pátek 12. září 2014

Lhářů král

Lháři, lháři, pane můj,
naháníš strach stůj co stůj,
koušeš, kopeš, stínáš hlavy,
mučíš jedince, kosíš davy.

A každý večer - ruce od krve,
shazuješ plášť, páráš kousek sebe,
dobýváš, pleníš, bereš si, rveš,
bolestí, rozkoší a touhou řveš.

Nevinné panny, lehké děvy,
nezastaví tě kostelní zpěvy,
žádná nebyla ti nikdy dost živá,
stačilo ti, že nádherně zpívá.

Nese se hradem každý den pláč,
pročpak jen jsi tak surový hráč,
proč rveš mi milující srdce z těla,
proč nedáš si pokoj, když ostřelují děla.

Jedno vím jistě, miluji vás, pane,
ačkoliv nezabíjíte sedmihlavé saně,
ačkoliv každý váš pohyb nesmírně bolí,
pročpak jen duše vaše lásku neustojí. 

Přišla jsem - a odejdu velmi brzy, 
i když mne to neuvěřitelně mrzí,
zůstane jenom rudá skvrna a slepá přání,
konec, konec, ubohého lkaní.

Miluji vás, lháři.
Share:

pondělí 1. září 2014

Poslední tón

Bílé něžné klapy klap,
doprovázené černými tóny,
otisky zvířecích tlap,
a pohřební zvony.

Osamělá slza na mužské tváři,
prsty ztuhlé v bolestné agonii,
slunce do prázdné místnosti září,
klavír hraje svou smuteční symfonii.

Prázdnota v rozvalité hrudi,
ustlané místo v posteli zrána,
a šedá realita, co nesnesitelně studí,
naděje, co byla odevzdána.

Prach vířící ve třpytu bolesti,
neschopnost sžírající tělo,
nevšímá si ranní rosy svěžesti,
neví, že se rozednělo…

Árie lidského ochromení.
Requiem za ztracenou lásku.
Óda na poslední políbení.
Balada za jeho krásku.

A pak zvedla se jedna dlaň,
a vznesl se první tón,
koval si vlastní zbraň,
hrál si vlastní skon.

A noty mění se v takty, 
proplétají se v pavučinky,
zbývají city, žádné fakty,
zaznívají poslední kudrlinky.

Závěrečné klapnutí za zemřelého,
vzlyk, pláč, vlny bezmoci,
a pak jen ryk raněného,
Není mu pomoci…
Není už pomoci.
Share: