Ani jeden není bez viny...

Kopyta dopadala na navlhlou zem,

myšlenky volně pluly temnou oblohou,

slzy hromadily se v šedém oku mdlém,

pomoci už jí beztak přeci nemohou.

Zvíře funělo, ale stále dívku neslo,

nevzpíralo se, nestěžovalo si, šlo,

avšak krajinou se jeho jméno neslo,

zle, nebezpečně, bázlivě se proneslo.

Skrze bledá ouška dívenka koukala,

nádechy zadrhávaly se v plicích,

vzlyky za vzlykem ze sebe prodrala,

žebra měla plná tepů mučících.

Vztek slíval se s bezmocí, bolestí,

pletla si své pojmy s cizími dojmy,

vábila k sobě všechna lidská neštěstí,

sama uprostřed své duševní vojny.

Válčila dál, a kdo ví, jak, kdy, kde proč…

Ukazuje na trpitelské praktiky,

cítila v nose krev a smrdutou moč.

Přeci tekutiny strachu, paniky,

jela dál, kopyta míhala se pod ní,

chyběl jen kousek, už jen malá chvilička,

ona moc slabá, nepřátelé málo ctní,

a vyvázla by naprosto celičká,

ale teď ji za rameno cosi popadlo,

prudce trhlo, naštvaně mrštilo na zem,

mezi kameny její tělo dopadlo,

zašpinilo nevinnosti bělostný lem.

Sunula se od útočníka dál a dál,

ale příliš pomalu, on byl rychlejší,

za nohu čapl ji samotné smrti král,

ale ta zbraň… ta zbraň je ostřejší,

jak tyčí se v celé své vražedné hrůze,

jak ladně zajíždí do lidského masa,

jak krvavé fleky jeví se na blůze,

dostala se jí otázka polohlasná,

než prudčeji přitiskl do hrudi nůž,

než vzrušeně na tu spoušť pohlédl,

než prsty rozmazal jí na rtech růž,

než láskyplně si ji prohlédl.

Spustily se jí vodopády slziček,

žebrala o život, snažila se prchnout,

dostalo se jí rozšířené zorniček,

nedokázala do svědomí proniknout,

už pomalu neviděla, slyšela tep,

zaslechla jen šeptání milostných slov,

ale do hlavy bodal ji ostrý střep,

a její život ukončil surový kov.

A chlapec se na to zděšeně díval.

A kůň se na to zděšeně díval,

A chlapec nakonec znaveně vstal.

A kůň dále tiše nezpozorován stál.

Chlapec konečně kořist svou uštval,

kůň jen pach mrtvolný slabě čichal,

ani jeden není bez viny…