Balada o popínavém břečťanu

Upřímně netoužím tu momentálně tvořit,

raději se znovu nad jeho dokonalostí mořit,

ale pozdě bycha honiti, dávno utekl nám,

tak proč sakra já, stále se ptám?

Trochu vás dostat do obrazu, úkol pro básníka,

ale já jím nejsem, toto zdá se mi hodno spíše politika,

každopádně výpovědní hodnota se nemění,

ať se zloději či opilci zelení.

Stala se taková nemilá věc, znáte to z filmů,

ale než k té naivní představě přilnu,

tak jednoduše cizí jazyk v puse a sliny s ním,

a já ptám se, zda sním či bdím.

Ono to zase tak jednoduché není, na city si hraje,

a mé křehké srdéčko pod jeho úsměvem taje,

jenže ono to má ještě nešťastnou dohru,

co pravděpodobně zajistí mou prohru.

Nosí si ten krasavec totiž takový popínavý břečtan,

krásy příliš nepobral, stěží mimozemšťan,

a ten strká svoje kořínky, kam nemá, to znáte,

ale vy na rozdíl ode mě na plevel asi dbáte.

A co má nebohá duše zkoušet na prorostlou růži,

ale když ona po ní tak bolestně touží,

nejspíše na to vezmeme pesticidy,

zapojíme se do zelené genocidy.

Vám jistě hlavou však moří se otázka,

opravdu to bude taková růžová procházka?

Co když je to vlastně masochistická kytka,

tak by tam byla asi nejedna námitka…

Věnováno Nay, protože to chtěla. 

Read More

Troška patetična

K čemu vlastně všechna moudrost světa,

když jedna hloupá patetická lidská věta,

dokáže zabít v sekundě každou snahu rozumu,

a já s tupým výrazem se k tobě přisunu.

Co se to děje, proč neovládám to planutí,

jsem jako suché dřevo – a ty sirky škrtnutí,

přebírám si, vymýšlím a nesnesitelně žárlím,

a každým bludným výjevem se mámím.

Ty víš, co děláš – tvé oči mluví více než dosti,

ale k mé neuvěřitelně hluboké zlosti,

maskuješ mne do role strůjce veškerého zlého,

děláš ze mne zloděje prostoru tvého.

V životě jsem na ni nevztáhla ruku, tak nechápu,

proč za vinu mi dáváš vrstvu jejího mejkapu,

proč každé její zranění z povolání ženy v nouzi,

v tobě tak urputnou agresi vzbouzí.

A tak přišla první rána – nos křupe o klouby,

valí se z něj krev, zbytku nevinnosti hroudy,

a tak přišla druhá rána – ruka na dvě půlky,

bolí to zatraceně více než v noze kulky.

Ale co je tahle bolest oproti té touze,

když upřeš na mne ty své zraky dlouze,

a pak dlaň kolem krku obmotáváš,

hrubou partii silnějšího rozehráváš.

Nepotřebuji kyslík, v ten moment skoro zmírám,

ale na tebe, svůj jediný sen, láskyplně zírám,

co mohu od života chtít, co mi tě nahradí,

jsi více než nějakého románku pozadí.

Víš, zemřela bych pro ta dvě primitivní slova,

jen abych je mohla slyšet zase a znova,

za hloupé miluji tě a modré z nebe ti dám,

jenže na tohle, zlato, musíš přijít sám…

Read More

Slzy mé maličké

Mračí se, pláče, holčička,

nepomůže nikdo, šedá myšička,

co se děje, děvčátko moje,

co trápí srdéčko tvoje?

Ztracené iluze, spláchnuté sny,

rozedrané noci, sešité dny,

děsivá pravda, vábivé lži,

ti, co zůstávají, ti, co odešli?

Zlatíčko moje, pojď ke mně blíž,

třeba to zmizí, možná jen sníš,

není více vlka v lese, obludy v posteli,

není více čarodějnice, co vás rozdělí.

Ale ono to není citem, má milá?

Toužíš po moci, chybí ti síla,

chceš ovládat, hrát divadlo,

války končit, být jejich spínadlo?

Pletu se snad, princezničko?

Napověz mi, drahá, maličko,

co tě tak šíleně souží, mučí,

nebohý tvor více netuší!

Zradil přítel či snad tělo chřadne,

bolí na duši, poupátko vadne,

zmíráš či co se to děje,

kam tvé bytí na zemi spěje?

Nemohu pomoci, nedáš-li příčinu,

mám příliš nejasnou vidinu,

dej mi, lásko má, důvod,

ať najdu utrpení původ.

Prosím, mluv se mnou, drahá,

nevíš, jak moc se touha zdráhá,

pověz mi, nech se zlákat,

jen prosím přestaň plakat.

Read More