"Nechápu tě, Arjo, co ti ksakru vadí na Anglii?" zvolala bezradně Katherine a rozhodila bělostnýma rukama s pohledem uraženého jorkšírského teriéra. Nevěděla nic o rozpoložení její kamarádky a štvalo ji, že její rodná země není pro skandinávské ručičky to pravé. Probodla ji ještě jednou zelenýma očima a svezla se na obrovskou postel.
"Kate, nech už toho. Proti Anglii nic nemám, však ty to víš, akorát je to všechno moc nové, moc složité…" povzdechlo si blonďaté stvoření na druhém konci místnosti a složilo si pohlednou tvářičku do dlaní, zadržujíc slzy v modrých očích. Katherine si byla jistá, že se zase přestřelila, ale nemohla nikdy Arju pochopit, protože ona sama nepřišla o všechno. Jeden požár dokázal zavinit smrt hned čtyř tvorů, které Arja nadevšechno milovala a neopustila by je, jenže osud je tak nevyzpytatelný…
"Jednou se přes to přeneseš a uvidíš všechno v novém a lepším světle, neboj se. Jinak, už s tebou máma mluvila o zítřejším programu?" ozvala se znovu anglická dívka a zvedla se z pohodlné polohy, namotávajíc si na prst rezavou kudrlinku. Na nepatrný okamžik zavládlo tíživé ticho a atmosféra se z napjaté měnila na pochmurnou, stejně jako vzpomínky skandinávského děvčete, která se znovu navracela do doby, kdy se vrátila z Huberta zpět domů. Oslava konce sezóny se trochu protáhla a její koník spolu s její rodinou už odpočíval na malinké farmě nedaleko finského univerzitního městečka.
Tak to nakonec dopadlo docela dobře, pomyslela jsem si a pokračovala v cestě domů. Už jsem se těšila na svoje rodiče, Heikkiho a i svého přítele, ačkoliv naše poslední hádka znamenala jistý zlom ve vztahu, tak jsem doufala, že se to urovná. Les okolo si tiše zpíval a vítr vál ve směru blíže k farmě, kam jsem tak úpěnlivě spěchala, jelikož už od rána jsem měla divný pocit, který jsem pro zdravě přežitém Hubertovi nechala plavat. Ale teď to bylo horší, srdce mi splašeně bilo, jako by se snad připravovalo na něco špatného. Na nějaký zlom.
Možná jsem nikam tehdy neměla chodit a měla jsem uposlechnout instinkt, ale i tak by se to stalo. Jakmile jsem vyšla z lesa na malý palouček, ucítila jsem štiplavý pach kouře a pak to uviděla. Všude vládl zmatek, ozývaly se vyděšené výkřiky a muži, kteří hasili, se vší silou snažili dostat do stáje. Chtěla jsem pomoci, ale nemohla. Jako bych byla nějaký třetí pozorovatel, stála jsem neschopna pohybu, v krku mi seschlo a jakékoliv křičení se nikam nedostalo. Oheň! Řvalo moje podvědomí, slyšela jsem dusot kopyt, viděla hořící hřívu a následně zahlédla koutkem oka rodiče. Nic jim naštěstí nebylo.
Ten předčasný pocit výhry možná nebyl to správné, jelikož ve chvíli, kdy jsem se k nim chtěla rozeběhnout, nějaká síla mi v tom bránila, nemohla jsem se dostat blíže těm, které jsem milovala. A pak se to stalo. Kus hořícího trámu, dveře od stáje a pak ticho… Už jen pípání nemocničních přístrojů.
"Arjo? Arjo! Ksakru vnímej mě, máme jít na večeři a sbalit se na zítra, vyrážíme do Londýna, holka. Konečně něco pořádného z mé milované Anglie," zařvalo zase až příliš hlasitě jedno z děvčat, čaplo slečnu i jejími pochmurnými myšlenkami a táhlo ji někam do hlubin obrovského domu za vůní ohřáté pizzy s hranolkami…
Dalšího dne, když vyšlo slunce s pochmurným náhledem Finky…
Oblouk, který podle naší mytologie přinášeli bohové, se vznesl již na obzor a první chladné paprsky dopadaly na rám bílého okna, odrážejíc se od něj díky jakýmsi příměsím do barviva. Ale už ani ta neposkvrněná bělost nedokázala vytrhnout moji maličkost z neúnosné letargie, jelikož neustále se mi hlavou honily vzpomínky na dobu, kdy jsem se ještě měla dobře a až po neuvěřitelně dlouhé době jsem si uvědomila, že v životě jsem tolikrát šlápla vedle a udělala tolik hloupostí… Možná je jen zázrak, boží trest, celý tenhle komediální příběh znící jak ze špatného amerického filmu. Už mi chybí jen spasitel, nádherný chlapec s modrýma očima, drzým úsměvem a holkou, která mě už od narození nenávidí. Jenže tohle nebyla pohádka, hloupá love story, ale můj ubohý život. Nestál bez nich za nic, to jsem si uvědomila už dávno, jenže na zpytování svědomí nebyl čas… Vlastně až když na mě nalehla celá tíha reality, jsem pochopila, jak ubohou loutkou v rukou osudu jsem. Jen na něm závisí, jestli přežiji den, dva… nebo dvacet let ve smutku.
Pamatovala jsem si ještě nemocnici, jak jsem hystericky řvala na sestřičky a prosila je o cokoliv, o jakoukoliv zmínku o mé rodině, přátelích či klukovi, ale oni se jen posmutněle koukaly. Propadla jsem totální hysterii a nevěděla, co budu dělat. Nechtěla jsem si připustit, že všichni mnou milovaní zemřeli a opustili mě, odešli navždy z mého života. Přála jsem si alespoň život svého koně, jediného čtyřnohého přítele, stvoření, který mě nikdy nezradil, ale následně jsem se dozvěděla, že na následky svých zranění podlehl. To, co jsem tolikrát vídala v televizi a neuměla si představit, jak moc to bolí, se stalo mně. A pak věčné přetahování… Tak odporné, nesnesitelné, kolikrát jsem musela chodit pro další várky léků, které mne totálně otupily a alespoň na malý okamžik jsem necítila tu nesnesitelnou, palčivou bolest na hrudi, načež jsem byla státem prohlášena za dospělou a hozena do víru neutuchajících výčitek, nočních můr a nenávisti. Vůči sobě samotné.
Kate se zjevila jako spása a pomohla se mi dostat z té šílené bolestné agónie, ale ta melancholie ze mě sálala pořád. Kdyby někdo viděl aury, tak ta moje se zjeví černá jako uhel, ta nejtemnější. Štěstí se pro mě stalo sprosté slovo a onu neúnosnou míru vzteku nahradil chlad vůči všemu. Nechtěla jsem být šťastná, nikoho vidět a těšit se, nemohla jsem znovu přijít o něco, co moje srdce žádalo, ale to týrání sebe samotné mi vyhovovalo, psychologové a i jejich horší verze psychiatrové dali konečně pokoj a já se mohla dál topit v žalu…
"Arjo, jsi vzhůru? Je pořád ještě nekřesťansky brzo," ozval se starý medový hlásek babičky Buckinghamové a následně se rozletěly dveře s mírným vrznutím a já zahlédla ženu, která mne předtím oslovila. Vůbec nevypadala staře, spíše naopak, jako by přišla do nejlepší fáze jejího života. Její úsměv si vesele pohrával na jinak vrásčité tváři, ale v očích měla něco, co jsem nedokázala identifikovat. Snad smutek, možná strach, možná pochopení…
"Jsem, madam, ale já už nemůžu spát, už dlouho ne," zamrmlala jsem do deky a upřela na ní svůj pohled, bez toho aniž bych očekávala nějaká sladká slova nebo něco podobného, nechtěla jsem být litována, nedokázala bych znovu prožít ty lítostivé pohledy všech ostatních, jako ve škole… Kdyby mi dali pokoj, nenavazovali komunikaci, tak by se přece nikomu nic nestalo, ale oni ne. Vyzvídali, chtěli rozhovory a nebrali ohled na to, že já nechci. Že mě to bolí.
"Vím, že nemá cenu ti vykládat o tom, že to přebolí, jsou to jen prachsprosté lži. Neustále v to můžeš doufat, ale nikdy ti to nevrátí to, co jsi ztratila. Ale každý z nás má možnost volby. Víš, existuje legenda, spíše taková báseň, o které se tvrdí, že ji pochopí ti, co více ztratili, než získali. Nabízí možnost… možnost volby. Někteří z nás ji využijí, někteří nikoliv… Ale slyšet jí má každý, tak pozorně poslouchej, ať ti jí nemusím opakovat," pronesla tichým skoro až prosebným hlasem žena a zahleděla se na mě, ačkoliv já jsem nic nechápala… Tolik mi toho nedávalo smysl, například slovo nás. Snad zná někoho, kdo prožil to samé co já? Či to byla ona? Nic dohromady netvořilo souvislé věty, jen velká hmota, která si žádala vysvětlení, které jsem kývnutím požadovala.
"Hrdý pohled v očích, strachu neznal,
vedl stádo, vládl nebi, slunci, blesku,
nikdy nebál se, porážku nepoznal,
nikdy nezavládl v něm pocit stesku.
Jednoho dne však přišla bouře, odplata,
nemohl utéci, příliš smrtí otřesen byl,
jeho naivita byla realitou podťata,
sťala mu moc, sťala mu týl.
Bloudil, cestoval a kráčel dnem i nocí,
ale nemohl již dál, bál se, blesk uhodil,
a on teď se na louku každou noc vrací,
aby bludnou duši ze světa sprovodil.
Toužíš-li opustit tento svět, hřebci šanci dát,
Jsi za svým srdcem, povede tě dál a dál,
Nesmíš se vůbec ničeho bát,
Bude-li pro tebe smrt dar."
Zírala jsem na starou ženu snažíc si v hlavě urovnat všechno, co mi bylo řečeno, ale nechápala jsem a ve chvíli, kdy chtěla jsem žádat z příběhu víc, nikdo již v místnosti nebyl, jen stíny stromů zvenku. A nový den nás všechny lákal, chtěl přivítat…
Kráčela jsem vedle své nové rodiny po obrovském městě, Londýně, a snažila se vyhnout kapkám deště, které s takřka děsivou pravidelností dopadaly na moji bundu. Říká-li se, že u nás je zima, tak tady je to království deště, který jsem nenáviděla a nechtěla cítit za krkem, ve vlasech… Ale jinak to město kupodivu nebylo tak špatné, ačkoliv jsem se na pochmurné počasí se špatnou náladou nemohla dívat optimisticky. Katherine mi nadšeně vyprávěla o všem možném a vodila do každého krámu, abych si na sebe oblékla nové výstřelky královské módy. Nechala jsem ji, jelikož to se mi zdálo jako to jediné, čím jí jsem schopna udělat radost, jinak jsem se mračila a nedokázala se usmát na nikoho, ani na spoustu hezkých kluků, co si tu pochodovala a rozdávala zubení na všechny strany.
"Nechápu, co máte všichni s tím americkým úsměvem, je to děsivé…" poznamenala jsem hořce a sklopila pohled do obrovské kaluže předemnou. Stáli jsme na nějakém dost frekventovaném mostě, kde konverzace ani na chvilku neutichla a všichni neustále štěbetali o všem možném a nemožném. Poslouchat je byl spíše trest, než odměna, takže jsem svou veškerou pozornost přenesla na svůj odraz. Nestálo tam to krásné skandinávské děvče se záplavou blond vlásků a velikýma modrýma očima, nýbrž ustarané nic bez života, jenže to se zdálo pochopitelné. Nechtěla jsem žít, neměla jsem důvod, všichni ti, jež si moji lásku zasloužili, odešli a nechali mě tu samotnou. Samotinkou v obrovském světě…
"Pozor!" zařval někdo a následně s obrovským šplouchnutím dopadlo černé kopyto do kaluže, čímž zašpinilo kalhoty, které jsem měla prozatím půjčené od své nové sestřičky. Zvedla jsem pohled s kamennou tváří a zahleděla se na obrovskou hnědou klisnu, která na mě zírala stejně vyděšeně jako já na ni a jejího jezdce s mírným omluvným úsměvem.
"Promiň, nechtěl jsem, většinou nám turisté uhýbají, nepostaví se doprostřed místa na přehlídku a nehledí do vody. Mrzí mě to," poznamenal s mírným úsměvem, který jsem si pamatovala ještě na svém klukovi… Vlastně na svém bývalém. Tahle vzpomínka mi vehnala slzy do očí, hlavně ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla na jeho hnědou klisničku, která vypadala tak podobně… I ten chlapec, krátké blond vlasy nerovnoměrně poházené okolo modrých očí a úsměv na rtech. Kobylka s jednou ponožkou na přední levé noze a jednou na zední pravé s velikou lysinkou a taktéž modrýma očima. Ksakru! Oni vypadají úplně stejně!
Začala jsem couvat, nevím, co mě vedlo, ale zřejmě to byla panika, strach z něčeho tak neuvěřitelného, jako v těch filmech. Proč jen já blbá k nim přirovnávala svůj život?! A ve chvíli, kdy se objevilo malé a čilé černé hříbě jsem musela zastavit a vytřeštit oči. Moje láska! Zůstat tu byl nadlidský úkon, proto jsem pustila obě dvě nákupní tašky a rozeběhla se, ačkoliv jsem netušila, kam mířím. Musela jsem pryč, proč mi to ten nahoře dělá… Proč drásá staré rány?
Stejnou situaci každý vidíme jinak a cítíme jinak… I Katherine někdy dojdou nervy…
"Nechápu, co máte všichni s tím americkým úsměvem, je to děsivé…" poznamenala jsem hořce a sklopila pohled do obrovské kaluže předemnou. Stáli jsme na nějakém dost frekventovaném mostě, kde konverzace ani na chvilku neutichla a všichni neustále štěbetali o všem možném a nemožném. Poslouchat je byl spíše trest, než odměna, takže jsem svou veškerou pozornost přenesla na svůj odraz. Nestálo tam to krásné skandinávské děvče se záplavou blond vlásků a velikýma modrýma očima, nýbrž ustarané nic bez života, jenže to se zdálo pochopitelné. Nechtěla jsem žít, neměla jsem důvod, všichni ti, jež si moji lásku zasloužili, odešli a nechali mě tu samotnou. Samotinkou v obrovském světě…
"Pozor!" zařval někdo a následně s obrovským šplouchnutím dopadlo černé kopyto do kaluže, čímž zašpinilo kalhoty, které jsem měla prozatím půjčené od své nové sestřičky. Zvedla jsem pohled s kamennou tváří a zahleděla se na obrovskou hnědou klisnu, která na mě zírala stejně vyděšeně jako já na ni a jejího jezdce s mírným omluvným úsměvem.
"Promiň, nechtěl jsem, většinou nám turisté uhýbají, nepostaví se doprostřed místa na přehlídku a nehledí do vody. Mrzí mě to," poznamenal s mírným úsměvem, který jsem si pamatovala ještě na svém klukovi… Vlastně na svém bývalém. Tahle vzpomínka mi vehnala slzy do očí, hlavně ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla na jeho hnědou klisničku, která vypadala tak podobně… I ten chlapec, krátké blond vlasy nerovnoměrně poházené okolo modrých očí a úsměv na rtech. Kobylka s jednou ponožkou na přední levé noze a jednou na zední pravé s velikou lysinkou a taktéž modrýma očima. Ksakru! Oni vypadají úplně stejně!
Začala jsem couvat, nevím, co mě vedlo, ale zřejmě to byla panika, strach z něčeho tak neuvěřitelného, jako v těch filmech. Proč jen já blbá k nim přirovnávala svůj život?! A ve chvíli, kdy se objevilo malé a čilé černé hříbě jsem musela zastavit a vytřeštit oči. Moje láska! Zůstat tu byl nadlidský úkon, proto jsem pustila obě dvě nákupní tašky a rozeběhla se, ačkoliv jsem netušila, kam mířím. Musela jsem pryč, proč mi to ten nahoře dělá… Proč drásá staré rány?
Stejnou situaci každý vidíme jinak a cítíme jinak… I Katherine někdy dojdou nervy…
Mírně pobaveně jsem pozorovala svoji sestřičku, která si prostě jen tak zastavila uprostřed mostu a nevnímala, za což tedy zaplatila mými kalhotami. Ten jezdec vypadal dost pohledně a ten jeho úsměv jsem mu žrala i s navijákem, jelikož mi bylo naprosto jasné, že se mu Arja líbí už na první pohled, ale ona místo flirtu ztuhla jako socha na Karlově mostě a následně se rozeběhla pryč a ještě stihla upustit tašky na zem. Rychle jsem se přiskočila k místu, kde ty poklady odhodila a zvedla je, věnujíc jeden pokřivený úsměv onomu tajemnému jezdci, který dosud dost nechápavě koukal za skandinávskou dívkou.
"Ehm… no… mrzí mě, co se stalo, vážně jsem nechtěl. Nechápu, co to do ní vjelo…" zamrmlal a mírně sklopil pohled na klisnin krk, který následně poplácal. Konejšivě jsem na něj pohlédla a objasnila mu situaci tak, že ona pořád trpí výkyvy nálad a je poslední dobou nějaká divná, ale že obyčejně je to moc hodná holka. Kluk byl zřejmě tím zjištěním velmi potěšen, proto mi vtlačil do rukou jakýsi papírek, a že prý ji mám pozdravovat. Jen jsem pokývala hlavou a pak běžela za svým novým, už poměrně otravným, sourozencem.
"Arjo! Co to mělo být! Vždyť ten kluk byl tak sladký a ty takhle… Nechápu tě! A ještě si pustila to oblečení, proč se tak chováš? Ksakru! Tak ti uhořel kůň, přítel i rodiče, ale život jde dál! Mohla jsi mít novou životní příležitost ne, ale ne! Ty jsi slečna ledová kostička a co jako?" řvala jsem jako smyslů zbavená a pozorovala svojí "kamarádku" se psím pohledem, jak se tiskne v autě do rohu. Moji rodiče mlčeli, jelikož nechtěli zasahovat do našeho sporu, ale nezdálo se mi, že jejich ochota mi pomoci by byla nějak závratně vysoká, spíše soucítili s tím psím čumákem!
"To nepochopíš, Katherine," ozval se ledový hlas úplně někoho jiného. To nemůže být ona! Ne, někdo mi ji vyměnil, jelikož takhle nikdy nemluvila… Zírala jsem na ni opařeně, ale ona stočila smutné modré oči ven na ubíhající krajinu a nevšímala si mě. Nenávidím ji! Proběhla mi hlavou děsivá myšlenka následovaná tichým povzdechem osoby, jíž byla adresována…
Deštivý podzim nikdy vzpomínky neodnesl, jen pustil Arjinu melancholii…
Listí padalo, angličtí plnokrevníci se proháněli po pastvinách a sezóna pomalu končila… Normálně bych nadšeně běhala u nás, skákala na záda svojí lásce a smála se každému pokusu svého milovaného koně sesadit mě ze sedla. Jenže teď jsem seděla v Anglii, u své nové rodiny a nevěděla, co dál. Katherine měla úplnou pravdu, ale já jsem se d tím prostě nedokázala smířit ani, kdybych chtěla. Byla to všechno jen obrovská hra, hra jménem život… Chtěla jsem pokračovat, ale zároveň jsem neměla na postup do dalšího levelu. Ale stále tu byla jedna kouzelná možnost, ta s tou historkou…
Cesta domů netrvala dlouho, respektive já ji tak nevnímala, jen jsem se rychle chtěla dojít podívat na tu louku za barákem, zdali je to co povídá babička pravda. Mohla jsem se tisíckrát snažit na to zapomenout, ale moje podvědomí si jasně žádalo své, proto jsem hned po večeři zmizela venku v zahradě, pozorujíc temnou oblohu, na které se zatahovalo nad zářícím měsícem. Pocítila jsem náhle chladný dotek na rameni a prudce se otočila. Babička.
"Nerozmyslela sis to má drahá, nedala jsi šanci nápravě, ale já tě chápu. Tehdy jsem také váhala… Bolelo to, ale otevřela jsem své srdce, ty jsi na to moc mladá, až příliš jsi milovala a příliš ti bylo ublíženo. Neboj se a jdi, srdce tě povede tím správným směrem. Já půjdu za tebou," ozvala se šeptem žena a zahleděla se na mocný úplněk. Až teď jsem se vlastně rozhodla doopravdy, co chci. Smrt bude jediným vysvobozením z tohoto bludného kruhu, nedokážu se znovu vzchopit, nejde to.
Srdce mi začalo splašeně bít a někam táhnout, jakási stříbrná nit, co vedla od mého srdce do temného lesa, ale já jsem se nebála. Měla jsem pocit, že takhle je to správně, že tohle mám udělat a nebát se, pak bude jen a jen lépe… Už mi nikdo neublíží, už nebudu muset snášet ty šílené pohledy ostatních lidu. Zůstanu mezi svými, ačkoliv ne na zemi. Ne ve světě živých…
Kráčela jsem tiše, takřka neslyšně a vnímala jen tichý hvízdot větru a bušení kopyt, které stejně znělo jako ta nejkrásnější rajská hudba pro mé uši, jako vysvobození. Stromy se otvíraly a jejich popadané listí zářilo jako čepele nože na slunci. Hleděla jsem zpříma, když v tu chvíli se vedle mě objevilo něco obrovského, černého a dokonalého, Přesně odpovídal tomu popisu, co se ozýval v legendě. Naposledy jsem se odrazila, vyhoupla na koňský hřbet a stiskla patami mohutné tělo. A následně vystřelila rychlostí světla za bleskem…
Někteří z nás umírají, jiní dají možnost iluzi jako babička…
Pozorovala jsem to děvče, jak cválá plným tryskem na obrovském koni, co sliboval klid a mír. Já jsem tehdy nenasedla, nenechala se zlákat a bojovala dál, respektive přijala iluzi těch, které jsem milovala… A teď jsem hleděla na tu dívenku, jak vjíždí na louku a bála se. Cítila jsem větší strach než kdykoliv předtím, jelikož to bylo něco, na co se smíte podívat jen jednou, jen jednou v životě. Plavé vlasy vlály jako prapor a v pohledu bylo štěstí, to, které jsem nikdy nenalezla.
Kůň už se blížil, už začal se třást a já chtěla řvát o pomoc, chtěla jsem prosit, aby to nedělala, ale nemohla jsem. Tohle bylo její rozhodnutí, které zachrání temného hřebce z jeho prokletí. Tisíce let se naše rodina pokoušela nalézt štěstí a vždy jsme se museli spokojit s pouhou iluzí, ale teď ty doby končí, protože ona se rozhodla. A já věřím, že udělala správně.
Nechtěla jsem, aby zemřela, ale musela. Věděla, co dělá a chtěla to. Katherine mě za to bude nenávidět, ale udělala jsem správnou věc, dala jsem klid a mír její duši, pokoj a věčný spánek. Modrýma očima jsem pozorovala svoji vnučku, jak kráčí čím dál blíže smrti a neudělala nic. Ano, jsem zrůda, odporná a nenávidění hodná, jenže ona se obeznámila s následky, pochopila to… Ach, má drahá, měj se tam hezky.
Udeřil hrom, ozval se blesk a následovalo mrtvolné ticho, které prořízlo ostré zařehtání…
0 comments:
Okomentovat