Přísaha pro zbloudilé duše

Černou tuží čáry na bílém těle maloval,

bledýma očima obnaženou krásku svazoval,

kamenným srdcem nevinnou oběť miloval,

těžkýma rukama nervy touhou spaloval.

Hnědavou kaskádou vlasů prsty projíždí,

něžně jazyky tančí svůj vlastní valčík,

city s náznakem prázdnoty kamsi ujíždí,

tolika bohatství nevlastní francouzský zlatník.

Srdce mají plná, po okraj už jenom kousínek,

přeteče svatý grál bezbožného milování,

uhasí zbytků strachu naivní plamínek,

osvobodí dva blázínky od slibování.

A tehdy ona věděla, že jinak to nejde,

a on tušil, že takhle to vždy mělo být,

a co z lásky dvou milenců tu vzejde,

o tom smíte jen tichoučce snít.

A já slibuji vám, na nevinnost přísahám,

že jednou třeba dojde i na vaši maličkost,

a kdybych cokoliv měla, tak to dám,

abych ze světa odstranila strašnou tu nemilost.