Černé jsou stíny, kterými kráčí,
slané jsou slzy, které jí smáčí,
tichá je mysl, která tu trpí,
pryč je láska, na které lpí.
Co krok, to ozvěna v tichu,
záblesk oslnivého smíchu,
co nádech, to hysterický vzlyk,
do srdce miliony ostrých dýk.
Tep ředí rudou paletou,
její vlákna se brzy rozpletou,
žlutá, modrá, zelená, hnědá,
porcelánová, mléčná, snědá.
Vítr nese vzduchem pach potu,
meluzína hraje na falešnou notu,
nábřežím kráčí popravčí četa,
i se svým právem veta.
Ušmudlaná kráska něžně spílá,
ona je jen člověk, žádná víla,
o vysvobození snažně prosí,
uniformy nažehlené smutkem rosí.
Ale oni kráčí synchronním krokem,
minul se v nich rok za rokem,
tváří mladí, duše zmírá,
vražda láká, poté týrá.
Jeden z nich měl modré oči,
při pohledu do nich vše se točí,
osvobodil srdce z oceli pout,
našel si svůj tajemný kout.
Zírá na tu, co bezbožně žádá,
přec jeho mohla by míti ráda,
vidí, jak bílý šat se kolem ní vlní,
jak ňadra výstřih plní.
Uvnitř ji ale kdo roztříštil,
saténový smutek z ní prýštil,
sáhl po stříbrné zbrani,
jen ukažme si na ni.
Míří do srdce zraněné srny,
zachrání ji ostnatého drátu trny,
jedna rána, havran se vznesl,
jeden lidský život na kolena klesl.
Šarlatová kreslí svá přání,
jen ukažme si na ni,
poslední pohled těch studánek,
usíná v náruči markytánek.
