Balada pro černou orchidej

středa 8. října 2014

Víte, nikdy jsem nezvládla péči o květiny,
vždy mi uhnilo cokoliv, co vydávali za rostliny,
nedivila bych se, kdyby při štěstí troše,
i ten umělý kaktus mi pošel.

Ale jednou narazila jsem na zázrak, co vám lhát,
pozdě chtít utéci, nad rozlitým mlékem lkát,
potkala jsem květinu, co Titanic přežila,
a do pohádkového světa kouzel se vrátila.

Nerozuměla jsem hloubce té černé paní,
ale když jednou vzpomenu si na ni,
srdce naivitou dětství radostně skáče,
moje sladké malinkaté ptáče.

Člověk by se děsil vzít ji do rukou – i přes černý květ,
protože by se mohla rozpadnout, spatřit můj svět,
a přála jsem jí jenom tu lásku, po které prahla,
tu magickou slečnu, co ruku na ni vztáhla.

Pro černou orchidej zpívali slavíci,
bál se každý cokoliv jí odříci,
každý poklad světa za ni by dal,
ale kdesi daleko kolibřík ji sťal.

Naděje ale umírá poslední, věřte mi přeci,
nechte poslední kapky nektaru po ní stéci,
ona zase jednou vykvete v celé své kráse,
a dá srdíčko naší rase.

Havrana ta dívka zaujala – o tom nevedu spory,
a ty jejich občas úsměvné nad osudem vzdory,
a havran doufal, že jednou zamrzí ji více jak kusy rzi,
že ke dnu truhly s milionovým pokladem šly.

Ale ne každý je cynik, co hloupě doufat,

můžeme si jen nad romantiky zoufat…

Nenechte se rušit

úterý 7. října 2014

Zatuchlé okolí saténových šat,
za maskou safírů ukrytý had,
pasy stažené průbojnými korzety,
prameny podnikají svévolné výlety.

Parfém přebíjí nechutnost potu,
do falše balí vražednost hrotů,
skřípavý smích hudbu ruší,
nevinní hosté máloco tuší.

Chuť vyvolává pára z masa,
s hříchy tančí lidská rasa,
pýcha, závist, hněv a smilstvo,
ach, ach, nestřídmé to tvorstvo.

Zazní první nesourodé tóny,
osmou hodinu odbíjí zvony,
šustění látek o mramorovou podlahu,
ve smyslných tónech ztrácí rozvahu.

Letmé dotyky s tucty příslibů,
zapomínají na večerní modlitbu,
první krůčky menuetu smrti,
ve víně lahvičky jedů drti.

Slabounká pohlazení milenců zhrzených,
třpytivé slzičky naivek zmámených,
a v tom dveře skřípají a odhalují,
tvůj sen, noční můru tvojí.

Nejdražší látka na ladné siluetě,
lehkost rtů, co ochromí tě,
laní pohled kukadel křišťálových,
slabé objetí paží alabastrových.

Kaskáda havraních loken,
pohybuje se baletním krokem,
sladká slovíčka vzrušeně šeptá,
svěží dech na šíji tě lechtá.

Dlaně obmotáš kolem vosího pasu,
zaposloucháš se do kadence hlasu,
ukradneš pár hříšných políbení,
odbije půlnoc - a už jí není.

Marně hledá ten, kdo slibuje,
chlapec, co dokonalost miluje,
nenachází více radosti,
utápí se v palčivé bolesti.

Lok vína, sklenka whisky,
zběsile trhá růžím listy,
neurvale uráží dívky pohledné,
propadá se do jámy bezedné.

Hostitel netuší, co s běsnícím mládím,
hlavou mu hraje - už se nevrátím,
rozťatý, nezdvořilý a drzý,
skončí tohle divadlo velmi brzy.

Usedá se k bohaté hostině,
zády otáčí se k jménu, rodině,
netrpělivě vrčí, jídlo netknuté,
rudé víno na ubrus rozlité.

Sluha další karafu přináší,
medový koláč se právě roznáší,
lokl si - znovu a zas,
chvátí ho náhle smrtelný třas.

Hrdlo se svírá, vyvrhuje krev,
smrtelná křeč, operní zpěv,
nedostatek kyslíku, hnilobný pach,
poslední soud, pekelný vrah.

Na zem se hroutí a padá,
odhaluje světu svá záda,
prach jsi a v prach se obrátíš,
lehkomyslnost bytí nevrátíš.

Krásná neznámá - na lopatkách ležíš,
ubohost svou s trestanci měříš,
hlupáčku, chudinko malá,
bůh ví, jestli za to stála.

A znovu spouští se čarodějní sabat, 
proč se v pochybném úmrtí hrabat,
pojďme znovu tančit, moje dětičky,
již nevyrostete ve větší zrůdičky.

Nenechte se rušit.

Pořízení stroje času a prodloužení dne

pondělí 6. října 2014


Pokud vás doopravdy nezajímají žvásty Kaisy o tom, co nového se událo v jejím malém světě, tak nemá ani cenu otevírat tento článek. (Ačkoliv informuje, jako jeden z mála, o reálné postavě vyskytující se v našem časoprostoru.)

Dilema sadistovo

Málokdo tuší, jak těžké je jít,
když země pod nohami se boří,
málokdo ví, jak lehké je život vzít,
když bublavý cit v srdci hoří.

Zůstalo nic, nechal toho spousty,
chytá se stébel, po dechu lapá,
škrtá sirkou, podpaluje mosty,
tak proč naděje se chňapá?

Hloupé dítě, co se nepoučí,
na rozžhavené stále prsty pokládá,
ani když se zas a opět loučí, 
nevzdává se, naivka mladá.

Netuší, zda na prsou hřeje si hada,  zda nenávist či milostný cit,  ale má ho přeci tak velmi ráda,  že do posledního dechu bude se bít.
Těžko dýchá ten, koho do sítě lapají,  pod vodou drží a nutí se prát, těžko dýchá ten, komu kyslík nedají, proč jen nezačínáš se, drahá, bát?
Netvrdila jsem, že čestné úmysly mám, jen snad špetku pochopení, empatie,  ale co jen ti jako našeptávač dám, když jinde se povaha nevybije?
Mohu ti přísahat pomalé umírání, zmodralé rty ledové královny, málo? Strach ti to nenahání? Ach, zajisté, ty raději spalovny. Že zachrání tě princ na bílém koni? Co tě nemá, dítě hloupé, ty jsi tu ta, co slzy roní, on jen jehně na slovo skoupé. Že slyšet chceš ta dvě sladká slova? Za co mě máš, maličká, vypadám snad jako nějaká sova? Já nevyznám se ve vás lidičkách. Co tedy žádáš od původce děje? Poslední pohled do jeho kukadel? Kam jen to tenhle svět spěje, však neboj, užiješ si struhadel. Nožů, kleští, svícnů a kotlů, fantazie se zdá tak nekonečná, já nejhorším jsem z lotrů? Ty jsi vážně neskutečná! Příště mysli, poté mluv, drahá, žádej něco více než romantické skonání, protože já krev mám doopravdy ráda, ani on tě tu nezachrání. Čím začít? Ale ty tvé vlasy, nehty a řasy, poté prstíčky, klouby a kosti, nekňourej, nečekám souhlasy, už vyslechla jsem tě do sytosti… Jazyk půjde první!

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS