Neodpouštěj

Bezmocně zírám na temné tvary,

myšlenky vlní a naráží do vědomí,

z ledové schránky zbyly jen cáry,

už čekám, až nohy se mi podlomí.

Nechci tady odhalená stát, nahá,

nechci se stát terčem bolesti,

moje vlastní sama tvrdě mě osahá,

Potupí, poníží za moje neřesti.

Chtěla bych utéct, ale není kam,

chtěla bych křičet, ale není co,

vždyť ty zůstal si tady pouze sám,

a postel hřál ti, bůh ví kdo.

Nesmím to vědět, nesmím se bát,

chci zůstat jako křištálová voda z ledu,

nedokážu nenávidět, neumím se rvát,

jako dítě si přijdu, jako troska si vedu.

Nedávej mi šanci, neodpouštěj hříšnici,

zapomínat není lidské, odpouštět je božské,

nech ty slzy, nech je kapat po mé líci,

když neuděláš… bude to nesnesitelně hořké!

Já nedokážu znovu o tebe přijít, znovu odejít,

já nezvládla jsem to ani tehdy, bolelo to,

už nedokážu se nechat lapit, do náručí vejít,

nemáš tušení, co mě to stálo, moc bolelo to.

Nech ptáčka odletět, nech labuť jít,

nemluv na ni, nevyčítej jí chyby,

netrhej zbytky srdce, nech slzy lít,

neodpouštěj, nedávej sliby.

Ubliž jí, znič jí, trhej jí vlasy, krásu nič,

pleň a ber si, rvi a kousej, dobývej,

nech ovládnout se vztekem, zapuď chtíč,

dělej si co chceš, ale jen… jen ji nelíbej.

Nedávej další marné naděje zbloudilé duši,

zlomená je, zničená je, ztráta další zabije,

proč udělala to, nikdo vůbec netuší,

děj je minulost, city nejsou historie…

Neodpouštěj.