Hudba mého srdce I.

Kamarádky

středa 10. prosince 2014


Trocha rudých rtů, vrtění boků, alkoholu a neředěného přátelství...

Náruč domova

Zadání: Inspirace

středa 19. listopadu 2014

Na pustých jevištích stupidní scény,
v hlavě sláva a v srdci ženy,
pohlavní nemoci na vějíři malované,
vášnivé políbení ve zmatku darované,
loutkové divadlo na tváři umělce,
modlitby vznáší se z úst bezvěrce,
sám ďábel žehná svatebnímu slibu,
ovce spadají do vlčího vlivu,
kat chystá oprátky pro své děti,
neslyšíš věty - jen slov změti,
smyčka se stahuje, slzičky kapou,
její dotyky tvé smýšlení matou,
rakvičky líně valí se městem,
nevěříš těm kacířským zvěstem,
zapíjíš sklenkou smrt jistou,
na klín stahuješ dívku nečistou,
nohy, ruce, touha a vzrušení,
o životě nemáš ani tušení,
tvá kráska brzy tě obmění,
jsi bez peněz, žen a umění,
inspiraci kopl jsi do kouta,
nasazuješ sám sobě pouta,
pod příslibem žoldu šlapeš do války,
jen zatracený malíř bez kapky morálky,
cigareta v puse a škubání svalů,
nenávidíš rozkazy těch vřískalů,
ale příliš dlouho tančil si se lží,
další střela - před očima ti mží,
jasné je, že nikdo tě nestrádá,
však vysoké kruhy - zlatá šaráda,
umíráš bez ní, bez víry,
a fosfor už není ze síry

Původní dílo - Raymond Queneau - Lampy dohořelé
(použité části jsou kurzivou)

Submisivní kýče

úterý 18. listopadu 2014

Příjemný stisk surové dlaně,
letmý dotyk vražedné zbraně,
modravé otisky sladkého milence,
kůže praská - pláč novorozence.

Lahodný zvuk švihnutí biče,
ach, ach, submisivní kýče,
na holých zádech škrábance,
krev stéká - křik novorozence.

Plameny andělské vlasy olizují,
zuby jazýček tvrdě okusují,
vzrušení a otlaky z koberce,
tělo se svíjí - řev novorozence.

Vzdychání provází palčivé spojení,
sůl v ranách brání hojení,
v lůně zárodky mláděte,
ráj přichází - štkaní dítěte.

Zadání: Příběh na 50 slov

pondělí 17. listopadu 2014

Nikdy nepochybovala o touze přežít, ale rok co rok ji stejně časová prodleva mezi smrtelnou ranou a definitivním koncem fascinovala. Tentokráte se sice nejednalo o srdceryvné telenovely s láskyplnými výlevy a zdlouhavými záběry na falešní zranění, ale i tak. I ten blbý kapr vzdoroval na její vkus příliš dlouho. Zase.

Zadání: Asociace

neděle 16. listopadu 2014

Dveře se otvírají, sedmihlavá saň nervně bručí a Bajaja zdrhl. Zase to zůstalo na princezně.

V noci se jim bujně smála, ve dne na hodnou si hrála.

Bouře šatu, jež se snáší na zmodralou mrtvolku mě fascinuje. K čemu to? Samet nikdy nikomu život nevdechl.

Mé aroma škvařícího se masa, má sametová čepel vražedné zbraně, můj příslibe lži, má průhledná masko, co otevíráš myšlenky světu, můj klíči od všech tajemství smrti, má bílá krvinko v urputném boji s šedí dní, má poslední kapko vody v poušti, má první krvavá skvrno na bílém zápěstí, poslední modrá žílo bez jizvy, škrábanci na srdci, má díro v plicích, střelná ráno v hrudi, zmodralá tkáň na rtech. Mé poslední slovo.


Zadání: Dým

sobota 15. listopadu 2014

Snila jsem o spoustě věcí, nosila si svá malinká přání v srdci a věnovala se jim jen v nejkrajnějších momentech svého dne. Byla jsem hloupá tak neskutečně moc, že bych si za to vydrápala oči, zlámala kosti a odtrhala nehty, jenže čas už vypršel a na sebepoškozování nezbývá energie. Všechny svaly se soustředí na tu patetickou potřebu přežít, roztahují hrudní koš a plní plíce. Oči mi z dýmu slzí, hrdlo pálí a vědomí křičí - uteč, blázne! Já však fascinovaně postávám a sleduji černé prstence, jak s ladností predátora opouštějí komín a rozprostírají do vzduchu mrtvolné částečky. Prach jsi a v prach se obrátíš.

Vytvořeno během kurzu tvůrčího psaní. 

Balada pro černou orchidej

středa 8. října 2014

Víte, nikdy jsem nezvládla péči o květiny,
vždy mi uhnilo cokoliv, co vydávali za rostliny,
nedivila bych se, kdyby při štěstí troše,
i ten umělý kaktus mi pošel.

Ale jednou narazila jsem na zázrak, co vám lhát,
pozdě chtít utéci, nad rozlitým mlékem lkát,
potkala jsem květinu, co Titanic přežila,
a do pohádkového světa kouzel se vrátila.

Nerozuměla jsem hloubce té černé paní,
ale když jednou vzpomenu si na ni,
srdce naivitou dětství radostně skáče,
moje sladké malinkaté ptáče.

Člověk by se děsil vzít ji do rukou – i přes černý květ,
protože by se mohla rozpadnout, spatřit můj svět,
a přála jsem jí jenom tu lásku, po které prahla,
tu magickou slečnu, co ruku na ni vztáhla.

Pro černou orchidej zpívali slavíci,
bál se každý cokoliv jí odříci,
každý poklad světa za ni by dal,
ale kdesi daleko kolibřík ji sťal.

Naděje ale umírá poslední, věřte mi přeci,
nechte poslední kapky nektaru po ní stéci,
ona zase jednou vykvete v celé své kráse,
a dá srdíčko naší rase.

Havrana ta dívka zaujala – o tom nevedu spory,
a ty jejich občas úsměvné nad osudem vzdory,
a havran doufal, že jednou zamrzí ji více jak kusy rzi,
že ke dnu truhly s milionovým pokladem šly.

Ale ne každý je cynik, co hloupě doufat,

můžeme si jen nad romantiky zoufat…

Nenechte se rušit

úterý 7. října 2014

Zatuchlé okolí saténových šat,
za maskou safírů ukrytý had,
pasy stažené průbojnými korzety,
prameny podnikají svévolné výlety.

Parfém přebíjí nechutnost potu,
do falše balí vražednost hrotů,
skřípavý smích hudbu ruší,
nevinní hosté máloco tuší.

Chuť vyvolává pára z masa,
s hříchy tančí lidská rasa,
pýcha, závist, hněv a smilstvo,
ach, ach, nestřídmé to tvorstvo.

Zazní první nesourodé tóny,
osmou hodinu odbíjí zvony,
šustění látek o mramorovou podlahu,
ve smyslných tónech ztrácí rozvahu.

Letmé dotyky s tucty příslibů,
zapomínají na večerní modlitbu,
první krůčky menuetu smrti,
ve víně lahvičky jedů drti.

Slabounká pohlazení milenců zhrzených,
třpytivé slzičky naivek zmámených,
a v tom dveře skřípají a odhalují,
tvůj sen, noční můru tvojí.

Nejdražší látka na ladné siluetě,
lehkost rtů, co ochromí tě,
laní pohled kukadel křišťálových,
slabé objetí paží alabastrových.

Kaskáda havraních loken,
pohybuje se baletním krokem,
sladká slovíčka vzrušeně šeptá,
svěží dech na šíji tě lechtá.

Dlaně obmotáš kolem vosího pasu,
zaposloucháš se do kadence hlasu,
ukradneš pár hříšných políbení,
odbije půlnoc - a už jí není.

Marně hledá ten, kdo slibuje,
chlapec, co dokonalost miluje,
nenachází více radosti,
utápí se v palčivé bolesti.

Lok vína, sklenka whisky,
zběsile trhá růžím listy,
neurvale uráží dívky pohledné,
propadá se do jámy bezedné.

Hostitel netuší, co s běsnícím mládím,
hlavou mu hraje - už se nevrátím,
rozťatý, nezdvořilý a drzý,
skončí tohle divadlo velmi brzy.

Usedá se k bohaté hostině,
zády otáčí se k jménu, rodině,
netrpělivě vrčí, jídlo netknuté,
rudé víno na ubrus rozlité.

Sluha další karafu přináší,
medový koláč se právě roznáší,
lokl si - znovu a zas,
chvátí ho náhle smrtelný třas.

Hrdlo se svírá, vyvrhuje krev,
smrtelná křeč, operní zpěv,
nedostatek kyslíku, hnilobný pach,
poslední soud, pekelný vrah.

Na zem se hroutí a padá,
odhaluje světu svá záda,
prach jsi a v prach se obrátíš,
lehkomyslnost bytí nevrátíš.

Krásná neznámá - na lopatkách ležíš,
ubohost svou s trestanci měříš,
hlupáčku, chudinko malá,
bůh ví, jestli za to stála.

A znovu spouští se čarodějní sabat, 
proč se v pochybném úmrtí hrabat,
pojďme znovu tančit, moje dětičky,
již nevyrostete ve větší zrůdičky.

Nenechte se rušit.

Pořízení stroje času a prodloužení dne

pondělí 6. října 2014


Pokud vás doopravdy nezajímají žvásty Kaisy o tom, co nového se událo v jejím malém světě, tak nemá ani cenu otevírat tento článek. (Ačkoliv informuje, jako jeden z mála, o reálné postavě vyskytující se v našem časoprostoru.)

Dilema sadistovo

Málokdo tuší, jak těžké je jít,
když země pod nohami se boří,
málokdo ví, jak lehké je život vzít,
když bublavý cit v srdci hoří.

Zůstalo nic, nechal toho spousty,
chytá se stébel, po dechu lapá,
škrtá sirkou, podpaluje mosty,
tak proč naděje se chňapá?

Hloupé dítě, co se nepoučí,
na rozžhavené stále prsty pokládá,
ani když se zas a opět loučí, 
nevzdává se, naivka mladá.

Netuší, zda na prsou hřeje si hada,  zda nenávist či milostný cit,  ale má ho přeci tak velmi ráda,  že do posledního dechu bude se bít.
Těžko dýchá ten, koho do sítě lapají,  pod vodou drží a nutí se prát, těžko dýchá ten, komu kyslík nedají, proč jen nezačínáš se, drahá, bát?
Netvrdila jsem, že čestné úmysly mám, jen snad špetku pochopení, empatie,  ale co jen ti jako našeptávač dám, když jinde se povaha nevybije?
Mohu ti přísahat pomalé umírání, zmodralé rty ledové královny, málo? Strach ti to nenahání? Ach, zajisté, ty raději spalovny. Že zachrání tě princ na bílém koni? Co tě nemá, dítě hloupé, ty jsi tu ta, co slzy roní, on jen jehně na slovo skoupé. Že slyšet chceš ta dvě sladká slova? Za co mě máš, maličká, vypadám snad jako nějaká sova? Já nevyznám se ve vás lidičkách. Co tedy žádáš od původce děje? Poslední pohled do jeho kukadel? Kam jen to tenhle svět spěje, však neboj, užiješ si struhadel. Nožů, kleští, svícnů a kotlů, fantazie se zdá tak nekonečná, já nejhorším jsem z lotrů? Ty jsi vážně neskutečná! Příště mysli, poté mluv, drahá, žádej něco více než romantické skonání, protože já krev mám doopravdy ráda, ani on tě tu nezachrání. Čím začít? Ale ty tvé vlasy, nehty a řasy, poté prstíčky, klouby a kosti, nekňourej, nečekám souhlasy, už vyslechla jsem tě do sytosti… Jazyk půjde první!

Lhářů král

pátek 12. září 2014

Lháři, lháři, pane můj,
naháníš strach stůj co stůj,
koušeš, kopeš, stínáš hlavy,
mučíš jedince, kosíš davy.

A každý večer - ruce od krve,
shazuješ plášť, páráš kousek sebe,
dobýváš, pleníš, bereš si, rveš,
bolestí, rozkoší a touhou řveš.

Nevinné panny, lehké děvy,
nezastaví tě kostelní zpěvy,
žádná nebyla ti nikdy dost živá,
stačilo ti, že nádherně zpívá.

Nese se hradem každý den pláč,
pročpak jen jsi tak surový hráč,
proč rveš mi milující srdce z těla,
proč nedáš si pokoj, když ostřelují děla.

Jedno vím jistě, miluji vás, pane,
ačkoliv nezabíjíte sedmihlavé saně,
ačkoliv každý váš pohyb nesmírně bolí,
pročpak jen duše vaše lásku neustojí. 

Přišla jsem - a odejdu velmi brzy, 
i když mne to neuvěřitelně mrzí,
zůstane jenom rudá skvrna a slepá přání,
konec, konec, ubohého lkaní.

Miluji vás, lháři.

Poslední tón

pondělí 1. září 2014

Bílé něžné klapy klap,
doprovázené černými tóny,
otisky zvířecích tlap,
a pohřební zvony.

Osamělá slza na mužské tváři,
prsty ztuhlé v bolestné agonii,
slunce do prázdné místnosti září,
klavír hraje svou smuteční symfonii.

Prázdnota v rozvalité hrudi,
ustlané místo v posteli zrána,
a šedá realita, co nesnesitelně studí,
naděje, co byla odevzdána.

Prach vířící ve třpytu bolesti,
neschopnost sžírající tělo,
nevšímá si ranní rosy svěžesti,
neví, že se rozednělo…

Árie lidského ochromení.
Requiem za ztracenou lásku.
Óda na poslední políbení.
Balada za jeho krásku.

A pak zvedla se jedna dlaň,
a vznesl se první tón,
koval si vlastní zbraň,
hrál si vlastní skon.

A noty mění se v takty, 
proplétají se v pavučinky,
zbývají city, žádné fakty,
zaznívají poslední kudrlinky.

Závěrečné klapnutí za zemřelého,
vzlyk, pláč, vlny bezmoci,
a pak jen ryk raněného,
Není mu pomoci…
Není už pomoci.

Hra o život - trailer

Dědictví křišťálové víly - 4. kapitola - Křišťál

Nevinnost

úterý 22. července 2014

Zírám na plátky bílých růží,
hledím na smetanové podlaží,
co ladí s tvou namodralou kůží,
rozbité zrcadlo, co chmury odráží.

Ležíš si tam čistá, voňavá a spící,
poprvé a naposledy na odiv vystavená,
mizící anděl nad milujícím dlící,
ach, ty moje princezničko vymodlená.

Vychutnávám si poslední chvíle,
než nahrnou se k nám plačící davy,
až budu muset ostatní pustit ke své víle,
uposlechnout ty slabomyslné mravy.

Vím, že nikdo z nich nedostal více než já,
ale měla jsi snad v plánu další podarovat,
dala si mi duši, odevzdala tělo, stala se má,
tak proč si toužila jiného obšťastňovat?

Ty ani netušíš, jak moc přál jsem si tě odradit,
vyhnat ti z hlavy ten hloupoučký plán,
ale tys zvládla mne svou tvrdohlavostí rozladit,
nemohl jsem tušit, že za slečnu Smrt tě vdám...

Nežádám odpuštění, rvalo mi to celé tělo,
když nutila si mě k tomu hrůznému činu,
nezapomenu, jak se tvé tělo podemnou chvělo,
ale máš na tom, láskou, svou vinu.

Chtěla si vzletět k nebesům a nechat mě v moři bolesti,
utěšuji se jen tím, že odchod usnadnil nám cestu,
zbavil jsem tě vzduchu a budoucí neřesti,
přijdu za tebou, neboj, musím uniknout trestu.

Oni to nepochopí, hledají vraha děvčátka,
špatně se dívají - jsem spasitel ženy,
zlého pána, co rozdává otrávená lízátka,
ach, jen tvé prosby byly vyslyšeny.

Nezapomínej, že si pro tebe jednou přijdu,
ale chvilinku si, malá, počkáš,
a pak s tebou jako Severka vyjdu,
jen pár let a svého snu se dočkáš.

Zbavit tě pozemského trápení, těžkostí,
já cítil jsem to jako svou povinnost,
utnout muže, původce srdečních bolestí,
když připravil jsem tě o tvou nevinnost...

Kterak puberta rozšířila paletu

pátek 18. července 2014

Dnes se asi obejdu bez obrázku úvodního, jak si mylně nalhávám už hodně dlouho. Nemám ráda nesourodé věci, asi je to nějaká úchylka pravoúhláctví, jinak si to neumím vysvětlit u takového pohodlného anarchisty, jako jsem já… Hm. Každopádně to jsem na úvod říci nechtěla - a to je vlastně ten důvod, proč raději obrázky - jsem ukecanější než babky na trhu a dvě ženské, co se nenávidí a potkají se na ulici. Tudíž jsem si pro vás připravila něco, co vzniklo jako pokus o radu ostatním ohledně komunikace se mnou. Vyvěšovala jsem to na Esteller (kdo neví, co to je, tak v pravém boxu vám bliká odkaz), ale nakonec to zase dostalo nějaké obludné rozměry a vlastně se to všechno třískalo, proto jsem to pojala jinak. Je to vlastně pár věcí, co jsem si uvědomila čtením a procházením všemožných webů. Pokud to někoho zajímá, tak jsem jen ráda, pokud ne, tak nevadí. A berte to s nadhledem a vztažením pouze na mou maličkost. :)
K aktuálním věcem… Psaní nevím, dole na konci článku vás čeká taková ano-ne věc a možná se přemluvím k malinké Giveaway, když budu mít ty narozeniny… Mám tu pár adeptů knih, co bych mohla rozdat a jelikož tohle je můj osobní blog, tak bych to viděla na jednu sérii… Nevím, uvidíte sami, každopádně příjemné čtení a snad se bude líbit. :)

Letní knihy, aneb doháníme výzvy

úterý 24. června 2014

Máme tu léto, konec školního roku a dohánění všeho, co se nestihlo, je už dávno za námi... Nebo snad ne? Já jsem poslední dobou zanedbávala výzvy - o tom vůbec nepochybuji a strašlivě se za to stydím, jenže napsat si tam češtinářská skripta nemohu, příklady z chemie taky ne a sbírku úloh z matematiky bych asi raději vynechala. Nyní se ale před mou maličkostí rozprostřely dva dlouhé měsíce nicnedělání (berme to jako měsíc práce, měsíc dovolené, což vcelku jsou krátkých pár dní s knihami) a já se rozhodla konečně trochu pohnout s tím, co mám v plánu číst. (O psaní raději nemluvím, myslím si, že horší vliv má na mě léto než zima.) A o nějaký ten výběr se s vámi samozřejmě podělím už jen z toho důvodu, abych se v těch všech knihách doopravdy neztratila. :)
Neplánuji žádné rečtení, nic takového bych přes své srdce asi nepřenesla, a srdceryvně se modlím, aby se mi opravila čtečka. Jinak náš super tablet zažije krušná léta na pláži a můj vztek, což určitě nechce, to si nebudeme nalhávat (nejsem schopna sehnat totiž anglické knihy v PDF formátu, abych to hodila někam, kde to nepotřebuje čtečku). Ale konec kecání, vím, jak to pak s mými články dopadá, leží si tak vesele v adminu a culí se na mě s tím, že bych je třeba mohla dopsat... Nemohla, věřte mi.
A co tedy, konečně, plánuji číst?

Z anglických knih:
The Immortal Rules, The Eternity Cure, The Forever Song - Julie Kagawa
Sérii Blood Of Eden mám v hledáčku už dlouho, marně jsem doufala v překlad celé Železné víly, takže silně pochybuji, že se někdy dočkám i tohoto díla. Autorčin styl se mi líbí, mám ho ráda a je pro mě i přijatelný, co se angličtiny týče, tudíž jasná volba. A jakmile vyjde Talon, tak ho prostě v té knihovně mít budu, i kdyby se mi celá měla zbořit!
The Selection - PŘEČTENO, The Elite, The One - Kiera Cass
Jsem zlý český čtenář nepodporující naší ekonomiku - vím, že CooBoo má v plánu vydat knihy v češtině, ale já nevidím sebemenší důvod čekat bůh ví jak dlouho (a zrovna u Kobíčka mám někdy pocit, že ani ten to neví) na pokračování. Zklamala mě publikace Jsem rozohněná, proto doopravdy nehodlám čekat ani tady. Knihy jsou sehnatelné, takže si je spokojeně přečtu a nebudu se rozčilovat.

Z povinné četby:
Utrpení mladého Werthera - Johann Wolfgang von Goethe - PŘEČTENO
Měla jsem v plánu už dávno před tím, tudíž jsem to z nich rozhodně nevyškrtla. Povinná četba je navíc k tomu ještě bonus, že sfouknu dva problémy jednou ranou. Už mám něco málo rozečtené, ale takové půlnoční rozjímání mi toho moc nedalo... Ale číst v lidských hodinách tehdy nešlo.
Labyrint světa a ráj srdce - Jan Ámos Komenský - PŘEČTENO
Nechce se mi do toho, ale slyšela jsem, že to není tak špatné, jak předpokládám, že to bude. Modlím se, aby mi lidé ze soucitu nelhali, protože po zkušenosti s Temnem od Jiráska už také nevěřím všemu, co mi kde nakukají - a Babička toho byla také velmi dobrým důkazem.
Evžen Oněgin - Alexander Sergejevič Puškin
Mám ráda Rusáky, asi tímhle to vysvětlím. Na volbu je toho hodně, ale po mém marném pokusu o přelouskání Olivera Twista jsem tak polovinu knih díky autorovi musela zavrhnout... Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst...
Povídky - Anton Pavlovič Čechov
Přežila jsem Jiráska, přežiji všechno, řekla bych. Docela se na ně i těším, jsou vždy nejmenším zlem, co se rozboru postav, děje a podobných věcí týče. Ještě jsem nezkušená, nečetla jsem to, tak uvidíme, uvidíme, co se z toho vyklube.
Já je někdo jiný - Jean Arthur Nicolas Rimbaud
Prokleté básníky bych si dala klidně všechny tři, co tam máme, protože... Ach jo, to bude skvělé počteníčko, doopravdy se na to strašlivě těším. A poezie nikdy není tak náročná, co se porozumění týče - pro mě má tolika významů, že se učitel může vykládat co chce. Asi začnu mít ráda i Francouze...
Kytice/Máj - Karel Jaromír Erben/ Karel Hynek Mácha
Mám je už za sebou, ale občas není špatné si osvěžit děj, nějak si upřesnit ty všechny kouzelné věci v tom a hlavně najít sbírku, kde vážně bude už i ta Kytice, ne jenom Polednice a podobné věci. A přečíst si to jinak než v jedoucím autobuse den před odevzdáváním čtenářského deníku.
Romaneta - Jakub Arbes
Já si z těch Čechů, co tam máme, moc nevyberu, tohle se mi zdálo relativně snesitelné, romaneta zní zajímavě, co se obsahové stránky věci týče, tudíž se snad zadaří a Kai bude konečně zase jednou spokojená a nebudou ji naši strašit...
Noc na Karlštejně - Jaroslav Vrchlický
Znám ten muzikál, tak snad se to bude i díky autorovi dát přelouskat za pár chvilek, člověk se u toho uklidní a nebude muset moc přemýšlet. Když si tak zpětně projíždím všechna ta skvělá díla, tak je možná na závěr něco veselého dobré...

Z nastřádaných hmatatelných zásob:
Bouře mečů - PŘEČTENO, Hostina pro vrány, Tanec s draky - George Raymond Richard Martin
Tohle prostě přečtu, i kdybych měla dostat padáka a nevím, co všechno. Chystám se na to neskutečně dlouho, ale jelikož jsou to knihy jak cihly k baráku, tak jsem je trochu stáhla do ústraní během školního roku, abych zbytečně nepropadla kvůli dokonalému příběhu. Já si myslím, že na jednu stranu by určitě někteří lidé pochopení našli, ale jiní by mi dali...
Cress - Marissa Meyer
Mám ji doma, sladce si tu leží na stole, ale jelikož tak trochu přibrala od posledních dvou dílů, tak také prohrála souboj s panem Prokopem a na svou chvilku slávy si ještě počká. Konec konců poslední díl vlastně bude až na jaře příštího roku, tudíž zatím není kam spěchat. Jenom bych sakra ráda věděla, co se stalo dál...
Game, Buzz, Bubble - Anders de la Motte 
Leží mi to tu od mého svátku, nutně jsem je potřebovala všechny a strašlivě se stydím za to, že je mám rozečtené a ještě stále nejsou dokončené. Nebojte, jelikož je to skvělý příběh, tak si myslím, že tak do týdne je mám všechny spokojeně zpracované a jsem spokojená dušička.
Levhart - Jo Nesbø
Od Vánoc, usmívá se tu na mě, ale vzhledem ke své velikosti se také nedostal ke slovu. Každopádně král severských detektivek určitě svou šanci dostane, rozhodně se moc těším a doufám, že ho v té záplavě tak nějak stihnu, znáte to...
Měděný jezdec, Taťána a Alexandr, Letní zahrada - Paullina Simons
Rozečetla jsem Měděného jezdce na čtečce, nikdy ho nedočetla a rozbila ji. Ta kniha je ale skvělá, výborná, dokonalá a perfektní, proto se k ní rozhodně vrátím, i co se jejích pokračování týče. Může za všechno technika, ta mě nemá ráda, určitě to přesně tím bude... Ale knížky už mám od svátku taky, takže rozhodně jdeme do toho!
Originální upíří deníky - Hrabě Drákula - PŘEČTENO
Je to neuvěřitelně vtipná kniha, jen kvůli písmu a podobným věcem se mi docela špatně čte. Hodně si hraje se slovy, je to takové humorné počtení o snahách Drákuly se navrátit do světel, co znamenají svět, o jeho ženách a podobných skvělých věcech. Neuvěřitelně to pobaví, potěší, ale ještě jsem neměla příležitost to dotáhnout do konce.
Myši - Gordon Reece
Sehnala jsem knížku za krásnou cenu, měla by Kai dorazit co nevidět a strašlivě se na ní těším a třesu. Určitě to bude zase něco nového, neotřelého a zajímavého, takže... Jdu do toho s maximálním nadšením! :)
Anna Karenina - Lev Nikolajevič Tolstoj
Už jsem spokojeně začala číst, líbí se mi ten styl a já prostě žeru Rusáky, co na to mám říci. Dovezla jsem si knihu od babičky a pustím se do ní jakmile si odškrtám ten zbytek, takhle to bude asi mnohem lepší, než to hrotit...
O myších a lidech - John Steinbeck
Těším se na to, ale neměla jsem ještě prostor se k tomu všemu prokousat, můžu jenom doufat, že se přes ta kvanta knih doopravdy dostanu někam sem... Ale musím, já jsem to slíbila.
Dvaadvacet centimetrů něžnosti - Johannes Mario Simmel
Jsem skoro na konci, dojíždím posledních pár povídek, ale stále jsem se tím brodím. Je to skvělá kniha, moc se mi líbí, ale toho času na její čtení je strašlivě málo.
Kateřina Medicejská - Jean Francois Solnon
Tuhle mám pro změnu od babičky, jeden historický román do rodinky, tak uvidíme. Začala jsem číst, o tom nepochybuji, ale nějak jsem zase skončila tak v půlce svého slavného louskání. Jsem strašný člověk, nemyslíte? Neustále toho mám rozečteného, že by jeden plakal.
Sophiina volba - William Styron
Mám ji ve slovenštině - nedělá mi problém, protože tohle je skoro jak můj druhý mateřský jazyk, ale má to dva díly, což znamená, že jsou to dvě knihy, které nutně potřebuji, ale není na ně prostě čas. Ach jo, chci delší dny!

Z knihovny:
Oheň - Sara B. Elfgran, Mats Strandberg
Četla jsem první díl a v naší super uspořádané městské knihovně nemohla najít druhý, naštěstí jsem však pochopila, že ten systém jednoduše nefunguje a člověk musí hledat. Tak jsem se tohoto úkolu zhostila a získala knihu do svých spárů. První díl se mi líbil, o tom žádná, tak uvidíme, co ten strašlivý druhý.
Nováček - Robert Muchamore
Není to poprvé, co jsem na sérii Cherub koukala, jednou už mi do očí padla, ale za boha jsem opět měla problém sehnat ten proradný první díl. Tak když už jsem ho našla, tak jsem se rozhodla dát knize šanci. Uvidíme, co se z toho nakonec vyklube.
Pomsta - někdy lítost nestačí, Závist - pomsta bude sladká - Elizabeth Miles
Obal je strašný, to můžu říct na plná ústa, tady český nakladatel šmátl vedle, ale nakonec jsem se přece nechala nalákat anotací, která zase slibuje něco z mytologie a podobných zajímavých věcí, tak doufám, že vzhled neodpovídá obsahu knihy...
Závoje princezny Salome - Eric Walz
Pohádkové jméno ukrývá jednu z biblických postav, kterou jsem si vyhlédla jako inspiraci ke svým povídkám. Jsem ujetá na pár věcí - Medicejské, Borgie, Salome - a o nich bych si historický román asi utéct nenechala. Zvláště, pokud vypadá tak slibně a o té postavě vím tak málo, že nemám potřebu jít omlátit knihu autorovi o hlavu a chtít peníze zpět...

Z nehmotných zásob, když zbude čas:
Jsem rozohněná - Tahereh Mafi 
Knihu mám přečtenou, vím, jak příběh skončí, ale potřebuji tu sérii dát pěkně dohromady, aby to taky nějak vypadalo a také se podívat, jak si překladatel vedl ve své práci. Jen jsem naštvaná za tu dobu publikace, je to od nich zlé, tak jsem se rozhodla zase tolik nespěchat. Ono to do druháku počká.
Muži, kteří nenávidí ženy, Dívka, která šlápla do vosího hnízda, Dívka, která si hrála s ohněm - Stieg Larsson
Kdo by nechtěl, Milénium jednoduše potřebuji a potřebovat vždy budu. Jen mi nejde čtečka, takže tam je kámen úrazu. A po pravdě bych ocenila spíše tištěné podoby, co má moje milovaná babička, takže... Uvidíme, uvidíme.
Šifra mistra Leonarda, Andělé a démoni - Dan Brown
Chci vidět, co na tom všichni máte, nechápu to a nikdy jsem nepochopila, tak uvidíme, jak se mi to bude líbit. Opět to ale závisí na tom bludném přístroji, co bych nejraději roztřískala. Ale nějakou smutnou náhodou už se mi to povedlo... Ach jo.

Četl někdo z vás něco z mé vybrané literatury? Pokud ano, tak neváhejte a podělte se o vaše zkušenosti. Ráda si poslechnu, co vy plánujete číst, co se vám líbilo a co bych raději měla vypustit? :)

Celkem knih: 44 

Balada o popínavém břečťanu

Upřímně netoužím tu momentálně tvořit,
raději se znovu nad jeho dokonalostí mořit,
ale pozdě bycha honiti, dávno utekl nám,
tak proč sakra já, stále se ptám?

Trochu vás dostat do obrazu, úkol pro básníka,
ale já jím nejsem, toto zdá se mi hodno spíše politika,
každopádně výpovědní hodnota se nemění,
ať se zloději či opilci zelení.

Stala se taková nemilá věc, znáte to z filmů,
ale než k té naivní představě přilnu,
tak jednoduše cizí jazyk v puse a sliny s ním,
a já ptám se, zda sním či bdím.

Ono to zase tak jednoduché není, na city si hraje,
a mé křehké srdéčko pod jeho úsměvem taje,
jenže ono to má ještě nešťastnou dohru,
co pravděpodobně zajistí mou prohru.

Nosí si ten krasavec totiž takový popínavý břečtan,
krásy příliš nepobral, stěží mimozemšťan,
a ten strká svoje kořínky, kam nemá, to znáte,
ale vy na rozdíl ode mě na plevel asi dbáte.

A co má nebohá duše zkoušet na prorostlou růži,
ale když ona po ní tak bolestně touží,
nejspíše na to vezmeme pesticidy,
zapojíme se do zelené genocidy.

Vám jistě hlavou však moří se otázka,
opravdu to bude taková růžová procházka?
Co když je to vlastně masochistická kytka,
tak by tam byla asi nejedna námitka…

Věnováno Nay, protože to chtěla. 

Troška patetična

sobota 14. června 2014

K čemu vlastně všechna moudrost světa,
když jedna hloupá patetická lidská věta,
dokáže zabít v sekundě každou snahu rozumu,
a já s tupým výrazem se k tobě přisunu.

Co se to děje, proč neovládám to planutí,
jsem jako suché dřevo – a ty sirky škrtnutí,
přebírám si, vymýšlím a nesnesitelně žárlím,
a každým bludným výjevem se mámím.

Ty víš, co děláš – tvé oči mluví více než dosti,
ale k mé neuvěřitelně hluboké zlosti,
maskuješ mne do role strůjce veškerého zlého,
děláš ze mne zloděje prostoru tvého.

V životě jsem na ni nevztáhla ruku, tak nechápu,
proč za vinu mi dáváš vrstvu jejího mejkapu,
proč každé její zranění z povolání ženy v nouzi,
v tobě tak urputnou agresi vzbouzí.

A tak přišla první rána – nos křupe o klouby,
valí se z něj krev, zbytku nevinnosti hroudy,
a tak přišla druhá rána – ruka na dvě půlky,
bolí to zatraceně více než v noze kulky.

Ale co je tahle bolest oproti té touze,
když upřeš na mne ty své zraky dlouze,
a pak dlaň kolem krku obmotáváš,
hrubou partii silnějšího rozehráváš.

Nepotřebuji kyslík, v ten moment skoro zmírám,
ale na tebe, svůj jediný sen, láskyplně zírám,
co mohu od života chtít, co mi tě nahradí,
jsi více než nějakého románku pozadí.

Víš, zemřela bych pro ta dvě primitivní slova,
jen abych je mohla slyšet zase a znova,
za hloupé miluji tě a modré z nebe ti dám,
jenže na tohle, zlato, musíš přijít sám…

Slzy mé maličké

pondělí 2. června 2014

Mračí se, pláče, holčička,
nepomůže nikdo, šedá myšička,
co se děje, děvčátko moje,
co trápí srdéčko tvoje?

Ztracené iluze, spláchnuté sny,
rozedrané noci, sešité dny,
děsivá pravda, vábivé lži,
ti, co zůstávají, ti, co odešli?

Zlatíčko moje, pojď ke mně blíž,
třeba to zmizí, možná jen sníš,
není více vlka v lese, obludy v posteli,
není více čarodějnice, co vás rozdělí.

Ale ono to není citem, má milá?
Toužíš po moci, chybí ti síla,
chceš ovládat, hrát divadlo,
války končit, být jejich spínadlo?

Pletu se snad, princezničko?
Napověz mi, drahá, maličko,
co tě tak šíleně souží, mučí,
nebohý tvor více netuší!

Zradil přítel či snad tělo chřadne,
bolí na duši, poupátko vadne,
zmíráš či co se to děje,
kam tvé bytí na zemi spěje?

Nemohu pomoci, nedáš-li příčinu,
mám příliš nejasnou vidinu,
dej mi, lásko má, důvod,
ať najdu utrpení původ.

Prosím, mluv se mnou, drahá,
nevíš, jak moc se touha zdráhá,
pověz mi, nech se zlákat,
jen prosím přestaň plakat.

Velká čtecí výzva 2014

Splněné přání

středa 7. května 2014

Černé jsou stíny, kterými kráčí,
slané jsou slzy, které jí smáčí,
tichá je mysl, která tu trpí,
pryč je láska, na které lpí.

Co krok, to ozvěna v tichu,
záblesk oslnivého smíchu,
co nádech, to hysterický vzlyk,
do srdce miliony ostrých dýk.

Tep ředí rudou paletou,
její vlákna se brzy rozpletou,
žlutá, modrá, zelená, hnědá,
porcelánová, mléčná, snědá.

Vítr nese vzduchem pach potu,
meluzína hraje na falešnou notu,
nábřežím kráčí popravčí četa,
i se svým právem veta.

Ušmudlaná kráska něžně spílá,
ona je jen člověk, žádná víla,
o vysvobození snažně prosí,
uniformy nažehlené smutkem rosí.

Ale oni kráčí synchronním krokem,
minul se v nich rok za rokem,
tváří mladí, duše zmírá,
vražda láká, poté týrá.

Jeden z nich měl modré oči,
při pohledu do nich vše se točí,
osvobodil srdce z oceli pout,
našel si svůj tajemný kout.

Zírá na tu, co bezbožně žádá,
přec jeho mohla by míti ráda,
vidí, jak bílý šat se kolem ní vlní,
jak ňadra výstřih plní.

Uvnitř ji ale kdo roztříštil,
saténový smutek z ní prýštil,
sáhl po stříbrné zbrani,
jen ukažme si na ni.

Míří do srdce zraněné srny,
zachrání ji ostnatého drátu trny,
jedna rána, havran se vznesl,
jeden lidský život na kolena klesl.

Šarlatová kreslí svá přání,
jen ukažme si na ni,
poslední pohled těch studánek,
usíná v náruči markytánek.

Dědictví křišťálové víly - 3. kapitola - Ametyst

Váš Fantomas!

úterý 29. dubna 2014

Povím vám jedno, nechtěla jsem do toho znovu jít,
ale je trochu pozdě nad rozlitým mlékem klít,
jednoduše lemra je tak trochu nesmrtelná,
ale pro její dobro taky trochu neviditelná,
téma střídá druhé, hlava mi z toho třeští,
lidičky se rouhají, mučí a kleští,
já děsím se dalšího měsíce dubna,
nám psychopatům by měla být nepřístupna,
protože tolik vytrhaných vlasů po bytě, kusů kůže,
nikdo normální doopravdy mít nemůže,
inspirace se vykouřila z hlavy, inklinuji k alkoholismu,
a jak tak na to koukám, tak i masochismu,
takže zase bez rámusu,
pac a pusu.
Příští rok mě čekejte zas,
Váš Fantomas!

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Pac a pusu.

Smrti se nezbavíš

Kolikrát ptám se sama sebe, proč vlastně čtu,
proč nechávám do sebe nasát tu příšernou tmu,
že každý příběh přeci má svůj vlastní konec,
vše nějak dopadne a zazvoní pomyslný zvonec,
jenže je to strašně depresivní, moji drazí,
občas z té lidské smrtelnosti až mrazí,
každou jednou opustíme tenhle šedivý svět,
nemá smysl nad těmi osudy dlouho bdět,
stejně nikdo neví, co potom bylo, málokdo poví to,
musel by si totiž přiznat – každá sklenice má svoje dno,
každou vodu jednou dopiješ,
každé sémě jednou doseješ,
a i za tou nejkrásnější, nejmilejší schránkou,
všichni víme, co je za poslední stránkou.
Smrt.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble na téma Za poslední stránkou. 

Sliby, chyby

pondělí 28. dubna 2014

Znáte ten strašný pocit zařeknutí,
kdy jste svou ochrannou vrstvou obepnutí,
a zíráte na kvanta nejlepšího jídla,
najednou veškerá pravidla pěkně zřídla,
koláčky s nádhernou polevou,
podávané s tou správnou časovou prodlevou,
kusy šťavnatého masíčka,
nebo snad na smetaně zajíčka?
Ale máme tu něco i pro ty uvědomělé,
kousky zářivé zeleniny neumělé,
prokládané špetkou výborného ovoce,
chcete se na to vykašlat – široce,
nyní proti sobě stojí lákadlo a realita,
nemůže přece lahev zůstat nedopita,
jednou ochutnáš a víš, že dáš si víc,
nebo nedostaneš z toho absolutně nic,
ale dá se odolat ve tmě,
slovům sněz mě?
A nejen jídlu!

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Sněz mě.

Nesmrtelnost chrousta

Jelo auto zaprášenou silnicí,
v něm dva divní lidé mlčící,
muž s myšlenkami kdesi v dáli,
žena myslící na to, že se obyčejní smáli,
oba dva dokonale odlišní od svého pohlaví,
dva bezdomovci opuštění a toulaví,
oba dva bili se za své postavení,
a nyní více úspěchu není.
nad nesmrtelností chrousta bloumají,
doufají, že jednou své memoáry prodají,
okolo nich jen absolutní prázdnota,
vrahyně všeho, matka života,
a takhle si tam spolu v tichosti jedou,
dialogy samy se sebou vedou,
když tu náhle – zabijte toho lumpa,
ptá se žena – proč tam stojí tamta pumpa?
A co na to ten druhý?

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Proč tam stojí tamta pumpa?

Veliká vyžírka!

sobota 26. dubna 2014

Brali jsme takhle jednou občanské právo,
a možná trochu hlouběji, než je zdrávo,
nějaký pachty, smlouvy, dary a dědictví,
absolutní majetková práva a vlastnictví,
ale pak přišlo něco mnohem děsivějšího,
a k velké radosti našeho přednášejícího,
probrala se rodina, děti, adopce a manželství,
přineslo mi to jedno veliké poselství,
že je lepší být mrtvý nežli ženatý,
protože manželství je kozel rohatý,
platí se za všechno, majetek utíká,
láska je krásná, ale vyžírka veliká,
platil bych někomu životní standart,
a vykoupil by mě z toho jenom hazard,
nevím, jestli kráska po boku za to stojí,
nechci se vzdát absolutní svobody mojí!

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Je lepší býti mrtvý nežli ženatý.

Dokaž to

pátek 25. dubna 2014

Na rtech hrál jí úsměv lovce,
očima přejížděla si nebohého vdovce,
svůdně vrtěla dlouhýma nohama,
vlasy čechrala bělostnýma rukama,
šaty zakrývaly málo, co nutně musí,
a ten chlípný právník vzdech v sobě dusí,
pohled boří ji do plných křivek,
div nedostal z toho zánět spojivek,
ale vidí tam i tu kudlu se houpat,
nebohou ženu v kaluži krve se koupat,
vlastní orgány bezmocně polykat,
pod jejich texturou smrtelně se zalykat,
jenže není důkazů více a to všichni vědí,
takže v soudní síni zírají a na sebe hledí,
když promluvila, splašilo se mu srdíčko,
„Dokaž, že jsem to byla já, zlatíčko.“

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble na téma Presumpce viny.

Jeleni v říji, vystrč šíji!

Není to vždy jen ukrutná touha,
potřeba množit se efektivně pouhá,
ale když koukáte na ty jazyky v krku,
posloucháte mezi mlaskáním odmlku,
tak nějak chcete také tělní tekutiny směnit,
status na facebooku – nezadaný – si změnit,
do očí někomu hluboce se koukat,
jako spokojený kocourek si mňoukat,
připomínat tak trochu jelena, zvíře v říji,
vystrčit prsa, ohnout se v pase, obnažit šíji,
hledat potencionálního otce dětí,
protože spousta dětí určitě světí,
pak po někom příspěvky na ně chtít,
a o jiné ženě s krásnýma nohama snít,
ale kdo z nás tomu všemu zabrání,
je to normální a obyčejné přírody volání!

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Volání přírody.

Mohl prý se zjevit protihráč

středa 23. dubna 2014

Ten chlapec tehdy hodně se bál,
že při mluvě za nic by jeho život stál,
každé slovo milionkrát vážil,
jak dokonalým být se snažil.
Nedá se říci, že by ho nikdo neměl rád,
ale nějak nikdy nebylo o co stát,
názor neměl, lidem okolo se vyhýbal,
nehádal se, nepral, nerýpal,
jen si tak vesele žil svou existenci,
a klidně by mohli přijít ozbrojenci,
klidně mohla by se zjevit životní láska,
stejně zůstala by mu přes oči páska,
nešel by proti ničemu, byl příliš slabý,
že to toho kluka vůbec ještě baví,
mohl se prý zjevit protihráč,
tak raději zůstal přizdisráč.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Přizdisráč.

Image kazí

úterý 22. dubna 2014

Já mám spoustu úžasných tetiček,
mých drahých příbuzných sestřiček,
ale poslouchat neustále co ano a co ne,
co máte si na obličej patlat, co vlastně lze,
že černá patří na hřbitov, kanady do války,
že není nutno přemýšlet – ale brát na vtipálky.
A nesmíte si barvit hlavu, jinak pleš se zjeví,
ale že ona sama ji má černou asi neví,
neustálé klebetění, co více mohu říci,
tohle není to, co chtějí básníci.
Ale mám je ráda, někdy tohle šlechtí,
nemůžete se bránit, tohle nechtít,
ale někdy nad tím dlíce,
chcete trochu více strýce.
Geny další baby nosí,
a image kosí.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Více strýce.

Tak či onak

pondělí 21. dubna 2014

Vždy dokonale elegantní,
nikdy extravagantní,
sladký úsměv na růžových rtech,
hrdinskou historku doprovodí vzdech…
Není chvíle, kdy černá nezdobí tvář,
není možno dokreslit dívce svatozář,
prázdné oči plné chladného odstupu,
nezvládnete pokořit, svést na ni potupu…
Šedá myška sedí v koutě, za knihou ukrytá,
světem spíše plouží se, stínem klopýtá,
jednou třeba děvče i vyvolá hlas,
ozáří nás všechny pravdivosti jas…
Hodně odhalené kůže, málo schovaného,
nevnímá čas, žije z přítomného,
bojí se každý jen trochu blíže znát,
musel by se podřídit, nebo se s ní prát…
Ať je v tom přesvědčení či geny,
každá cesta je cestou pravé ženy.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Cesta pravé ženy.

Transakce jako transakce

neděle 20. dubna 2014

Lidé mají tendence chtít toho příliš,
a když někdo pravdu plivne – šílíš,
nebude z tebe bohatý právník,
spíše jenom obyčejný strávník,
budeš žít ze dne na den, chudinko,
z tvých snů zbude takhle malinko.
Nebo se vyšplháš k těm mocnějším,
budeš čelit obludám zrůdnějším,
v rukou držet moc celého světa,
zabít tě může jen jediná věta,
ale máš v područí životy ostatních,
nemusíš se ani dovolit pokladních,
abys jednoho ze země sprovodil,
abys třebas celému klanu uškodil.
A tím se liší had a krtek,
spousta moci, spousta smrtek.
Jeden peněžní machinace,
druhý lidské rasy likvidace...
Ale pořád je to transakce!

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Transakce.

Proč, miláčku, proč?

Proč tolik tajnůstkaření a lhaní, miláčku,
proč vznášíme se na nevědomosti obláčku,
vždyť naše láska není už hříchem,
vždyť můžeš mě obdařit smíchem,
tak vysvětli mi ten výraz v tvé tváři,
jak to, že oči už ti nezáří,
není to tak složité, jak se ti zdá,
i přes to všechno budu vždycky tvá,
ale už není důvod se neustále skrývat,
už nemusíš na mě jen odměřeně kývat,
polib mě, ukaž světu, že ti patřím,
konečně zas něhu v tobě spatřím,
není tajemství už více,
není potřeba ukrývat líce,
proč netěšit se ze světa krás,
když teď už ví o nás.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Ví o nás.

Zamilovaný básníkoid

Je to to nejhorší, co může se stát,
když jakýsi básníkoid musí se bát,
že myšlenky se mu hlavou trousí,
že city jeho originalitu lehce rdousí,
že najednou je hlava plná inspirace,
že s každým dnem vzrůstá frustrace.
Hemží se myšlenky v hlavě,
srdce zbarvuje se tmavě,
najednou hledá všude špatné,
a dobré – to není platné,
hemží se vám tragické scénáře,
láska vás dusí, zabíjí a rozpáře,
a když hledíte do prázdného papíru,
máte nápadů příliš – až nadmíru.
Hemží se úplně každá část těla,
ale vy víte, že tak se to dělá.
Že hemží se ve vás touhy.
Citů strouhy.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Hemžení.

Pasáž hříchu

čtvrtek 17. dubna 2014

Smrad. Nic více, nic méně,
kdesi šlapka, někde sémě,
prach, špína, lidské zvíře,
nepotkáš tu svého rytíře.
Litry alkoholu brázdí cestu,
na znamení odporu, protestu,
proti společnosti trochu slušné,
proti chátře bohaté a tučné,
tímhle padlým rájem kráčí ona,
vlasy zlaté, v nich stříbřitá spona,
okolo samý démon a jed,
ale ona statečně kráčí vpřed.
Před očima olověné kruhy,
zmizeli z života barvy duhy,
mysl opitá lahví levného vína,
ve všech ohledech shledána vina,
ty olověné kruhy prudce jí sráží,
když kráčí touhle hříchu pasáží,
a najednou cosi dorazí k jejímu sluchu,
ale olověné kruhy dál se rozplývaly ve vzduchu.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Olověné kruhy se dál rozplývaly ve vzduchu.

Kus kamene

středa 16. dubna 2014

Neustále jsem poslouchala, jak cizí srdce praská,
jak jednou ji mlátí a podruhé zas sladce laská,
jak ona bez něj nedokáže vůbec na světě být,
ale s ním po boku není možné lidsky žít.
A ať řekla jsem cokoliv – je to špatně,
vždyť já lásce nerozumím, ostatně,
jsem jen kus kamene, co zrodil se pro ostatní,
kde veškeré emoce, uzly a boje se uplatní,
a pak jdou všichni zase někam dál,
do náruče lásky – aby energii sál,
ale co já, kdo nad tím přemýšlí?
Kdo nad mými city rozmýšlí?
Ale co – ona přece necítí nějak velice,
je to jen zpovědnice…

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Zpovědnice. 

Znala jsem jednu dívku

Znala jsem jednu dívku, vlasy barvy slámy,
nebyla to žádná víla, jen zárodek dámy,
sedávala často na terase s šálkem čaje,
bylo krásné sledovat, jak jaro v ní zraje.
Pučela v ní krása, dobrá duše, zdraví,
ale náhle do cesty šedý stín se staví,
na tváři prohnaný úsměv lichotníka,
už více si neřesti lidstva neodříká.
A potkala jsem ji znovu, vlasy mastně černé,
v puse cigaretu a šaty naprosto příšerné,
nebylo více čaje, zdraví ani štěstí,
začala se s životem prát, dával jí on pěstí.
A dnes na hrob se jí chodím dívat,
tichounce cosi smutného zpívat,
O popravě pampelišek.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Poprava pampelišek.

Jen smrt zavinila

neděle 13. dubna 2014

Železnou pěst podává do otevřené dlaně,
kdysi vládl král, dneska vládnou saně,
první odešla má milovaná sestra,
zmizela první barva pestrá,
poté odešel můj drahý otec,
skrz srdce jeho prošel bodec,
matka následuje všechny milované,
kde jsou ty pokroky slibované?
Láska mizí, vznáší se tu strach,
z krále stal se střelný prach,
na střepy rozpadá se má domovina,
dávno, dávno v hrobě dlí dcera královnina,
a já pomalu jejím směrem kráčím,
všechny strasti a radosti s sebou vláčím,
na popud svých pánů odcházím,
snažím předejít se nesnázím,
měla dát nám všechno, dostat výše,
a jen smrt zavinila, nová krásná říše.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Říše.

Marnivá nutrie

A měla chlupy samý bodák, nutrie,
punkový to byla rodák, nutrie,
vlasy samý bodlák měla a na nic víc nemyslela,
a na nic víc nemyslela, nutrie.
A jednou bodlák sežehla si, nutrie,
copak je to za trapasy, nutrie,
nepozná jí více divák, proto musí nosit křivák,
proto musí nosit křivák, nutrie.
A jednou takhle poslechla si, nutrie,
visáče a nějaké basy, nutrie,
nenosí už křivák více, neničí si punkem plíce,
neničí si punkem plíce, nutrie.
A zavřely nám naši hvězdu, nutrie,
nyní slouží ke cti městu, nutrie,
chlubí se s ní zoologická, chudák holka uličnická,
chudák holka uličnická, nutrie!
Ojé!

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Punková nutrie.

Dávej si pozor, čtenáři!

Zdála jste se krásná, paní milovaná má,
ne každý takovým věhlasem oplývá,
když lidstvo srdceryvně zmáhá,
několik vražd spáchat se nezdráhá.
Má dokonalé linie, ladné tvary,
ale neuplatíš ji sladkými dary,
drásá nervy nejedné slečny,
její rady jsou nejen užitečny,
bedlivě nás všechny hlídá,
vede se s ní válka lítá,
nepromine ani kostku cukru,
pozná tě i přes černou kuklu,
neunikneš této šedé eminenci,
ale nepřijdou pro tebe její ozbrojenci,
jen vytvoří se ti okolo břicha ochrana,
před nástrahami světa tukem spřádána,
ať si inteligent, umělec anebo popleta,
vždycky dostane tě slečna dieta.
Dávej si na ni pozor, drahý čtenáři!

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Dieta.

Vojáci svobody a štěstí

sobota 12. dubna 2014

Už z dálky sálá z nich odhodlání,
Z blízka slyšíš jejich slibování,
vidíš všechny ty naivní tváře,
chlapce, s nimiž osud se páře,
vojáky svobody a štěstí,
co revoluci světu věstí.
Jedna dívka, kapka vína, zpěv,
láska, víra a surový hněv,
bláto, slzy, déšť a střelný prach,
síla mládí, trvanlivost šlach,
utrhané údy, pomačkané obličeje,
více se mezi nohama ženy neohřeje,
kdysi nádherní bujní oři,
nyní jen ve vlastní bolesti hoří,
žhnou v nich plameny zašlé slávy,
před tím všechno, nyní žádné zprávy,
kdysi výcvikem staří, milující, poctiví,
nyní jen kostry, mladí, oškliví.
Vyvrhla je matka válka,
a smrt generálka.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Mladí a oškliví.

Chápu krev a chápu slzy

pátek 11. dubna 2014

Světem kdesi bloudíš, vím o tobě,
jednou cestu si najdeš, slibuji sobě,
rozumíš více než kdokoliv jiný,
nejsou to jen hlásky – jsou to činy.
Vidím se v každém tvém pohybu,
vím, co uděláš, poznám tvou chybu,
radostí řinčím, když uhodnu fráze,
a tohle je ta neskutečná života fáze,
kdy srdce najednou zaslepí rozum,
vzepře se všemu – i tvým úhozům.
Protože já chápu, proč krev tě láká,
já nepochybuji o tom, že tobě se smráká,
že stejně jako já moc dobře tušíš,
že jen pohledem na krev se vzrušíš.
Tohle nemá dlouhého trvání,
Tohle chápání.
Tohle doufání.
Tohle spílání.
Tohle milování.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Spřízněná duše.

Výplň zlomeného srdce

úterý 8. dubna 2014

Slíbili nebohé duši, že běh uleví,
že nová štreka životem se jí objeví,
fyzická zátěž zničí všechny vzpomínky,
vrátí srdci klid, roztančí rozumu plamínky,
ale ono nic, stále jako zvíře trpí,
vykupuje smutek cizí smrtí,
nevrátí se smysl existence nikdy zpět,
stačilo trošičku – jen snůška hloupých vět,
a najednou všechno je pryč, cestuje,
temnotu v ní koření, nenávist pěstuje,
myšlenky bloudí vyprahlou pouští,
city rvou se mezi zasněžená houští,
láska za velkou louží nyní žije,
máloco z ní zbývá, zbytek hnije,
zůstala jen prázdné schránka umučení,
není více sladkého políbení,
a i po všech těchto útrapách,
nechává náplň na cestách.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Na cestách.

Stres vs. básník 1:0

Kam ten spěch, utíkání, moji drazí,
rychle se vám kosti zlámou, zkazí,
kam to všichni tak úpěnlivě spěcháte,
na detaily života všedního nedbáte!
Kdo si všiml krásné rozkvetlé rudé růže,
kdo zase trochu zašlé vystavené kůže,
to je neustále ten samý spěch sem a tam,
kam jen tu schůzku s mým milencem dám?
Hnedle tamto, potom tohle, a pak támhleto,
vidíte, docela hodně dne, ne-li týdne, je projeto,
člověk potká vás jen, jak běžíte na poradu,
až se i bojím, že o čas vás básněním okradu,
nechápu, jak dokáže v tomhle stresu žít,
já řídím se jedním heslem – hlavně klid!

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble na téma Hlavně klid.

Ať si mladý nebo stár

Někdo tvrdil mi, že ostré hroty má,
jiný, že své nože do srdce ti dá,
spousta z nich, že připomíná mlhu,
ale ona vždy podrobí se návrhu.
Jednou tupě hučí kdesi v hrudi,
jindy zase v mozku lehce studí,
mnohdy ošklivě bodá v nohou,
máloco s ní udělají, máloco zmohou.
Rozpíná se po každém lidském těle,
vždy působí nepatřičně směle,
nebojí se zničit zárodky štěstí,
její přítomnost city věstí,
ať už je kulatá nebo hranatá,
ať už je tupá nebo špičatá,
ať cítíš ji kdekoliv,
musíš se jí podvolit,
ať si krásný, mladý nebo stár,
bolest má vždy dokonalý tvar.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Dokonalý tvar.

Než ocitneš se na dně

pátek 4. dubna 2014

Ruka se ti třese, ty bídný hloupý červe,
nemám tolik času, strach tě tady serve,
rty se ti chvějí, dech se ti krátí, plíce bolí,
dej to sem, než praštím tě tou svou holí.
Chtěl si moc a chtěl si mě misí vést,
ale bojíš se války, spletitých cest,
uteč raději rychle někam mi z očí,
než tvá hlava v té hnusné břečce se smočí,
raději zavři už ta svá shnilá ústa,
než zbude z nich jen kostí krusta,
nemluv, nemysli, jen pouze existuj,
jen mé kouzelné maličkosti asistuj,
raději dříve než se ocitneš na dně,
velení nech na mně.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Velení nech na mně.

Mistr sklář

Kdysi dávno, kdesi v malém městě na severu,
narodilo se děvče, jejíž život teď vám rozeberu,
bůh ví, co dělala před tím, než jsem ji potkala,
možná to samé, co dělá doposud – čmárala,
geniálními nápady chránila svůj svět,
a já snažila se na ní jen více a více lpět,
ale léta jdou dál, doba jako voda plyne,
něco někdy začíná, spoustu toho hyne,
nyní ona jako velký spisovatel působí,
skončilo to malé nevinné období,
vyrostla, psala, sílila, našla svou tvář,
z malého děvčete vyrostl mistrovský sklář,
pohrává si se slovy, tvoří věty,
a já miluji její kouzelné světy.
Díky moc.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na bonusové téma Biografie.
Toto "dílo" je věnováno Lizzie.

Šmouhy toho, co nemůže se stát

Něco divného se každé ráno děje,
k apokalypse náš svět nejspíš spěje,
jsou strašná ta churavá rána,
kdy cizí postel mnou je stlána,
kdy cizí city v srdci nosím,
kdy o návrat snažně zoufale prosím.
Nemám ráda cizí těla – o tom žádná,
jsou neforemná, beztvará, prostě vadná,
mají svoje vlastní priority, sny a touhy,
obličej s akné, po něm šminek šmouhy.
Není nic lepšího než být sám sebou,
když vlastní neurony hýbou tebou,
když cítíš svojí atypickou silnou vůni,
když v tvém pokoji polokrysa si trůní,
když nejsi jednoduše zlato dokonale ryzí,
ale ta kůže je pouze tvoje – nikoliv cizí.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Cizí kůže.

Ne každý sklony k upřímnosti trpí

Když jsem tak v prázdné kavárně seděla,
ospravedlnění pro své činy si hledala,
tehdy už dávno jsem staré moudro věděla,
ale ona toho stejně nikdy nedbala.
Vzpomínala jsem na kapky rudé krve,
jak neposedně ničili zmalovanou fasádu,
vybavila si, jak pocítila jsem konečně prve,
jaké to je, když o to nejcennější vás okradu.
Tvrdila, že dá se jí věřit, že nezradí důvěru,
já slíbila, že nebude to bolet – každý umí lhát,
když nesplní, co má – její tělo na kusy rozmelu,
ale měla strach z toho mé osoby se bát.
Bůh ví, kde smaží se teď neupřímnosti banda...
Pacta sunt servanda!

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Pacta sunt servanda.

Tvrdí, že toho chci příliš

úterý 1. dubna 2014


Nikdy jsem toho nechtěla mnoho,
jen peníze, slávu, úspěch a lásku,
ale to přeci každý, to je zase toho,
a přibalte nesmrtelnost a žádnou vrásku.
Nikdy jsem toho vlastně nechtěla příliš,
jen občas nějakou špetku citu,
ale ty určitě nad marnotratností šílíš,
potěší tě i paprsky slunce svitu.
Přijdu si trochu nelidsky, nebudu ti lhát,
ale každý jsme nějaký, ach ty slavný pisálku,
a až příště budeš se mě na něco ptát,
zapomeň na svou morálku.
Já toho vlastně moc nechci, neblouzni,
stačí mi vyždímat samu sebe,
jednoduše tohle rychle překousni,
ale jedno ti povím – chci jen svůj kousek nebe!

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Kousek nebe.

Po 121 to, co už bylo 120x napsáno

pondělí 31. března 2014

Jsem básnikoid lemroid a nestydím se za to,
protože básníkem se nenazvu a lemru nechci urazit,
a přeci jenom, občasné lenošení není nikdy zlo,
něco si taky musíte prospat, než zvládnete prorazit.
Ale přišlo cosi odporně lepkavého, jeden pokoje nedá,
a tak tu po roce zase otupělá sedím, koukám, čmářu,
zase trochu načernělá, ale mnohem více bledá,
a čekám, modlím se a do básnického střeva pářu.
A kromě pár kapiček krve není toho více,
jen někde občas špetka bolesti,
ale přeci jen své přátele ctíce,
zkusím nějaké ty neřesti.
Já asi zlámu si vaz,
protože duben už je tady zas.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Už je tady zas.

Útěcha

středa 26. března 2014

Zírala jsem do brzkého rána,
kávu v ruce, noviny na stole,
pozorovala, jak otvírá se brána,
jak děti radostně běží ke škole.

Vítr hrál si s korunami stromů,
slunce prohřívalo srdce lidí,
a polibky věnoval den tomu,
kdo jeho náladou se řídí.

A dělo se toho spoustu, zázraky,
všechno tak příšerně obyčejné,
lidé hrnuli se mezi šedi oblaky,
všechno znovu jiné, ale i stejné.

Viděla jsem, jak chlapec slzy roní,
viděla jsem, jak dívka se směje,
slyšela, jak její zvonek zvoní,
a ona v cizí náruči se chvěje.

Všimla jsem si také šedého stínu,
jak prázdně na zraněného hledí,
cítila jsem její bolest, její vinu,
ach ti lidé ubozí, ach ti lidé bledí.

Vdechovala jsem tu jejich ignoraci,
pásla se na zatemnění myslí,
sledovala tu slečny nudy inscenaci,
všimla si, jak naději si v sobě syslí.

Nestačil jim tenhle den, chtěli více,
nežili oni okamžiky, viděli budoucnost,
a na nesplnitelných snech lpíce,
neuvědomovali si svou hloupost.

A každý v ten moment byl tak trochu sám,
ale přesto jen součást stáda ovcí,
věřte mi, nerada nad tímhle tady lkám,
ale i my emoce – i my jsme jenom lovci.

A kdo by o tom měl vědět lépe jak já,
když jsem ta, co na pomoc přispěchá,
když jsem ta, co všechno vám dá,
já, pro všechny spásná – útěcha. 
 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS