A evidentně jsem nebyla jediná, komu se zamlouvala.
Isabella Marie Swan-Cullen:
Začínalo to stejně nevinně jako u mé maličkosti, těžko by někdo mohl zpozorovat, že se něco děje, možná jen Jacob působil o něco klidnějším dojmem, takovým něžným a milým, občas se dokonce i usmál, ačkoliv já jsem příjemce úsměvů být neměla… Zachytila jsem je upířím zrakem, protože jsem trávila u Jacoba více času - Edwardovi se to samozřejmě nelíbilo, ale nedalo se svítit, chudák chlapec byl na pokraji svých sil, chodil jako duše bez těla, bloudil prázdnými místnostmi a přešel ho i všudypřítomný kousavý humor.
Jenže pak se to změnilo, neměla jsem tušení proč, ale netankovalo mě to, ta změna otočila věci k dobru, což mě muselo potěšit, nějak jsem se po původci nepídila, až jednou. Vracela jsem se z rodinného lovu dříve než ostatní, nějak jsem se ještě neshlédla v nějakém zvířeti, proto jsem na podobných akcích, kde každý mořil vzduch, jak mohl (hlavně Kalle, kudy chodil, tudy mučil), raději rychle ztratila, nějak mi to prostě nevyhovovalo. Rakel tehdy zůstávala s Jacobem, on jí dokázal ohlídat před zvídavými lidmi a vlkodlačí pach spolehlivě odradil všechny upíry od návštěvy. Já jsem se vracela neplánovaně, ono by to asi bylo podivné, když je to teoreticky také můj dům, a abych někomu cizímu hlásila, že jsem zpět…
Dobrá, možná trochu moc přeháním, nic tak hrozného se nedělo, ale ta Finka začala komunikovat, respektive vedla dialog s Jacobem. Probírali jeho problémy, vlkodlačí otisk, Nessie a Kalla… Já jsem tupě zírala před sebe a naprosto nechápala, co se to děje. On o tom nemluvil se mnou a to už mě nějaký ten pátek zná a teď si to vykládá vlastně polomrtvé člověčině, která sice krásně voněla, ale to je vedlejší. Možná mě nepřešla chuť ukousnout jí hrdlo a napít se té lahodné tekutiny, ale daleko více jsem chtěla vědět, jak to tedy je… Jenže nejen já mám dokonalý sluch, respektive čich.
"Isabello Marie Swan - Cullen! To se dělá špehovat čestné občany?!" ozvalo se podrážděně se stopami humoru od Jacoba, uměla jsem si představit ten jeho rozjařený obličej, jak se vesele culí… Několika skoky, svým normálním tempem, jsem se objevila v odlehlém pokoji, nedělalo mi problém se tam dostat během několika sekund, ale poté se vzpamatovat… To ano. Rakel už vypadala daleko lépe než před tím, zírala na mě snad polobohyně a kdybych nesmrtelnou láskou nemilovala Edwarda, asi opravdu půjdu zvážit svou orientaci. Tahle dívka si zasloužila zachovat navěky, co kdyby mě někdy omrzel testosteron? Už vím, za kým bych určitě šla.
I ta čivava si byla vědoma toho, že vedle sebe má velice okouzlující dámu, o tom zajisté vypovídal jeho lesklý pohled a neustálé veselé úsměvy, co po ní házel, očima na ní doslova visel… Nejraději bych mu dala jednu za ucho jako zlobivému psovi, ale on už byl také dospělý a kdesi cosi. A také jsem měla trochu problém donutit moje kamenné končetiny spolupracovat, ten pohled vážně stál za to. Na tváři Finky se rozlíval pobavený úsměv, vlasy padaly ve sněžných kaskádách okolo obličeje, ze kterého zářily ocelovou modří dvě hluboké oči. Zaregistrovala jsem také, že je převlečená a umytá.
"Rakel… jsi to vážně ty? Pamatuji si tě trochu… mokřejší, skleslejší, měla jsi jiný výraz a… páni. Jak si se dostala do sprchy?" vypálila jsem nakonec podezřívavě otázku, jestli se tu náhodou nestalo něco proti etice a proti všemu. To by mi pak scházelo, vysvětlovat Kallemu a Nessie, že je to vlastně naprosto přirozené, že si ti dva k sobě našli cestu… Ale evidentně jsem se netrefila, měnič po mě hodil uraženým pohledem, který měl ukázat, jak moc se na mě zlobí za mé předsudky, a že si snad nemyslím, že je perverzní úchyl. Protočila jsem oči a čekala na odpověď.
"Nechápu, z čeho mě podezříváš Bello, vždyť ty víš, že bych nemohla udělat nic, co by mi nepovolil Kalle. Jsem jeho za každé okolnosti, na to nezapomínej," pronesla to ostrým hlasem a neslo to stopy výčitek mým směrem, ale co jsem měla dělat? Oba dva jsou přeci dospělí lidé a nikdo tu nebyl, tak co jsem si měla myslet? Že si dali čajíček o páté, konverzovali o počasí? Nechtělo se mi to mu věřit, ale vypadalo to tak, naprosto spokojení kamarádi… A hlavně ten fakt, že Rakel vlastně jinak nemohla, nehorázně mě štvala ta její pokora, to uznání kultu Kalla, ale nedalo se s tím nic dělat, vtloukat jí do hlavy myšlenku toho, že je s ním rovnocenná, bylo jako házet hrách na zeď. Neužitečné.
"Promiňte mi, oba. Když… já nevím, prostě by to logicky dohromady šlo, on má zlomené srdce, ty jsi volná a hezká holka, rozumíte si… To už je i na upíra moc," zamumlala jsem a svezla se na lůžko vedle svého nejlepšího kamaráda, který mě jen konejšivě objal. Nikdo nemluvil, jen Rakel nás pozorovala vyrovnaným pohledem smířené osoby, cosi se v ní zlomilo, neustále mi přišla zničená a zdrcená, ale nyní se to několikrát znásobilo, upírala ty bezedné studánky smutku na mě a Jacoba. A pak po tváři kanula první slza.
"Co se děje, Rakel?" zeptala jsem tiše, ale ona jen zavrtěla hlavou, nejspíše o tom nechtěla mluvit, nebo kohokoliv z nás zatěžovat… Jacobova teplá náruč během okamžiku zmizela a on s omluvným pohledem stáhl do svalnatých paží tu malou dívenku. Až teď vyplulo na povrch, jak je ve skutečnosti nesmírně křehoučká, silná, ale křehká, jelikož nevzlykala, nemluvila, jen jí po tváři stékaly stříbřité kapičky, tiskla se k chlapci jako k poslední záchraně. Srdce však ani jednou neklopýtlo, tep se nezměnil nebo dech se neprohloubil, působila občas neskutečně strašidelně, trochu jako duch, prázdná obálka bez života… Paradoxem zůstává, že ji tak nikdo nechtěl vidět, hlavně já ne. Kdesi uvnitř ní plál oheň, něco tak nebezpečného, že se o tom nikomu nemohlo ani zdát, ale cosi ho hasilo, cosi ho dusilo…
Pohled na ty dva mě chytil za mrtvé srdce, jakési tiché souznění, vzájemně si lízali otevřené rány, hojili se… Ale věděla jsem, že tohle dlouho nevydrží, neustálé svěřování a přilnutí k sobě vede k jistému citu, který nás pak naprosto ochromí a donutí si vybírat mezi tím, s kým si rozumíme a tím, kdo má být naší nesmrtelnou láskou, takový boj s osudem a ironie citů. Ti dva se ale zatím drželi v přátelské škatulce, nevypadalo to na nic více, ale měla jsem ten pocit, že se to jednou na tu úroveň dostane. Mohu jen doufat, že se jejich srdce nezlomí podruhé, nikdo není tak silnou osobností, aby přišel o všechny své milované s klidným výrazem. Nechala jsem je tak a šla se raději věnovat svojí práci…
O několik dní později se ale moje nešťastné domněnky potvrdily, když Jacob začal nervně chodit po bytě, zapáchal ještě dvakrát tolik a házel smutné pohledy k zavřeným dveřím, kde se momentálně připravovala Rakel. Už se jí udělalo o něco lépe, vypadala docela k světu, tak nebyl důvod ji držet jako ptáčka v kleci v jedné místnosti. Carlisle dělal poslední testy, než jí hodí nám dravým psům, určitě bude zase spousta otázek, to mi bylo jasné, ale ze všeho nejvíce jsme se těšili na kompletní pohled na její maličkost, protože nikomu samozřejmě nestačilo pouhé básnění. I vlkodlaci se přišli podívat, koho jsme si to vlastně nastěhovali do baráku, a samozřejmě také zkontrolovat případnou míru nebezpečnosti toho nového upíra. Byl vyrozuměn, že nesmí lovit skoro nikde, ale nevypadal, že by ho parta polonahých chlápků nějak moc zajímala, tak jsou to hold jen další smrduté hroudy chlupů v jeho životě, takových ještě bude…
Konečně se dokončilo všechno to potřebné i nepotřebné a zpoza bělostných dveří vyklopýtala v elegantních šatech dívka, na tváři se jí rozplýval něžný a mírný úsměv, oči si nás všechny vesele měřily a její pohyby připomínaly nevinnou srnu mezi predátory. Vlkodlakům se zamlouvala, to bylo patrné z jejich trochu chlípných pohledů, ale nedalo se jim nic vyčítat, nikdo by jí neublížil, jen se kochali pohledem na nádhernou dívku, což se dalo pochopit. Na rozdíl od upírů totiž netrpěli vrozenou představou, že v životě existuje jen jedna jediná láska a oni musí počkat, dokud ji nenajdou. Sice tímhle zranil jeden z nich Leah, ale ta se za těch pár let přes to přenesla, sice dosud nese břímě zrady a nedokáže dlouho vydržet v místnosti se svými příbuznými, ale už nikoho neohrožuje.
Změnilo se to ve chvíli, kdy přešla pod Jacobovo vedení v jistých úkonech, i on se poslední dobou trápil, tak mu nechtěla přihoršovat. I když spoustě lidí přišla nesnesitelná, tak uvnitř duše se skrýval dobrák, kterého jen někdo vzal pánvičkou po hlavě, ztratila jistotu a iluzi a ten hlupák to ještě všechno svedl na otisk, na vlčí podstatu… To jí asi podkosilo nejvíce, že ona je vlastně ta zrůda, co by ublížila, mísilo se v ní to z vlka a to z člověčí dívky, nádherné ženy, která přišla o svého milovaného prince. Smrtelná kombinace, ale dala se přetrpět.
"Fíha, to je kočka," uznale zapískal Paul, jeden z těch co jsem nemusela, ale osobní averze teď musela jít stranou. Nemířil to na mě, neměl u toho poznámky na smrduté upíry a nesnažil se nikomu utrhnout hlavu, takže na jeho poměry se to dalo považovat za milé jednání. Jacob jen nesouhlasně zamručel a změřil si toho nevychovance velmi vážným pohledem, že tak by se před mladou dámou chovat neměl, a co si o nás pomyslí, když se chová jako největší zvíře…
"Ještě jednou si někdo z těch smradlavých oblud nechá ujet představivost, tak si půjdu zahrát na myslivce… Opovažte se na ni promluvit, štěňátka," zasyčel na ně Kalle nenávistně v celé své hrozivé výšce a s celým svým chladným uvažováním. Rakel k němu jen přicupitala se skloněnou hlavou, nesnažila se je zbytečně provokovat a probouzet tak dávno zakořeněnou nenávist mezi našimi rasami. Dosud jsme se jaksi akceptovali, ale příchod někoho nového znamenal spoustu mladých lidí ve smečce, spoustu nebezpečí a hlavně problémů s tím spojených. V nemocnici se sice nemnožily případy chudokrevnosti, ale pár zmizení v přilehlých městech na nás neházelo zrovna nejlepší světlo.
Renesme se netvářila příliš vesele, že se zase ta blondýna vzpamatovala, cosi uvnitř ní totiž říkalo, že pro ni může být velmi nebezpečná konkurence a to nejen díky své kráse. Upíry vábila svou krví, zjevem, ale také tím, že prostě a jednoduše byla člověk, dýchala, prokrvovala se a přitom se nám v lecčem vyrovnala. Zkrátka a dobře nezapadala do konceptu normálních lidí a to nás lákalo, jsme milovníci všech možných kuriozit a zvláštností, možná máme problém s tím je přijmout, ale když už se smíříme, jsme sběrači a lovci… Smutná to povaha nás nemrtvých.
"Jak zrovna ty můžeš vědět, co si myslíme, pijavice?" zachrčel Embry, který normálně tedy moc nemluvil, ale nyní to byla jiná příležitost. Vařila se v nich krev, že se je pokoušel usadit jen jakýsi neznámý člověk. Rakel se neklidně ošila, ale nepokoušela se pohnout ani o centimetr směrem k vlkům nebo někomu jinému, stála přesně mezi nimi. Stále stejně krásná, stále nevinná.
"Pochybuješ snad o mém úsudku, měniči?" opáčil Kalle s ledovým klidem a upřel na ně rudé duhovky, tak trochu dráždil hada bosou nohou, protože během několika okamžiků nám v obýváku nestála smečka napůl nahých Tarzanů, ale obrovští vlci, co se tam mimochodem ani pomalu nevešli. Máme jediné štěstí, že Esme myslí naprosto na všechno. Já jsem se jen pokusila ustoupit o něco dále, než se tady seběhne něco nehezkého. Kalle vrčel, vlkodlaci vrčeli a všichni ostatní byli naprosto ticho.
"Kalle, nech ty ubožáky, jsou to jen zablešené hordy chlupů bez mozku, jednají jako zvířata, nic jiného si nezaslouží, dokonce ani v téhle podobě nemají vlastní myšlení, sdílejí si je navzájem pomocí obrázků," protočila oči Renesme a afektovaně se postavila ve stylu - jsem dokonalá modelka, tvoje pozornost má být upřená na mě. Nepochopila, co právě asi provedla, ale to nic neměnilo na faktu, že bych jí teď ze všeho nejraději vyřízla jazyk, protože během okamžiku se ozvalo synchronizované kňučení, většina z těch vlků se zhroutila a snažila se vyškrábat si mozek z hlavy, oči… Cokoliv, hlavně se zbavit té odporné bolesti.
Nemohla jsem jim pomoci, můj štít nedokázal zabránit průchodu tohoto daru, protože ten evidentně nefungoval na psychické bázi, nedovolila jsem si tvrdit, co se při jeho použití děje, ale pohled na Rakel se zavřenýma očima a zaťatými pěstmi dost napovídal o příjemnosti jeho použití. Ona je mohla zachránit, viděla jsem na ní, že by to nejraději udělala, ale on ji držel v šachu. Možná až teď někdo pochopil, že stát se majetkem sadistického upíra není nic moc, on ji netýral, nedovolil by si to - lidé by ho považovali za špatného pána, nebo by ji musel zabít, ale vybíjel si svou agresi na lidech, které měla ráda a nemohla je bránit. Udělala by to, ale zaplatila by životem a bohužel pud sebezáchovy je velmi silný. Nebo jsem si to alespoň myslela.
"Ole hyvä," zašeptala Rakel prudce a zvedla modré planoucí oči směrem ke svému pánovi. Ten jí nevěnoval žádnou pozornost do chvíle, kdy rozprostřela svůj štít i na ty nebohé oběti jeho zvrácených choutek. Tentokrát to nebyl neviditelný pruh, cítila jsem ho docela jasně, jako kdyby patřil mně samotné, zbarven byl krvavou rudou, která jako vodopád klouzala po jeho hladkém povrchu. Nádherná podívaná, jen co je pravda.
"En Unohda, Rakel," posměšně pronesl Kalle směrem ke své finské krásce a čapl majetnicky okolo pasu Renesme, která toho měla tak akorát dost. Štít zřejmě neviděla jako asi nikdo z rodiny, protože jenom já jsem ho uchváceně pozorovala, takže se sbalila a zamířila spolu se svým novým druhem kamsi ven. Nechtěla jsem vědět, co tam dělají, ale podle velmi pevného stisku Edwarda mi to bylo takřka jasné. Vlci po jednom odpadávali a měnili se do své polonahé lidské podoby, jen Leah zůstala celou tu dobu ve své lidské podobě - nebyl to rozkaz od alfy se přeměnit, jen impulz.
"Proboha, co si to tu chováte? Zabít, zničit, spálit!" zamumlal poněkud nesrozumitelně Paul, když se mu podařilo vyškrábat na nohy. Držel se za břicho trochu nazelenalý a pomáhal vesele jediné alfě na nohy. Po nějakých neshodách se totiž Emily spolu se svým miláčkem odstěhovala a žijí si někde spokojený lidský život, takže celá smečka zůstala viset na krku Jacobovi a Leah, která zaujala pozici bety. Nechápala jsem, jak to zvládají, ale jistě si zasloužili obdiv, ne zkosení a nepříjemný pocit.
"Doroste vám to," řekla prostě Rakel a pomalinku kličkovala směrem k Jacobovi, aby zjistila rozsah škod. Nevěnovala ostatním moc pozornosti, ale s tím se dalo počítat vzhledem k faktu, že více jak polovinu z nich neznala, zatímco Jacob se jí stal dobrým přítelem. U něj si klekla, šaty nešaty, a čekala, až se jeho tělo vzpamatuje z toho nenadálého útoku.
"Do… doroste?" vyděšeně vyjekl Carlisle, zatímco se snažil odborně ošetřit všechny, co se mezitím dobelhali třeba k pohovce. Několik z nich sebou bolestivě cukalo při sebemenším dotyku, někteří jen vrčeli či ječeli bolestí, pro upíra hotový symfonický orchestr, to vám povídám. Nejraději bych odsud utekla, ale také mě zarazila volba slov, proto jsem spolu s ostatními zůstávala a dělala, že se snažím pomoci. Sice jsem medicínu nestudovala a v nejbližší době jsem se k tomu nechystala, ale jako upír se musíte naučit pomoci lidem v nesnázi, hlavně pokud by ten moment mohl ohrozit vaše utajení.
"Kalle vám o svém daru lhal, Carlisle… Ale co jsem mohla čekat? Že by někdy řekl pravdu? Nepřišlo vám trochu divné, podle toho co vám navykládal, že Bellin štít jednoduše nefunguje? Měl by, přece to měla být iluze… Jenže není, je to jednoduché jako facka… Žere vás to zevnitř, požírá orgány, láme kosti, narušuje strukturu buněk, likviduje. Do jisté chvíle vám to doroste, ale kdyby se Kalle rozhodl vás zlikvidovat, tak zabije. Možná se teď usmívá třeba Emmett, nebo Edward, že jim to nic neudělá, ale když zlikviduje, což umí během okamžiku, všechno uvnitř, co zbyde? Kůže. A ta se stane v tu chvíli vnější stranou, zničí ji také, a jak pak povstanete z ničeho?" Nezbývalo nám nic jiného, než tupě zírat a věřit jí, zažila to kolikrát a nejspíše na to měla špatné vzpomínky, protože během kratičkého monologu se jí několikrát zlomil hlas.
Pomohli jsme vlkodlakům, jak to šlo. Párkrát se musela napravit zlomená kost nebo něco podobného, což zrovna extrémně příjemné nebylo, ale jinak, podle slov Rakel, se opravili rychleji než normální člověk. Pověděla nám více o podstatě toho daru, což jen rozšířilo obavy z Volturiů. Nikomu nešlo do hlavy, proč si ho také nezavřeli jako zvířátko v ZOO, když má tak nebezpečný dar, ale na druhou stranu jsem si ho neuměla představit, jak chodí s černým pláštěm… A možná jsem měla být ráda, kdyby tehdy patřil k nim, tak už nejsme. Nikdo z nás.
Jacobovi, jako napadnuté alfě, to trvalo nejdéle, ačkoliv mu byla poskytnuta nejlepší péče, několikrát jsme museli lámat stehenní kosti, což se mu moc nezamlouvalo, ale po pár dávkách morfia se to dalo. Naštěstí se mu do těla nedostal žádný jed, proto byla veliká pravděpodobnost, že to přežije bez úhony. Rakel seděla jako tělo bez duše, sice se snažila pomáhat, ale na jejím těle bylo velmi patrné, že nesnese přílišnou námahu, snažila se dělat pokroky moc brzy po nemoci, což by mohlo nadělat jen paseku, tak ji Carlisle nechal sedět u jejího přítele. Trpělivě čekala, dokud se neprobudí. A když se na to podívám s odstupem času, tak asi tady vznikl zárodek následných situací…
Vlkodlaci se už u nás ukazovali jen zřídka, občas nějaký z nich přišel navštívit Rakel, která se pro ně stala jakýmsi symbolem mučedníka, když musí tedy tak dlouho žít s tou obludou. To se nepozdávalo Kallemu, ale jeho vyvolená mu dávala dostatečně zabrat, aby nikomu jinému už neublížil. Naprosto se odpoutala citově od Jacoba a začala k němu cítit spíše prudkou nenávist, že netrpí tím, že ho opustila, nežadoní na kolenou… On by to byl i udělal, kdyby si nenašel novou kamarádku, která byla ochotna mu pomoci v těch nejhorších chvílích, a kdyby mu dala Nessie najevo, že má naději na to si ji přilákat zpět. Nikdo se nebude přeci honit za ubohou představou.
Zpočátku také nechodil zrovna často, ale pokud na něj padal splín či deprese, tak se přišel podívat a na několik hodin se vytratil se svým afrodiziakem neznámo kam. Nikdo netušil, co tam ti dva dělají, ale podle čerstvých zpráv špiona Emmetta, který by samozřejmě byl pro každou prasečinku a nečestnost, se nedělo nic zajímavého, povídali si a povídali… Za chvilku ho to sledování přestalo bavit, takže další informace z jejich schůzek jsme si mohli jen domýšlet.
Na Jacobovi jsem poznala tu změnu dříve, než přišel s tím děsivým nápadem, už netruchlil za Nessie tolik, jak se počítalo, trávil u nás stále více a více času, usmíval se na všechny strany a až příliš často věnoval pohled jedné osobě. Trhalo mi srdce se na to dívat, protože jsem se hrozně bála toho, co na to řekne Finka. Ta se tvářila neustále stejně, poslouchala Kalla, měla ráda Jacoba a nás brala na vědomí a chovala se slušně, ale víc se od ní prostě nedalo čekat. Čím více času trávila se svým majitelem, tím více se vytrácela ta jiskra, co v ní někdo hledal. Nechápala jsem to, nesnažila jsem se o to, ale přála jsem si, aby se to změnilo. Abych viděla alespoň kapičku lásky v jejím pohledu… Ale nic, ty oči byly až příliš prázdné.
Nejprve s tím Jacob přišel za mnou, doufal, že jako příslušník stejné rasy budu nápomocnější než Emmett či Jasper. Snažila jsem se mu to vymluvit, ale nedal si říct, květnatě básnil o té osobě, že jsem nakonec svolila, že jim pomůžeme. Alice, Rosalie a Edward o tom však nechtěli ani slyšet, vůbec by je nikdy nenapadlo, že si něco takového dovolím, prý pomáhat vlkodlakovi a holce, jejíž majitel je učiněný blázen. Jejich drahé polovičky a já jsme ale souhlasili, dvě zlomená srdce se mohou slepit a většina z nás bude alespoň dostatečně veselá…
A tak se stalo, že se naplánoval útěk do města hříchu, kde jsem měla asistovat já, Emmett a Jasper. Tam se měla nějak dostat Rakel s Jacobem do kina na první rande, pak bychom si to někde užili a nakonec se nechali seřvat… Ale to až po návratu domů. Vše se dokonale promyslelo, zatáhli jsme do toho nakonec i Tanyu, která souhlasila s odlákáním pozornosti v podobě lovu, a mohlo se jít za Rakel, protože zrovna na ní záviselo, jestli náhodou tohle všechno nepadne.
0 comments:
Okomentovat