Na rtech hrál jí úsměv lovce,
očima přejížděla si nebohého vdovce,
svůdně vrtěla dlouhýma nohama,
vlasy čechrala bělostnýma rukama,
šaty zakrývaly málo, co nutně musí,
a ten chlípný právník vzdech v sobě dusí,
pohled boří ji do plných křivek,
div nedostal z toho zánět spojivek,
ale vidí tam i tu kudlu se houpat,
nebohou ženu v kaluži krve se koupat,
vlastní orgány bezmocně polykat,
pod jejich texturou smrtelně se zalykat,
jenže není důkazů více a to všichni vědí,
takže v soudní síni zírají a na sebe hledí,
když promluvila, splašilo se mu srdíčko,
„Dokaž, že jsem to byla já, zlatíčko.“
Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble na téma Presumpce viny.
Tak tahle je úžasná, opravdu se mi líbí, tahle báseň je zase něco pro mě, zase trochu morbidní, trochu sadistický, prostě téma, které je mi v tom poetickém odvětví literatury nejbližší, nebo alespoň to nejraději čtu. Ne, že by se mi ta vražedkyně nějak zamlouvala, nebo alespoň ten její styl, ale vrahy prostě člověk obdivovat musí, nejde je alespoň z části neobdivovat.
OdpovědětVymazat