Lesem kráčím tiše,
nebezpečí stále blíže.
Nosím v srdci smutek,
a stromy zármutek.
Strach ochromí tělo mé,
a stromy mne zvou mezi své,
toužím cítit volnost,
a stromy láskyplnost.
Nechci býti obětí,
lidské touhy pánem být,
kdyby stromy dokázaly žít,
cítila bych dojetí.
Snily by o životě,
žádné lidské robotě,
chtěly by v lese stát,
a lidí se nebát.
To jsou však jen sny,
neproběhlé dny,
mám právo na život krásný,
a štěstí, chvíle bez bázní.
Stromy na život právo nemají,
a vlastí svobodu neznají,
všichni v záchranu doufáme,
při tom jen nečinně koukáme.
Zdalipak pomoci se dá?
A za co, každý se ptá,
oni nám zdarma život dali,
a my jim svobodu navždy vzali.
0 comments:
Okomentovat