčka, jehož vztah k rodné zemi chabne a chabne, ale což o to, ne že by tahle země byla kdovíjak špatná, ale jsem i hezčí, tedy… Pro mě určitě. Například takové Finsko, Kanada, Rusko… Jo, jsem na seveřany a blond lidičky, takže tohle se také nedá brát zrovna objektivně.
Jenže anglicky mluvím… No mluvím, to je řečeno hodně s nadsázkou, dosti bídně a vidina toho, jak se stěhuji kamsi za hranice chápání mých rodičů, se mi nezdá, hlavně kvůli psaní… Američani mi české fantasy nevydají.
A tak asi zkejsnu tady, na rodné hroudě, ale… píšu.

Možná někdy příště

Za poslední měsíc jsem se překonala ve spoustě ohledech, když se to tak vezme, poprvé za svůj život jsem něco dotáhla do… konce, když se to tak vezme, teoretického konce. Napsala jsem snad nejvíc slov za měsíc za svůj život a na rovinu si musím přiznat, že moc plodný člověk v tomhle ohledu nejsem. Také krátké rozsahy, to je něco šíleného, nenávidím to den ode dne víc a víc, protože já když začnu, neumím skončit, nikdy. Na druhou stranu relativně příjemná zkušenost, prakticky každopádně, ale teoreticky je to trochu horší. Nemohu si ale stěžovat.
Zváženo a sečteno… Možná někdy příště.

Volterrská šachovnice - Věž

Život ve Volterrském hradě mi poskytoval alespoň částečně nějakou úlevu od případných depresí normálního upíra. Konečně jsem někam patřil, někdo se nazýval mou rodinou a měl jsem zajištěné postavení v nestabilním světě nemrtvých. Málo z nás dokázalo vytušit krizi a přidat se na stranu vítěze, já jsem to třeba nedokázal, ale nyní jsem měl jakési zajištění, že má rodina porazí všechny a všechno, že za ně bych život položil. Možná nejsem nejchytřejší, nejrozmazlenější, nejmocnější ze všech, ale mám nějaké postavení, nějakou roli v tomhle podlém světě. Bráním svůj klan, dělám, co je mi přikázáno… Jsem věž a nevadí mi to.

Volterrská šachovnice - Střelec

Ani hra nedokázala vytrhnout mé myšlení z pochybností, jejich nekonečný spád se vlnil jako temný vodopád, ničil všechno, i ty nebohé figurky v mých rukou, ale nemohl jsem si pomoci. Nepřišel jsem si tu jako doma, sice mi do rukou spadla obrovská moc, ale s ní zmizely životní jistoty, má milovaná rodina kdesi daleko… Jenže i kdybych tisíckráte chtěl, tak tady mne drželo něco mnohem silnějšího, ne láska, ne přátelství a už vůbec ne pochopení, možná respekt, možná strach, vděk… Ale tohle nebyla moje volba, já jsem se díval jen šikmo, ne přímo pravdě do očí. Jako ten ubohý střelec…

Volterrská šachovnice - Pěšec

Slova, která se kdysi stala mou novodobou existencí, mi neustále rezonovala v dokonalých ušních bubíncích a tolik připomínala tu jedinou osobu, kterou jsem kdy miloval a ctil celým svým pošramoceným srdcem a která si do hrobu tehdy vzala celé mé já a nechala tu prázdnou slupku bez citů, jen obal upíra. Kolikrát se někdo z Volterry snažil probudit mě k životu, na bedra mi stavěli rozhodnutí, která mohla ovlivnit celý svět, jenže já zůstal u svého pasivního vnímání, jen jsem zíral, jak se nesmrtelnost řítí do záhuby. Nechali toho a já se stal nepodstatnou součástí trojice. Stal jsem se pěšcem.

Poslední přání před věčností

Nevěděla jsem, jak se to všechno stalo, a ani jsem to vědět nechtěla. Cítila jsem jen obrovskou bolest ze ztráty upírů, co jsem nadevše milovala a nechápala jsem, proč se něco takového muselo stát zrovna mně. Proč jediná já jsem mohla přežít takový teror, když můj život zůstal navždy pohřben s těmi, kteří skončili v ohni. Mohla jsem vzlykat, řvát a prosit, ale neudělala jsem to. Jen jsem zírala.
"Isabello, vzhledem k faktu, že ti toho mnohého Cullenovi neřekli, máš jedno přání před svou smrtí…" ozval se Aro.
Zhluboka jsem se nadechla a tiše zašeptala: "Chci se napít lidské krve."

Smrtelný pohled

Projížděla mnou obrovská bolest. Tělo se mi trhalo na tisíce kousků. Jediné, co mě stále drželo při životě, byla má láska Jasper a vidina malého dítěte, které se právě dobývalo z mého klína. Něco ostře škublo. Vytryskla mi slza. Stiskla jsem silněji Jasperovu ruku a snažila se veškerou bolest potlačit. Náhle se mi zatmělo před očima. Poslední, co jsem viděla, bylo malé děvčátko v Jasperově náruči.
"Budeme ti říkat Isabello," zašeptala jsem tiše a odklonila hlavu. Dva tesáky mi vnikly do tepny a vypustily jed. Přeměna začala. Celou tu dobu jsem myslela na Jaspera a malou Bellinku, kteří na mě čekají. Chtěla jsem jí vidět. Malé poloupíří děvčátko… Je nádherná. Ačkoliv jsem ji neviděla, vím, že bude patřit k tomu nejsladšímu a nejkrásnějšímu, co kdy lidský svět spatřil…
Otevřela jsem poděšeně oči. Ta ohromná bolest přešla. Srdce již doplesalo, ale moje myšlenky se vracely k posledním chvílím mého lidského života. Viděla jsem Edwarda sedícího na židli. Hlavu měl založenou do dlaní a jeho oči zářily temnou barvou. Všichni chodili tiše se skloněnou hlavou. Panovala tady pohřební nálada.
"Co se stalo?" zaječela jsem. Jasper se na mě utrápeně podíval. Doteď si pamatuji ty oči, když mi říkali: "Alice, Isabella je mrtvá."

Noční návštěvník

Otevřela jsem okno. Pomalu jsem si lehla do postele a čekala. Měl přijít Edward, ale já si v koutku duše přála, aby přišel někdo jiný. Bylo mi jedno, jestli upír, nebo člověk. Chtěla jsem se znovu zamilovat. Nevím, proč jsem to Edwardovi dělala, ale potřebovala jsem pryč. Pryč z kruté reality, že je Edward jenom můj. Prostě to bylo moc jednoduché. Sliboval mi věrnost navždy. Milovala jsem ho, to ano, ale vzdal se tak lehce. Nebyl to boj. Prostě mne měl.
Náhle se ozvalo zaskřípání a v místnosti se někdo objevil. Nebyl to Edward. Poznala jsem to i podle postavy. Byl menší, ale zato silnější. Pomalu jsem se naklonila a rozsvítila lampičku na stole. Uviděla jsem tvář anděla. Tak neskutečně krásný. Pískové vlasy, rudé oči a bledá pleť. Nebyl to nikdo z Cullenů. Nemohl. Takhle krásný nebyl Edward ani nikdo jiný.
"Jsem Bella," řekla jsem pomalu. Bála jsem se, že při prudším pohybu, ten překrásný přelud zmizí. Dívala jsem se do těch nádherně karmínových očí a bědovala. Proč jsem se zasnoubila s Edwardem? Tenhle anděl byl stokrát krásnější.
"Já jsem Alec. Alec Volturi," řekl tím nejkrásnějším hlasem. Byl jako samet. Hebký a jemný.
Chtěla jsem promluvit, ale nešlo to. Krk mne pálil. Dívala jsem se do těch očí. Bála jsem se ho. Mohl mi ublížit. Jenže v očích se mu zračila taková láska, že jsem přestala pochybovat. Zbytek noci jsem si jen užívala jeho přítomnost. Nezajímalo mne, že na to Edward přijde, nezajímalo mne, že tady nemá co dělat. Neměla jsem žádné otázky. A to bylo naposled. Ráno zmizel a už se nevrátil. Naposled jsem viděla toho temného anděla. Ačkoliv stále žiji s Edwardem, na toho nočního návštěvníka nikdy nezapomenu. On navždy zůstane v mém srdci. Snad se objeví. Doufám. Projdu klidně celý svět, abych našla mého upířího nočního návštěvníka.

Přivlastnit si anděla

Ta bolest mě spalovala zevnitř jako oheň. Sžírala moje srdce. Tvořila barikády proti lásce. Nemohla jsem milovat, když ten, za koho jsem chtěla dát život, měl jinou. Moji přítelkyni. Chtěla jsem plakat a řvát. Chtěla jsem se o něj rvát, jenže oni by to zjistili. Byli nadaná rodina. Nemohla mi k němu utéct ani myšlenka. Nemohla jsem přemýšlet a rozhodovat se o budoucnosti. Zabíjelo mě to. Krýt city, myšlenky a přání. Chtěla jsem žít normálně. Normálně po boku svého anděla. Po boku upíra s mocným darem. Po boku anděla, kterému jsem dala srdce. S andělem jménem Jasper. Jasper Whitlock Hale.

Červený mužík opodál...

Za okny padá sníh a vánoční stromeček září. Malá Renesme si vesele poskakuje u stromečku a čeká. Chce dneska přistihnout Santu, jak jí přinese dárečky. Jenže po chvíli se rozjařená očička pomalu začínají klížit. Unaveně si povzdechne: "Maminko, Santovi to nějak trvá." Bella se usměje nadšení malé Renesme.

"Však on ten Santa přijde. Já si jen na chvilinku schrupnu," povídá po chvilce naprosto vysílená. Všichni upíři se potichu vydají nahoru, jelikož nechtějí vzbudit toho malého andělíčka. Náhle se ozve šramot ze střechy. Renesme zamžourá a rozhlédne se. U stromečku stojí muž v červeném a vesele se na malou poloupírku směje…

Nobody's perfect

"Nemiluju tě. Jsi pro mne moc obyčejná," řekl pevným hlasem. V té chvíli se mi srdce rozpadalo na tisíce kousků. Zachvátila mne obrovská bolest. On si se mnou jenom hrál. Byla jsem hračka, kterou použil a potom odhodil. Jenže já se stihla zamilovat.
"Já jsem perfektní a ty jsi nicka. Nic pro mne neznamenáš," řekl slova, která se mi vryla jako ostré nože do srdce. Nedokázala jsem to pochopit. Tolikrát mi řekl, že mne miluje a nebyla to pravda. On byl jen bezcitná zrůda.
Otřepala jsem se. S posledním vypětím sil jsem řekla: " Nikdo není perfektní, Edwarde, ani ty."

Střípky zlomeného srdce

Dostal jsem do rukou ten cár. Ten cár papíru, který změnil život mnoha lidem. Isabell, Edwardovi a také mně. Otevřel jsem obálku a přečetl si to svatební oznámení. Zvali nás. Zvali nás na mou smrt. Nevydržel jsem to. Papír jsem roztrhal. Proč oni mohou šťastní být a já ne? Proč on ji může mít a já ne? Proč já strávím zbytek věčnosti sám? Ach, mé srdce rozpadalo se na tisíce střípků. Střípků, které nikdo nesloží. Navždy zůstat sám a bezmocný. Navždy žít ve stínu mé sestry. To byl můj osud. Nikoliv poznat lásku. Jen bezmoc a nenávist. Nenávist vůči zamilovaným…

Surový řez


Do sešitu hledím, písmena běhají,
myšlenky v hlavě prázdně splývají,
snažím se odolat tvrdému nutkání,
hledám zbytky lidského sebeovládání.

Hrozně jednoduše se ta vlastní zrada jeví,
nikdo se nezajímá, nikdo z nich neví,
že pavučina konce rychle se spřádá,
že já prostě potřebuji někoho mít ráda.

Ale cožpak můžu, když důvěry tu není,
když všechno dobré raději se mění,
když pod nohy neustále padají klacky,
když stále schytávám jen života facky?

A nebýt těhle několika plochých slov,
nastal by v mozku úplněk, nastal by nov,
možná, že nůž bych do ruky vzala,
a ze samoty krví se vyprodala.

Nikdo přeci nechce být sám,
tak sama sebe se ptám,
proč já jsem.

Proč?
 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS