Zbytek cesty ubíhal v relativně klidném slova smyslu, oproti minulým událostem zajisté velmi pokojně, ale i přes to všechno se celým vlakem vznášela jakási zvláštní nevyřčená hrozba, kterou pocítil snad každý, někomu jen naskočila husí kůže, jiný zase trhal sám sebou při sebemenším šustnutí, nikdo se necítil v dokonalém bezpečí. Ani Harry, a to měl navýsost dobré postavení, si nepřišel přirozený, jako kdyby tu stále zůstalo něco, čeho je potřeba se bát, jakási jiná a temná strana, tím teď ale nebyl myšlen pán zla, něco naprosto a diametrálně odlišného, ale přesto velmi podobného, alespoň co se do magie týče. Hermiona zase trpěla nedostatkem argumentů proti Freye, nemohla jí nic dokázat, protože tohle kouzlo neznala a k tomu všemu ještě dívka v rukou nedržela ani hůlku - a vysvětlit její prazvláštní teorii o nadpřirozených schopnostech jí bylo proti srsti, vždy zakládala na pevně daném, na logice.
"Freyo, sakra, kolikrát jsem ti říkala, že…" začala Ariss nervním hlasem, div při tom neposkakovala z místa na místo, prsty si zajížděla do blond vlasů a kulila oči na všechny strany. Sama pocítila také jakýsi druh strachu, ale spíše z prozrazení, než z jakékoliv újmy na zdraví, protože to se jí nikdy stát nemohlo, alespoň ne pokud by se ji pokusila zabít oslovená dívka - oheň draka nezabije, řekl kdysi kdosi moudře. Vycházelo to z její podstaty, kterou v sobě živila a nepotlačovala, proto ti tři se navzájem drželi v šachu. Viktor oproti ní seděl docela klidně a konejšil v náruči modrooké děvče.
"Ona ví, co si říkala Ariss, nech ji. Nic se nestalo, nikdy ji nemůže z ničeho usvědčit. Budou se bát a to je základ úspěchu, strach, na kterém postavíme veškerou ignoraci," hloubavě pronesl chlapec a spokojeně si položil hlavu s mírným úsměvem na hnědé vlásky a hluboce se nadechl jejich omamné vůně, prostoupilo ho to jako vlna adrenalinu, rychle a prchlivě, ale přesto to v něm zanechalo jiskřičku naděje a štěstí, více si přitiskl k hrudi Freyu, která tak měla možnost zaslechnout jeho bušící srdce zase o něco lépe. Tvářila se poněkud nijak, zmatená, unavená a nepřítomná, ale cítila se v bezpečí, alespoň to mohly Viktorovi paže zajistit.
"Dobře, ale ať se to neopakuje. A pojďte, vy dvě hrdličky, už je čas navléknout se do našeho a zamířit k nim do školy," přikázala blond dívka a začala v kufrech hrabat jakési černé cosi. To probudilo z letargie i nevinnou oběť, která během okamžiku nahmatala svůj černý plášť a přehodila si ho přes bradavickou uniformu neurčité barvy, zůstávala stále šedá, protože dnes přišla ta chvíle, kdy by se měla zabarvit. Všichni Kruvalští konali stejně, přes nicneříkající asexuální hromady látky natáhli velice pohledné a drahé kabáty, volně splývající kusy černé látky, které na rameni spojoval jakýsi zvířecí materiál, nějaké zdobila pírka z orla, sovy či chlupy vlka, psa, medvěda… Ale pláště hlavní trojky se zdály jako něco neuvěřitelně nádherného, na rameni Freyi tkvěla jakási zvláště zabarvená šupinatá kůže - všichni tušili, z čeho je, ale nikdo si nedovolil vyslovit to nahlas - Ariss se ozdobila hadí kůží a Viktor měl pro obyčejného neposkvrněného člověka jen černý plášť, zasvěcení však viděli odpudivou kůži testrála.
"Kruval seřadit, spořádaně vystoupit!" ozval se hlasitý příkaz ze strany Freyi a celé tři ročníky obou dvou kolejí se úhledně zařadily do zástupů, nikdo nevyčuhoval do strany a všichni naprosto synchronizovaně kráčeli bok po boku z kouzelného vlaku. Bradavičtí studenti jim uhýbali spěšně z cesty kamkoliv, kam se dalo, protože tahle armáda šla bez ohledu na počet obětí, v rukou hole, tváře takřka chladné a oči upíraly před sebe v naprosto prázdných pohledech. Prázdné místo po jednom studentovi rychle zaplnil někdo jiný. A vepředu tohoto velmi monumentálního pochodu stála primuska, prefektka a jeden primus z mladšího ročníku, dokonalá reprezentace školy, co zastavila u obtloustlého zarostlého chlápka s přátelským úsměvem.
Nováčci, nejmladší část anglické školy, se tlačili spěšně kupředu k obrovskému muži, neznali tu nikoho a ovládal je jen zmatek a panický strach, aby jim něco neuteklo. Pár příslušníků čistých rodů sice vědělo, co je čeká a nemine, ale na druhou stranu, i přes vypilované nicneříkající výrazy, se jim v očích zračil ten samý strach, co je schopen predátor vycítit. A Kruvalští si ho všimli, ale nikdo z nich nic nedělal, stáli jako naprosto perfektně nastoupená armáda a čekali na další pokyny, co jim budou podány. Hagrid, totiž ten prapodivný malý obr, kývl rukou směrem ke Kruvalské prefektce, Ariss by si to sice mohla brát osobně, ale zaprvé neměla na plášti ani odznak a za druhé musela uznat, že její přítelkyně se na tu funkci hodí daleko lépe, hlavně o tom leccos vypovídala kůže na jejím rameni.
"Slečno, trochu se to musí zdržet, proto pojedeme loďkami… Trochu zdlouhavé, ale vždy se to zatím povedlo, tak fajn. At nevystrkují prsty z lodí, kdo ví, co všechno se v jezeře nachází. A nějak se rozesaďte, nejlépe rovnoměrně," promluvil k ní tichým hlasem, naprosto postrádal jakousi hravost, co měl při mluvě s dětmi, jen hole a suše oznamoval, načež kruvalská prefektka přikývla, složila mírnou poklonu a pokračovala za zkoumavého pohledu všech přítomných udělit rozkazy svým spolužákům.
"Nastupte rovnoměrně do lodí," pronesla bez špetky citu, ale nikdo se neopovážil jí vzdorovat, všichni poslušně klusali směrem k Hagridovi a na přisouzená místa odkládali svá ctěná pozadí. Trojka - PPP - se spokojeně uvelebila spolu s ostatními více podstatnými členy školy v jedné loďce a očekávala tu velikou slávu. Všude se nesl vzrušený šepot těch dětí, kulily oči všemi směry a každý pohyb, co nebyl vyloženě přirozený, v nich zvedl hladinu naprostého nadšení, jako kdyby to bylo bůhvíjaké kouzlo, ale ono ne jen hříčka přírody. Kruvalští zarytě mlčeli, nikdo z nich se neopovážil promluvit ani ve chvíli, kdy byl dotázán na nějakou hloupost. Pár malých toho začalo využívat pro aplikování narážek, překřikovali se jako babky na trhu, ale nikdo si jich ani nevšiml, všichni upírali své zraky před sebe v nicneříkajících gestech. A nikomu se proto nezamlouvali.
"Tak, drazí, vítejte, vítejte a tisíckrát vítejte na našem hradě, ve vašem novém domově. Nyní vás předám do schopných rukou madam McGonagallové," zahuhlal něco v tomhle stylu veliký mužík, když se poslední studentíci vysápali z lodiček, Kruvalští už dávno stáli jako královská garda a opět skoro bezcitnými pohledy si prohlíželi obrovský hrad, který se momentálně halil do temnoty přicházející noci. Freya se necítila příliš dobře, už od rána měla jakési špatné tušení, ale úspěšně se jí ho zatím dařilo potlačit, akorát nyní… sílilo. Musela se však tvářit silně, když už ne kvůli sobě, tak kvůli té spoustě lidí, která se na ní spoléhala, celá její škola podléhala jejímu vedení, sice mírnou podporu jí poskytl Viktor svým hřejivým pohledem, ale i tak.
"Následujte mne, prosím," ozval se ženský hlas odkudsi z temnoty dvora, ale nedokázala ani svým vylepšeným zrakem rozeznat by jen obrys, stála na to moc daleko, až za kolonou neustále štěbetajících nováčků, kteří už jen svou přítomností lezli mnohým lidem na nervy, ale raději si nikdo nestěžoval, zachovávali chladnou hlavu a disciplínu přesně tak, jak se to od nich očekávalo. Našlapovaly si to dokonalou tmou a jen málo z nich něco viděli, jen občas se někde mihl jakýsi stín, tím spektrum černé haslo. Možná prošli bránou a několika dveřmi, ale ozvěna kroků na chodbě uhasla v dunění bot o podlahu. Došli ke dveřím a žena spustila jakýsi proslov. Budoucnost je všechny čekala za nimi a spolu s tím i spousta zkoumavých pohledů, možná nováčkům ubrali tu popularitu, co každým rokem měli, ale Kruvalští to nijak moc neprožívali, jejich dechy se ozývaly jen slabě, jako jednoslovná ozvěna.
"Dobrá, přistupme tedy k rozřazování," pronesla osudnou větu žena a jedním ladným pohybem otevřela obrovské dřevěné dveře a rozešla se směrem k profesorskému stolu naproti. Freya párkrát nad tím přísunem spousty světla zamrkala, ale poté se jen nechala konejšit relativně přátelským vzhledem školy a profesorů. Nemohla si dovolit jediný pohled ke svým budoucím spolužákům, možná by se sesypala na místě, možná by jen porušila to klonování, no každopádně to neudělala, jen spolu s ostatním vedením a kruvalskými prošla prostřední cestičkou mezi lavicemi a poté se rozestoupila. Ariss na jednu stranu, ona na druhou. Mezi nimi se začali skoro panicky hnát mladí kouzelníci, chtěli být daleko od těch divných lidí, ale ten pohled na svíčky nahoře, co jen levitovali, je fascinoval, takže ve výsledku tak špatně nevypadali. Kruvalští opět utvořili jakousi clonu za nováčky a očekávali na svou chvíli. Vypadali monumentálně, jako dokonalá armáda, jejích pláště se vlnily okolo nohou jako černý dým, jejich výrazy zchladily každého, všichni museli zpytovat své vědomí, proč oni tak uspořádaně nevypadají, ale také se pro to staly terčem jakéhosi posměchu, druhu urážek.
"Dělají s tím také zbytečnosti, to zvládnou všichni, tak ať nemachrujou," zamumlal jakýsi zrzek někde, nejspíše ctihodný Ron, přítel primusky Bradavic, ta se k tomu sice nevyjadřovala, ale její výraz mluvil naprosto za všechno, souhlasila se svou láskou naprosto ve všech ohledech. To zřejmě někdo slyšel, protože, jak Harry brzy zpozoroval, Ronovi se na obličeji začalo objevovat jakési písmo, málo kdo mu rozuměl, ale vševědoucí správně přiřkli kouzlo komukoliv z Kruvalu, protože tohle nebylo obyčejné písmo, to byla azbuka. A Harry ještě koutkem oka zahlédl pohyb pod pláštěm toho krásného anděla… Ale pak už veškerou legraci přehlušil mohutný hlas zpívajícího klobouku.
Nováčci div šťastně neposkakovali, samou radostí by nejraději čepec opusinkovali, možná někdo z nich pochyboval o inteligenci toho předmětu, ale nikdo z nich by si nedovolil vznést jakoukoliv námitku proti němu, tak jen tiše pozorovali, sice… asi by Superstar nevyhrál, ale jeho melodie měla něco do sebe, takže ti více nadaní si možná klepali do neexistujícího rytmu, ale jinak tu bylo hrobové ticho, než ho prořízlo první jméno, jakési dívčí. Malé zrzavé děvčátko se dobelhalo těžce a usedlo bez jakékoliv elegance na židli, poposouvajíc si brýličky na své místo.
"Havraspár!"
Potlesk.
"Mrzimor!"
Potlesk.
"Nebelvír!"
Potlesk.
"Zmijozel!"
Potlesk.
Freye se z toho všeho točila hlava, nejraději by si někam sedla, ale nemohla, musela se tvářit, že je naprosto vyrovnaná. Řady mladých se geometrickou řadou tenčily, až nakonec zůstalo jen pár posledních exemplářů. Přicházel pomalu ale jistě čas kruvalských. Zhluboka dýchala, nebo se o to alespoň snažila, prsty se sice trochu neklidně vrtěli, ale pod pláštěm to bylo sotva patrné. Musela jít mezi posledními, brali je sice podle abecedy, ale také podle ročníků, takže ona se svým sedmým neměla naději na klid. Přišel čas prvního kruvalského, klobouk nahodil ten nejhorší výraz a tiše zkoumal mysl, musel teď porovnávat podle úplně jiného měřítka, čas plynul a místnost se začala plnit vzrušeným šepotem, když tu náhle…
"Havraspár!" Orlí peříčka na rameni chlapce vzplála jasně modrým ohněm, dokonale provedený jednoduchý trik způsobil několikeré šokované zašeptání, plál a plál, dokud se všechna nepřeměnila na barvu koleje jejich nositele, poté jako prapor zhasla a student se pomalým krokem vydal směrem ke konci stolu své nové rodiny.
První los padl na kolej modrých barev, to se následně stále opakovalo, častokrát se ozvalo něco jako Zmijozel, Havraspár, občas i Mrzimor. Nebelvír jen opravdu výjimečně. Všichni usedali jako boží dopuštění, nikdo se netvářil zrovna nadšeně, ale většina ve Zmijozelu byla naprosto spokojená, nemohli tady dostat lepší kolej, více podobnou jejich domácímu prostředí. Také jejich řady postupně klesaly, nemohli tu stát stejně do konce věků, i když si to Freya hrozně moc přála, nervozita v ní každým okamžikem rostla, zůstávala jen ona a Ariss, poslední dvě své školy, poslední které bránily bohaté večeři a hostině.
"Ariss Lightwood!" zvolala profesorka už značně nakřáplým hlasem a blond děvče ladně přistoupilo, dostávajíc na hlavu ošklivý klobouk, ten jen tiše četl něco, čemu nikdo nerozuměl, načež z plných plic zařval: "Zmijozel!" Ariss se oddechlo, spokojeně se postavila a její hadí šupiny na rameni vzplály jasně zeleným ohněm, spolu s naprosto arogantním výrazem ani jinam jít nemohla - a zamířila směrem ke svému kolejnímu stolu. Její pohled naznačoval, že je hotovo, Freya zamíří k ní a bude konečně pokoj od tohoto melodramatu, ale ona dívka si to nemyslela, trochu bojácně hleděla na ženu, když z posledních sil vyřkla celé její jméno, které Freye bolestně připomnělo, kdo opravdu je a kdo zemřel v bitvě k Kruval. Její vlastní rodiče, severští bystrozoři. Pár lidí, kteří rozšiřovali své obzory, přestalo diskutovat, většina se totiž po rozřazení nováčků začala věnovat rozjímání nad prázdninami a podobně, nikdo z nich nevěnoval dostatečnou pozornost nikomu a jen plesali, když slyšeli jméno své koleje, jinak je to nezajímalo Kruvalští s nikým nemluvili, seděli a chladnými pohledy ledově tleskaly všem svým druhům, každý jejich pohled byl tak všeříkající, ale přesto… Občas se tam někde mihl nějaký cit, ale jen málo, velmi málo.
Freya se prudce nadechla, srdce splašeně bubnovalo, protože ona byla poslední, ta jediná, která zůstala a začala také poutat pozornost. Ariss mezitím spokojeně pozorovala a konstatovala kolej ještě před kloboukem. Každý její krok se jí zdál nesnesitelně těžký, každý z nich jí vedl blíže a blíže, jako ve zpomaleném filmu se tam dostala a klobouk byl dnes naposledy položen na hlavu studenta, naposledy tento školní rok, naposledy kruvalskému.
"Zmijozel, prosím," zašeptala takřka toužebně, modré oči upírala na všechny v místnosti, stočilo se na ni nesnesitelné množství pohledů a klobouk se zřejmě ne a ne rozhodnout, asi dlouho bloumal, to už přilákalo pozornost takřka všech, nestávalo se často, aby zvážněl a tvářil se tak, jak teď. Potily se jí ruce, dech se stával mělčí a srdce párkrát vynechalo, nemohla by se teď zvednout na nohy, nemohla.
"Freya, princezna opředená tajemstvím, co žadoní o Zmijozel, to se mi často nestává," mumlal ten předmět na její hlavě, nejraději by si ho strhla a někam utekla, nikdy do Bradavic nechtěla, přála si bránit to, co dávno zemřelo a uhynulo pod troskami ohně, její milovaná škola, její místo, její domov… Rodinu skoro nepoznala, měla s nimi poslední dobou tak špatné vztahy a i přes to všechno… i přes to všechno ztratila to, ztratila jistoty v životě. Nervózně těkala z tváře do tváře, zastavila na delší dobu jen na jedné, na chlapci se zelenýma očima a hnědými vlasy. Upíral na ni něžný pohled, takový milý a ona dostala pocit, že… že by mohla vzlétnout, poprvé ochutnat nebe…
Jenže poté se klobouk zhluboka nadechl a pravil: "Nebelvír!"
0 comments:
Okomentovat