Dostala jsem šílenou chuť Alici něčím velkým a hodně těžký praštit, ale stejně by se to zřejmě minulo s účinkem, jelikož zaprvé bych si rozházela Jaspera a zničila jistě nějakou drahou památku. Nakonec jsem ji jen probodla pohledem a doufala, že za tu pitomost alespoň pořádně zaplatí. Periferním viděním jsem zahlédla, jak všichni upíři ztuhli a Carlisle zíral trochu vyděšeně na svého dokonalého upířího kamaráda se samolibým úsměvem na tváři, který si apaticky přeměřil mého dědu a následně začal konat…
Jasper se během okamžiku přestal svíjet v bolestné agónii, ale nezdálo se mi, že by se snažil zachránit svou drahou polovičku, asi toho měl tak akorát a já se v duchu samolibě smála, jelikož to bude zase dlouhé usmiřování a on si přijde pro radu ke mně - a bude běhat tak, jak pískám. Milovala jsem ten pocit, kdy jsem mohla někoho ovládat, kdy se stal mojí loutkou i jen na malý okamžik, asi proto jsem nenáviděla obyvatele Finské země, jelikož nikdo mi nevěnoval takovou pozornost, kterou jsem si zasloužila, a nikdo z nich se nesnažil mě uctít jako bohyni, kterou jsem pro ně zajisté představovala.
"Jaspere…" zakňučela skoro poraženě Alice, když z ní veškerá bojovnost vyprchala, teď jen vyděšeně hleděla do černých duhovek obrovského upíra a pokoušela se krůček po krůčku odsunout dál. Carlisle jen hypnoticky hleděl a s každým Aliciným pohybem sebou mírně cuknul, jako by se snad bál reakce na ně. Kalle se však jen mírně pousmál, čímž mi změnil strukturu mých nohou z kostí na rosol, a ladně se odtáhl od skřeta, co si na něj dovolil sáhnout, jenže ten úsměv nebyl krásný a sladký, spíše výhružný a naprosto ledový.
"Slečno, nemám za to, že bych vám dovolil mi tykat, proto prosím, nechť se toto vaše chování neopakuje, jinak by to nemuselo dopadnout dobře, to si snad uvědomujete…" pronesl ledovým hlasem s ostnem na konci a zahleděl se na mou tetu jako na největší špínu lidstva, kterou ona ale ostatně nebyla. Nemyslím tím, že bych ji měla nějak moc ráda, když zastávala teorii Nessie a Jacob navždy, ale spíš i ta největší spodina, životní trosky, projevily tomuhle samolibému stvoření dost úcty, aby mu ego stouplo do nebeských výšin. A já tam chtěla za ním.
"Zajisté, pane," pípla takřka neslyšně a svojí přirozenou rychlostí se schovala za Jaspera, který ji tak hrdinsky chránil… Kalle svou pozornost přesunul na Carlislea, který si oddechl, že se jeho nejmilejší věštkyni vůbec nic nestalo a několika dokonalými kroky se k němu přiblížil, tentokrát již opravdu s úsměvem dvou starých přátel, co se po dlouhé době potkali. Možná jsem měla být ráda, že to tak dopadlo, ale toužila jsem vidět tohohle upíra se vší parádou, vraždícího lidi, zapalujícího svůj druh…
"Carlisle, rád tě zase vidím. Koukám, že můj milovaný rodný jazyk tě přílišně nechytil, inu, chápu tvé chování. Netušil jsem, že sis našel tak půvabnou manželku a založil si tak roztomilou rodinu, ale již jsem tě dlouho nespatřil. Myslím ale, že zbytečné řeči mohou jít stranou. Potřebuji pomoc a ty to moc dobře víš," pronesl plynnou angličtinou a upřel už opět fialové oči na mého praotce, který jen přikývl a prohrábl si vlasy alabastrovou rukou, což dělal vždy, když se cítil nervózní nebo nesvůj, čemuž se nejspíš nikdo z naší rodiny v tomto případě nedivil. Taky bych nevěděla, co mám říct, kdyby se na mě takhle koukal polobůh.
"Kalle, také jsem z našeho setkání nadšený. Dovol mi, abych ti svou rodinu představil a pak se podíváme na ten tvůj problém," řekl Carlisle s prapodivným a neidentifikovatelným čímsi na posledním slově a věnoval svému příteli jeden záhadný pohled, načež se pustil do představování našeho dokonalého klanu, který ve chvíli, kdy si měl potřást rukou s tím upírem, zapomněl na základy slušného vychování a jen dost neochotně se ploužil. Já jsem po něm hodila jeden sladký úsměv, ale nedostalo se mi žádné reakce, což mne tedy pořádně nakrklo, protože jsem vypadala dokonce lépe než moji upíří příbuzní! To je nefér!
"Máš opravdu okouzlující děti, Carlisle, ale nyní prosím, následuj mne do našeho pokoje na koleji, abych ti ji ukázal," zamrmlal nenadšeným hlasem můj idol a následně se takřka líně vydal na školní pozemky, aniž by ho nějak moc zajímalo, jestli jde někdo za ním. Můj dědeček, jak jinak, se jako ovečka vydal za svým starým dobrým známým, stejně jako celý zbytek Cullenovic klanu, co ještě stihl posbírat kufry. Ve chvíli, kdy se ozvalo provokativní klapání podpatků Rose, tak Kalle mírně ztuhnul, ale zřejmě to nakonec nechal tak, jak to bylo a nehodlal protestovat. Třeba doufal, že mu ta peroxidová blondýnka pomůže víc než vystudovaný doktor…
Carlisle Cullen:
Ne, Kalle se za ta dlouhá léta vůbec nezměnil, neustále mi naháněl hrůzu, a to i ve chvíli, kdy tu se mnou byla moje nadaná rodinka, protože on už tím nebezpečným dojmem prostě působil. Raději jsem se proto vydal za ním, aniž bych komentoval nějak jeho chování vůči mé dceři, jelikož bych si to pak mohl zavařit… A do takové míry, že bych potkal někde na cestě životem pravou smrt, což jsem tedy rozhodně nechtěl. Alespoň zatím.
Jen na malý okamžik jsem zahlédl černovlasého upíra, jak se sklání nad recepcí, ale pak pokračoval stejným krokem směrem do onoho pokoje, kde měla ležet ta nemocná dívka, na kterou jsem se celou cestu těšil jako malé dítě. Přál jsem si, aby všichni ti studenti, co uctivě ustupovali mému příteli, ale na druhou stranu mně tarasili cestu, zmizeli a já se mohl svojí přirozenou rychlostí rozeběhnout za jedním slabým srdcem, co jsem slyšel kdesi v dáli zpívat žalozpěv. Kalle zastavil a počkal, až ho spěšně doběhnu, inu, v jeho přítomnosti jsem si připadal jako slon v porcelánu, naprostý společenský buran a ve chvíli, kdy už jsem chtěl zabrzdit u jeho maličkosti, tak mě do nosu praštila dokonale a sladce omamná vůně, která pořádně zahýbala mým sebeovládáním.
Zřejmě i moje děti na tom byly podobně, akorát on se tvářil, že nic necítí, ale to přeci není možné? Tu směs růže, čokolády a svěžího vánku nemohl nikdo nevnímat… V krku mi vzplál oheň a ten démon, kterého jsem až podivuhodně dlouho držel v únosných mezích, no, tohle se mnou řádně zacvičilo, takže jsem se musel uchýlit k tomu největšímu ponížení, jehož jsem ve své pozici obdivuhodného upíra mohl dosáhnout. Přestal jsem dýchat.
"Sladké, že? Tak pojďte, ale nevím, v jakém stavu se nachází momentálně, tak se případně omlouvám dámám," zašeptal do ticha můj trýznitel a otevřel dveře do temné místnosti, která dost kontrastovala s jinak zářivou chodbou. Pomalu jsem vešel a již z dálky slyšel, jak se tep pomaličku uklidňuje, jak žíly začínají propouštět méně a méně krve a jak se vše vrací do normálu. Jdu právě včas, pomyslel jsem si ironicky a došel do pochmurné ložnice, která se nesla v té nejhorší možné kombinaci pro nevinného člověka - černorudé. V mohutné posteli jsem zahlédl jakýsi pohyb a přenesl tam veškerou svou pozornost, ale jak jsem velice brzo zjistil, tak to jsem zřejmě neměl dělat.
O nás upírech se tvrdí, že naše krása předčí všechno, že nás tepali ti nejlepší umělci, abychom lákali kořist, ale to, co se nacházelo v té sladce voňavé místnosti, udělalo za všemi těmi pověrami tlustou čáru, tam nemohl ležet člověk, to musel být anděl! Dlouhé světlé blond vlasy se rozprostíraly okolo uměleckého díla s názvem obličej se smyslně tvarovanými rty. A o tom těle snad netřeba mluvit… Stál jsem a zíral na ni jak na božský obraz, a ačkoliv mi dosud neodhalila oči, jelikož byly zavřené, tak jsem si byl naprosto jistý tím, že musí být modré a stejně sladké jako jejich majitel, jehož vůně nás tak nenadále zasáhla. Odtrhnout od ní pohled by byl hřích, což si zřejmě myslela celá má rodina a já nepochyboval, že potkat ji nějaká zastánkyně slabšího pohlaví dříve, tak zvažuje svoji orientaci, což možná i teď.
"Minua vituttaa! Saatana! Herää!" ozvalo se dost nelichotivě za mnou, z čehož jsem trochu poskočil a svou pozornost přesunul na ještě o pár odstínu bělejšího Kalla, který aktuálně v rukou svíral jeden roh postele, který pod náporem síly jedné skály nepatrně zapraskal. Ono andělské stvoření párkrát zamrkalo a otevřelo ledově modré oči podlité krví a skelné jako okno. Vypadala děsivě, takřka nebezpečně, ale zároveň ublíženě a bezbranně. Zpocené vlasy se jí lepily na jinak bledou tvář.
"Suksi vittuun!" zašeptaly takřka zlomeně suché rtíky, ale ten hlas zněl tak podobně jako upíří… No, prostě jsem stále pochyboval, jestli se jedná o opravdu o člověka bez jakékoli příměsi našeho dokonalého jedu, ale Kalle z ní páchl na sto honů, takže jsem jeho bystrému úsudku věřil a znovu na něj pohlédl. Věnoval mi nezaujatý pohled, zřejmě připraven se znovu začít hádat s tím nevinným kvítkem, proto jsem raději zvedl ruku na znamení toho, že další várku mně neznámých finských slov bych nesnesl a pomalu se přenesl k mé nové a velmi zajímavé pacientce.
"Hauska tutustua," zamumlal jsem jedinou finskou frázi, kterou jsem si pamatoval, a hodil po ní všeříkající pohled člověka, který naprosto ničemu nerozumí s tím, že jsem se i párkrát trhaně nadechnul, abych jí dodal pocit jakéhosi klidu a míru, že se není čeho bát. Ona se jen kuckavě zasmála a upřela modré zraky na Kalla, který jen souhlasně kývnul, tak se opět otočila na mou maličkost a párkrát zaskuhrala:
"Mluvím anglicky, ale také vás ráda poznávám. Jsem Rakel a na člověka si hrát… ne… nemusíte. Není… potřeba."
Párkrát se zadávila, čímž vyplivla na čisté prostěradlo zářivě rudou krev, která sice stejně vábivě voněla, ale já jsem si nemohl dovolit to malé stvoření zakousnout, proto jsem raději té hry na humána nechal a zahleděl se na ni karamelovýma očima, představujíc sebe i svou rodinu. Zdálo se mi, že je námi zaujatá, ale nemohl jsem to konstatovat přesně, jelikož během dlouhého seznamování se její tělo začalo prapodivně cukat se strany na stranu a ona obě dvě rozbolavěné oči zase rychle zavřela, jakoby se snad snažila svou bolest před našima očima skrýt. Otočil jsem pohled na svého empatického upíra, ale ten jen pokrčil rameny a rty naznačil slovo štít.
Viděl jsem na něm, že se pere sám se sebou, jelikož ta krev voněla vážně úžasně a představit si její chuť na jazyku se rovnalo požitku člověka z čokoládového fondue. Sám jsem se chtěl zakousnout, ale nakonec jsem sám nad sebou vyhrál a nechal toho, jenže Jasper se neovládal tolik, kolik tomu příslušelo a jeho oči už dávno, stejně jako celé rodině, zčernaly. Zaplavil mě pocit paniky a strachu, protože mi bylo naprosto jasné, že se dlouho neudrží a že Kalle má jistě nějaký děsivý důvod pro to držení člověka ve stylu domácího mazlíčka. Krásného, ale nedotknutelného. A pak se to stalo. Během okamžiku se Jasper rozeběhl za tím původcem sladké vůně…
0 comments:
Okomentovat