pátek 13. prosince 2013

Eraxont - 9. kapitola

"A jak se té rase… říká? Co vlastně jsi, Finko?"
"Jsem to samé co ty, Bello. Jsem Eraxont."

Isabella Marie Swan - Cullen:

V ten moment by se ve mně krve nedořezal, což ostatně nejspíše ani tak, ale prostě… Naprostý šok, jak vlastně mohu být někdo, kdo doopravdy nejsem? Narodila jsem se lidským rodičům, to jsem věděla, a nebyla vlastně vůbec ničím výjimečná, obyčejný člověk, do kterého se zamiloval upír. To už je pak druhá věc, tu mu nesmím upřít, ale i tak to znělo jako nějaká utopie, fantasmagorie a podobně, nic takového prostě není a nikdy nebude!
Bouřilo se ve mně naprosto všechno, nehodlala jsem ten fakt přijmout, ale ten upřímný pohled, co měla ve tváři, mne naprosto odzbrojil, tak jsem jen prázdně zírala neschopna pohledu.
"To není možné," vykoktala jsem ze sebe po dlouhé době a bolestně mě dloublo cosi v žaludku, těkala jsem karamelovými zraky po všech v místnosti a hledala podporu, ale nikomu se nedostal dech, nikdo z nich neodpovídal na to, na co jsem odpověď žádala, nepřišla žádná podpora jen několikeré nevěřícné lapání po dechu.
Možná si myslí, že jsem jim to neřekla, že jsem se vlastně přivdala do rodiny jen kvůli tomu, možná pro ně budu najednou ta špatná… Ale tu temnou náladu, ten neskutečný hněv, co mnou proplouval, najednou cosi potlačilo někam do úskalí mé duše, nahradilo ho jakási sounáležitost. Rakel držela před sebou zdravou ruku a oči jí slabě zářily.
"Cítíš to, že ano? Jakpak bys nemohla… Už od počátku cosi zvláštního, jakousi auru, co nás spojuje. Možná si to přikládala tomu… štítu, nebo nevím, jak sis to chtěla vysvětlit, ale já mluvím pravdu, Isabello. Jsi Eraxont a Edward měl být tvůj pán, tvůj upír. Nevěříš mi? Dotkni se mé ruky," pronášela to s dokonalou anglickou výslovností, když mluvila, dávala jsem jí veškerou svoji pozornost, zněla nádherně jako zvonečky, co o sebe cinkají.
Měla pravdu, že to všechno vážně znělo šíleně, hloupě, nic z toho nedávalo smysl, ale věděla jsem, že pokud bych se to pokusila pochopit, tak nakonec přeci jen uvěřím, že to ve skutečnosti je pravda a ne pouze nějaká zbloudilá myšlenka blázna. Ale potřebovala jsem důkaz, upíři se nikdy nespokojili s tím, že oni nejsou jediná nadpřirozená rasa, dokud jim to někdo nevmetl do tváře.
Vstala jsem i přes tiché protesty mé rodiny a zblízka si prohlédla tu osobu, vlasy plály v ladných pramenech okolo obličeje, ale v celém tom sněhovém povlaku se odráželo něco jiného, jakási odpadlá maska. Oheň. V očích jiskřilo to samé, jakési odpadlé a doutnající uhlíky, naprosto něco jiného než tak, jak vypadala.
A pak jsem se dotkla alabastrové pokožky, hlavou mi projelo něco neuvěřitelně nepříjemného, usídlilo se to tam jako obava, ale poté celý mozek zaplavil vodopád barev, něžně se přes každou myšlenku přenesl a přinášel neuvěřitelný klid. Omamné jako droga, vymývající jako alkohol a u ní to nejspíše nebylo jinak, přes tvář jí přeběhlo něco jako pobavený úsměv, ale nestíhala jsem to vnímat, síla těch obrazů v mysli mě srážela na kolena a plnila srdce čímsi… Sounáležitostí.
"Pověz mi všechno," přikázala jsem nakonec tiše, hodnota těch… eraxontů stoupla na nevídanou hodnotu, zřejmě i rodina přestala pochybovat, jen se jim na tváři zjevily jakési úlevné výrazy.
Rakel se dlouze dívala na Kalleho, proběhla mezi nimi jakási nepochopitelná diskuze na jiných vlnových délkách, než jsem byla schopna zachytit, ale což o to, pokud se nedobereme k výsledku, tak mi může být průběh ukradený. Ten nakonec po delší chvíli přikývl a postavil se za dívku, co si momentálně opět sedala, tvářil se jak švýcarská garda, ale ona opět začínala mluvit, tudíž jsem pozornost přenesla jejím směrem.
"Jak jsem již říkala, Eraxont ke své existenci potřebuje upíra, kterému poskytne nějaké… uspokojení. Najde v něm druha, přítele, ale máme i příklady nepřátel. Zdálo by se, že ve skutečnosti jsme prostě jen lidé, co by se teoreticky díky potenciálu mohli stát upíry, ale není to pravda. Říká se, že existuje něco jako osud, který předurčuje cestu nás všech, kdo se stane upírem, samozřejmě s ohledem na rozhodnutí. Cesta osudu je příběh, do kterého můžeme zpětně nahlédnout po smrti, ale u nás je to o něco složitější. My totiž příběh nemáme, dokud se nerozhodneme připojit ke svému upírovi, bezpečně ho poznáme a pokud se rozhodneme ho opustit, tak… máme v srdci neskutečnou prázdnotu." Pozorovala jsem to relativně neklidná, hlavou se mi rojila spousta zvláštních otázek, ale všechno mělo dost svého času, musela jsem si to nejprve tak trochu urovnat, asi tak trochu hodně, jelikož tolik informací najednou jsem nebyla schopna přijmout ani jako upír, ale není se mi co divit…
"A co se stane, pokud toho upíra nenajdete?" zachrčel Jasper a stáhl si Alici do náruče, všichni se nějak osmělili, jen Finové nějak spíše ochladli vůči nám všem, asi jim nedělalo nějaké extrémní potěšení o tom všem vyprávět, hlavně Kalle se tvářil, jak kdyby sám na sebe použil svůj dar, ale přála jsem mu to. Bez zjevného a opodstatněného důvodu napadl mého druha, který se chudák ještě pořádně nevzpamatoval, byl daleko neklidnější než všichni v místnosti a ani jeho milovaná dcera ho nedokázala uklidnit natožpak já.
Neměla jsem potuchu, co má ta obludnost za dar, ale zřejmě to nebyla iluze psychické bolesti jako u Jane, asi to budu muset dopátrat… Ptát se už dvou napadených asi není nejlepší nápad, ale tázat se Rakel se mi zamlouvalo daleko více, připadala mi trochu jako neexistující sestra… Tak silné mají mezi sebou pouto příslušníci… naší rasy?
"Je možné, že se to stane, ačkoliv nás Volturiovi cíleně vyhledávají, schovávají v útrobách hradu a při dovršení jistého věku nás pustí do světa najít svého upíra - nebo nás zvou jako doprovod na hromadné akce, kde se sejdete všichni a je tak větší pravděpodobnost, že si někoho najdeme. Ale nemohou nás najít všechny, rodíme se normálním lidem bez ohledu na genetický potenciál, takže občas se stane, že Eraxont svého majitele nenajde…
Je to velmi vzácné, protože jejich cesty osudu se vzájemně kříží, ale volba už je potom na nich. A jelikož nemají žádnou budoucnost, většinou to končí velice smutně, páchají sebevraždy bez zjevného důvodu pro ostatní, ale… jejich existence neměla žádný smysl.
Postrádala veškerou logiku a s tím nikdo nedokáže žít. Nerozumí si s vrstevníky a většina normálních bytostí je zatracuje, jistou útěchu nacházejí v jiných… nadpřirozených bytostech, ale díru v srdci to nevyplní." Mumlala to dost neochotně, ale její výraz mluvil za všechno, respektive její emoce, které se draly v mém mozku jako hlodaví červíčci pochybností… Ale co tam sakra dělají?! Hodila jsem po ní jeden tázavý pohled, ale ona jen slabě přikývla a donutila se vytvořit jakýsi úsměv, cítila jsem, že ji něco trápí, něco ji moc trápí, tak trochu jako černý stín se to tam plížilo…
"A jak je to tedy s těmi dary u vás?" dodala snad poslední otázku Alice a upřela zkoumavý karamelkový pohled na dívku. Neměla ji ráda, vycítila jsem to z ní, ale nedalo se evidentně svítit, sice jejího druha napadl majitel Rakel, ale ona za to nemohla, že ano… Neprávem odsouzená bytost, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. A když se tak vezme všechno to, co jsem se zatím stihla dozvědět, asi to odpovídalo, vyvrženec přírody by na to všechno seděl.
"Každý z nás má štít, který brání cizímu upírovi v přeměně, pokud nás kousne, tak zemřeme. Štít ale nefunguje v tomto ohledu na našeho… majitele, ten nás může přeměnit kdykoliv a jeho jed je to jediné, co dokáže změnu genetické informace způsobit. Většina z nás umí štít ovládat už za svého lidského života, ale hodně to závisí na tom, jak moc je silný. Bella měla jako člověk vlastní ochranu, řekněme tedy ten potenciál a do toho ještě štít Eraxonta.
Když ji kousl James, neměnila se, jak jste se mylně domnívali, ale umírala pomalou a bolestivou smrtí, která zdánlivě ten akt připomínala. Přeměnit ji mohl jen Edwardův jed, což také udělal, a proto ztratila ochranu před ostatními upíry, co by ji chtěli teoreticky uchvátit kvůli daru - kdyby se třeba Aro rozhodl, že si ji nechá, nemohla by mu posloužit jako upír, ani jako člověk. Bez Edwarda nemohla rozvinout svůj dar. Ona neuměla ovládat ten štít, byl něco, co dostala do vínku jako člověk, proto jí zůstal i po přeměně. Já jsem jiný případ…" Párkrát si zhluboka povzdechla a zalapala po dechu, najednou se její emoce z mého mozku stáhly, dokázala to ovládat a to byl zřejmě ten její štít, dokážeme si tímhle způsobem mezi sebou vyměňovat emoce? Slabé kývnutí z její strany, moje myšlenky jsou nyní v její hlavě, ale já nevěděla, jak je stáhnout a… nepřekáželo mi to, alespoň dostatečně ukojila mou zvědavost.
"Já štít ovládám plně na všechny, zejména na Kalla, kterého tak chráním před jakýmkoliv napadením - jeho bolest, má bolest. Jen je trochu jiný, neřeknu z jakého důvodu, ale v mém případě by každý upír, co by se pokusil do mě kousnout, uhořel, jako když se o to tehdy pokusil Jasper. Když vám to nedovolím, nedostane se ke mně naprosto nikdo, ale na druhou stranu moje krev láká všechny upíry, je sladší než to, co doposud většina z nich poznala a to je pro mne vražednou zbraní. Normálně je Eraxont pěvcem jen svého upíra. U mě je vysoká pravděpodobnost, že pokud by se Kalle pokusil mě přeměnit, tak žádný dar mít nebudu, vybrala jsem si to dopředu jako Eraxont. Ale můžu se mýlit," pokrčila na závěr rameny a dlouze věnovala jeden pohled upírovi za sebou, který jen prázdně zíral a nejspíše si něco přehrával v hlavě, ale v něm aby se čert vyznal.
Rozjela se jakási diskuze mezi přítomnými nemrtvými, do které byl asi po chvíli nechtěně vtažen, takže jediný, kdo zůstával potichu, byla Rakel. Její myšlenky se nyní plně stáhly z mého podvědomí a ona jen zírala a občas se zatřásla, rty připomínaly jakési lístky ve větru, oči začaly slabě zářit a po tváři kapaly první slzy, potlačovala něco, ale nevydržela to dlouho.
Znenadání se totiž místností ozval prosebný sten doprovázený bolestným jekotem…
Share:

0 comments:

Okomentovat