Bolelo to a pálilo, každý dotek té odporné ženy ho sežehnul svou teplotou, zvykl si za ta léta na teplo sálající z jeho lidí, z jeho země a tohle bylo něco tak neočekávaného a nechtěného, že si stále myslel, že je to jen sen, jen iluze… Chtěl ji vyhnat, ale ten její pohled, její smyslné rty, její kouzelné tělo, mlžilo mu mysl, nutilo zapínat zvířecí pudy, zavrhnout všechno, zavrhnout královnu květin.
"Paní, prosím…" mrmlal modrými rty, které zasypala ledovými polibky, nemohl jimi skoro hýbat, zakazovala mu mluvit, přemýšlet…
Tak podlehl Pán jara Ledové královně. A všichni marně čekali jediné. Oblevu.
0 comments:
Okomentovat