Ona versus on

sobota 8. února 2014

Zhouba její víry šedým stínem kráčí,
zkracuje jí dech, trápí, nohy podráží,
nemá malé děvčátko kam utéci, stojí,
tak toho tyrana miluje, tak se ho bojí.

A on to všechno až moc dobře ví,
predátorská mrcha, na ní příliš zlý,
nemá dobré úmysly, nechce lásku dát,
ublížil by, zničil by, nesmí nechat vstát.

Miluje její pot, krev, strach a slzy,
nezbude z ní nic, velmi, velmi brzy,
miluje, když muka a běs v očích se zračí,
takhle malinko mu ke štěstí stačí.

A ona by chtěla něco málo více,
něžný polibek na zkrvavené líce,
trochu důvěry, špetku soucitu,
takového omamného krásného pocitu.

Jakpak tohle asi dopadne,
čí tělo se na prach rozpadne,
kdo ví, čí srdce první roztaje,
kdo ví, kdo tenhle souboj vyhraje.

Hluší pánové

Tisíckrát bych chtěl umět milovat, neumím,
milionkrát bych si přál uniknout, nemohu,
té jejich hře o trůny velmi dobře rozumím,
ale bohužel v ní hraji jistou malou úlohu.

Proč tu vlastně jsem, co jsem pro ně kdy byl,
mám nějaký důvod zůstávat iluzí spoután,
možná dostal jsem něco, sladkou krev pil,
ale já sám jsem jejich mocí schroupán.

Proč vlastně existuji, co vlastně pro ně umím,
vždyť chytit kořist svou zvládne každý z nich,
nederu se tam, na ničem se pasu, sluním,
mám jen dobrý zrak, smysly a hlavně čich.

Ale prosit o volnost, žádat po nich svobodu,
raději zapálit se, než pokořit se králům,
ale po jednom ubohém lidském příchodu,
musím odstoupit všemu, všem ideálům.

Ona se jim postavila, vyvolala odpor, revoluci,
zvítězila nad všemi jen pouhým vášnivým citem,
zvedla neexistující tep, pokořila černou kapuci,
překvapila všechny po dlouhém životě letitém.

A já se ptám, proč já nesmím, proč tu stále jsem,
kdo z Volterry mne pustí, kdo osvobodí duši,
kdo stane se spasitelem, kdo zvládne být snem,
když moji pánové jsou k mojí vůli hluší…
 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS