Šmouhy toho, co nemůže se stát

Něco divného se každé ráno děje,

k apokalypse náš svět nejspíš spěje,

jsou strašná ta churavá rána,

kdy cizí postel mnou je stlána,

kdy cizí city v srdci nosím,

kdy o návrat snažně zoufale prosím.

Nemám ráda cizí těla – o tom žádná,

jsou neforemná, beztvará, prostě vadná,

mají svoje vlastní priority, sny a touhy,

obličej s akné, po něm šminek šmouhy.

Není nic lepšího než být sám sebou,

když vlastní neurony hýbou tebou,

když cítíš svojí atypickou silnou vůni,

když v tvém pokoji polokrysa si trůní,

když nejsi jednoduše zlato dokonale ryzí,

ale ta kůže je pouze tvoje – nikoliv cizí.

Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Cizí kůže.