Noc tíživá jak samet černý,
chudý sirotek v krčí se v koutě,
po nábřeží prochází se muž nevěrný,
na všechny temná noc dopadá, podle smutku soudě.
Té noci v pokojíku dívka se krčí,
před sebou pergamen v ruce brk,
píše smutný dopis, do obálky ho strčí,
bohužel nedojde, na to by dala krk.
Proč jen ho nemůže pustit z hlavy?
Ačkoliv by si to přála,
její srdce na odpor se staví,
a ta špetka naděje ji hřála.
Oknem chladný vítr pronikl,
ostrý chlad ji ochromil,
svíce plamýnek zanikl,
dívku čas dohonil.
Bosá z domu vyběhla,
v ruce dopis smutný,
ulici přeběhla,
bohužel věděla, že je nutný.
Všichni věděli, že jí omámí,
adresát neznámý...
0 comments:
Okomentovat