Proč když v duši panuje mír,
tak stejně na svět ponuře se dívám,
proč v očích cítím slziček vír,
ale stejně si posmutněle zpívám?
Hrana sebeovládání bortí se,
jako domeček z jemného kvítí,
a já tvářím se stále až přílišně mdle,
jako když slunce pro mě dávno nesvítí.
Odcházejí, přicházejí, tvoří rány hluboké,
neví, co ve mně to vyvolává, jen konají,
jak ty emoce jsou šíleně divoké,
ale oni nikdy nepoznají.
Prosím, nechoďte ke mně blíž,
já nechci cítit lidi po svém boku,
vždyť stavím si proti vám skrýš,
tak nechte mě žít pod palbou broků.
Já zvládnu to, mohu doufat,
vždyť zvládla jsem života rány, facky,
jen nechte mě samotnou si zoufat,
neházejte mi pod nohy klacky…
0 comments:
Okomentovat