čtvrtek 12. prosince 2013

Útržky

Ledová princezna před světem srdce skrývá,
zesnulý její bratr ze shora smutně se dívá,
přinesl šanci s očima hořké čokolády,
mohou být ledové city rozehřáty?



Zvonil, zvonil umíráček,
zpíval o mrtvolném stavu,
jak chudáček mrzáček,
spadl na hlavu!

Utíkej, králi, utíkej,
zrada krátké nohy má,
do pastí lidu se navlíkej,
kde je pověstná hrdost tvá?

Šlechtici, páni moji všemocní,
kam ten bílý kůň tak spěchá?
Proč v našem státě onemocní,
i ta naivní krásná útěcha?

Opovaž se, jediný krok a smrt tě dostihne,
temnota svá chapadla pevně rozvine,
chytne tě a nepustí, ty malý červe,
lebku, kosti rozdrtí, kůži z tebe serve.

Když plní se sny a hvězdy údajně padají,
plíží se postava zeleným hájem potají,
chce vědět kolik z toho je jen zvěstí,
chce svojí dávku neředěného štěstí!

Utíkej, utíkej, pravda se blíží,
Realita srdce ti tíží,
"já už nemohu běžet dál,
Vždy on mi poslední dech vzal…"

Nelíbila se ti tato poetická tvorba?
Zarazila se nad ní tvoje krvetvorba?
Pak nezbývá ti nic moc a nic více,
než splasknouti nespokojené líce...

Hleď vpřed, do očí modrých,
hleď dál za slupky vidění,
zapomeň na tu směs slov bodných,
nevracej se do dětského mámení.

Koukám přes sklo, sníh na zemi se válí,
mráz štípe děti do tváří, vše umírá, hyne,
představa kůže zmrzlé, modrých rtů, mě pálí,
jak jen ten život chladně plyne…

Krásné je milovat,
dokonalé ctít,
nečestné je slibovat,
jednoduché pít...

Máte-li chuť mne za mé názory sníst, tak mi věřte,
nebo třeba ne, tisíckrát si to klidně ověřte,
že ze mě dostanete po právu,
jen orgánů a krve otravu!

Možné je nic,
možné je všechno,
nic je rub,
všechno je líc.

Z měsíční záře utkaná,
lidskými neřestmi svázaná,
ze štěstí slunce stvořený,
k záhubě láskou zrozený...

Nevnímej upírů mámení,
Naslouchej volání krve,
Z duše tvoje síla pramení,
Jsi malé dítě teprve…
Share:

0 comments:

Okomentovat