Vznesl se měsíc, rozzářil krajinu,
Oslepil, polapil tichou mysl dívčinu,
Rudý svit bělostnou kostrou prozářil,
Mrtvé a živé, mladé a staré znesvářil.
Tiše plížily se temné stíny lesa,
A dívčino srdce strachem a bolestí plesá,
Jako zvíře chycené v malém hrudníku,
Copak, už se bojíte, pane básníku?
Zběsile naráží do ostrých žeber,
Když smrt nabízí, tak neber,
Utíkej, princezno, čas se ti krátí,
Už nikdy neuvidíš svou drahou máti.
Život za život, nesmrtelnost za osud,
Polibek za číše vína, slzy za rosu.
Ale dívka sedí dál, bezbožně prosí,
Jenže smutek už se dávno nenosí,
Ohoď svůj purpurový šat, miláčku,
Nech se unést na královnině obláčku.
Stíny blíží se a ona oblouzněná hledí,
U rozcupovaného těla matčina sedí.
Odvaha jí nechybí, jen co je pravda,
Ale ta se v temnotě nikdy nezavdá.
A tak vnikl první šlahoun do tělíčka,
Pronikl kůží, zakousl se do masíčka,
Další tvrdě za krček dopadl,
A cestu k plicím bezpečně odhadl.
Kostičky křupaly, hlava se drtila,
Oči umíraly, ústa se škrtila.
Bolestné výkřiky v tichu mrtvolném,
Pařáty v bílém těle povolném.
Posledních pár vniklo do břicha,
Poslední sten unikl do ticha,
A už malé dívenky není,
Temnota její mrtvolu plení.
A nezbylo z ní nic, ani kostička,
Morek vyžrala z ní tlustá myšička,
Ona říkala jí, ať utíká,
Zůstat byla chyba veliká…
0 comments:
Okomentovat