Navěky osamocený čmáral

Znáte ten pocit, kdy život do pekla se táhne?

Víte, jaké je to tupě zírat a bolestně skučet?

Když jak blbci čekáte, že osud nějak zasáhne?

Že zapadnete do milované lidské náruče?

Nebuďme naivní, k čemu troška lásky,

k čemu si slibovat, k čemu prosit,

proč dělat si kvůli někomu vrásky,

proč cizí jméno ve svém srdci nosit?

A proč ne, proč nemít ten sladký pocit,

že jednou možná, že on se usmál,

jednou zase ze stereotypu vybočit,

řešit témata tak trochu nevkusná?

Dobrá, dobrá, konec veselé stránky věci,

je čas podívat se na to stylem zničeného nic,

od toho máte jiné básníky, tvůrce přeci,

od mé maličkosti nemůžete čekat víc.

Já jsem prototyp toho, kdo rád sám sebe trápí,

takový tak trochu sadista, takový duševní masochista,

ten, kdo vah ručičku tak trochu nechtěně sklápí,

někdy milovaný, jindy nenáviděný extrémista.

A tak jsem se jednoduše zakoukala, žádná velká věda,

možná bych o tom vlastně ani nemusela psát,

jenže je v tom malý háček - a běda,

ať vás ani nenapadne se na to ptát.

Sama vám to řeknu, třeba jednou, třeba nikdy,

třeba česky, možná rusky, možná vůbec,

nejprve ale budu muset rozluštit srdce šifry,

a přestat se chovat jako totální tupec.

Protože zakoukaná já, to je prosím tragédie,

takovou by ani Sheakespear nenapsal,

konce se stejně nikdy nikdo nedožije,

zůstanu já - navěky osamocený čmáral.