Víte, nikdy jsem nezvládla péči o květiny,
vždy mi uhnilo cokoliv, co vydávali za rostliny,
nedivila bych se, kdyby při štěstí troše,
i ten umělý kaktus mi pošel.
Ale jednou narazila jsem na zázrak, co vám lhát,
pozdě chtít utéci, nad rozlitým mlékem lkát,
potkala jsem květinu, co Titanic přežila,
a do pohádkového světa kouzel se vrátila.
Nerozuměla jsem hloubce té černé paní,
ale když jednou vzpomenu si na ni,
srdce naivitou dětství radostně skáče,
moje sladké malinkaté ptáče.
Člověk by se děsil vzít ji do rukou – i přes černý květ,
protože by se mohla rozpadnout, spatřit můj svět,
a přála jsem jí jenom tu lásku, po které prahla,
tu magickou slečnu, co ruku na ni vztáhla.
Pro černou orchidej zpívali slavíci,
bál se každý cokoliv jí odříci,
každý poklad světa za ni by dal,
ale kdesi daleko kolibřík ji sťal.
Naděje ale umírá poslední, věřte mi přeci,
nechte poslední kapky nektaru po ní stéci,
ona zase jednou vykvete v celé své kráse,
a dá srdíčko naší rase.
Havrana ta dívka zaujala – o tom nevedu spory,
a ty jejich občas úsměvné nad osudem vzdory,
a havran doufal, že jednou zamrzí ji více jak kusy rzi,
že ke dnu truhly s milionovým pokladem šly.
Ale ne každý je cynik, co hloupě doufat,
můžeme si jen nad romantiky zoufat…