Do sešitu hledím, písmena běhají,
myšlenky v hlavě prázdně splývají,
snažím se odolat tvrdému nutkání,
hledám zbytky lidského sebeovládání.
Hrozně jednoduše se ta vlastní zrada jeví,
nikdo se nezajímá, nikdo z nich neví,
že pavučina konce rychle se spřádá,
že já prostě potřebuji někoho mít ráda.
Ale cožpak můžu, když důvěry tu není,
když všechno dobré raději se mění,
když pod nohy neustále padají klacky,
když stále schytávám jen života facky?
A nebýt těhle několika plochých slov,
nastal by v mozku úplněk, nastal by nov,
možná, že nůž bych do ruky vzala,
a ze samoty krví se vyprodala.
Nikdo přeci nechce být sám,
tak sama sebe se ptám,
proč já jsem.
Proč?
0 comments:
Okomentovat