Znala jsem jednu dívku, vlasy barvy slámy,
nebyla to žádná víla, jen zárodek dámy,
sedávala často na terase s šálkem čaje,
bylo krásné sledovat, jak jaro v ní zraje.
Pučela v ní krása, dobrá duše, zdraví,
ale náhle do cesty šedý stín se staví,
na tváři prohnaný úsměv lichotníka,
už více si neřesti lidstva neodříká.
A potkala jsem ji znovu, vlasy mastně černé,
v puse cigaretu a šaty naprosto příšerné,
nebylo více čaje, zdraví ani štěstí,
začala se s životem prát, dával jí on pěstí.
A dnes na hrob se jí chodím dívat,
tichounce cosi smutného zpívat,
O popravě pampelišek.
Sepsáno v rámci Duben měsíc drabble 2014 na téma Poprava pampelišek.
0 comments:
Okomentovat