Maškaráda zapírání

sobota 5. září 2015

Záplava peří vzduchem se vznáší,
s půvabem šelmy a dravčí kuráží,
lákavá jako hořká čokoláda,
k čemu tahle vzletná maškaráda?

Černá labuť opatrně nakračuje,
proč jen divoký plamen potlačuje,
výraz bez lásky, vášně a touhy,
královský balet - surový a pouhý.

Proti tomu s ladností jarní květiny,
pluje místností bělostný šat dívčiny,
rozzáří se sladký úsměv nevinný,
jak chytá ji krásný princ hrdinný.

Společně stoupají v rytmu houslí,
překrásné piruety lásky kouzlí,
poráží tu proradnou pokušitelku,
sráží ji na mramorovou výstélku.

Ozve se zuřivý potlesk, opona klesá,
nad dobrým koncem každé srdce plesá,
přináší se pohádkářům honosné kytice lilií,
kritika žasne nad tou nepopsatelnou chemií.

Klaní se bílá holubička i havran černý,
každý svojí roli stále dokonale věrný,
líbá na tvář muž tu blonďatou krásku,
přehlíží nenáviděnou tmavovlásku.

Ztělesňuje hřích, snad proto tu dnes tančí,
zdá se jako splněný sen samčí,
ale pro tento večer všichni ji nenávidí,
chudince malé strašlivě křivdí.

Může snad za to, že má strašlivou moc?
Že stojí všichni o jednu ukradenou noc?
Že získala roli padnoucí a přeci -
dala by přednost jiné zlaté kleci.

Světla se rozžehnou, podpatky klapají,
účinkující schází se v šatně potají,
probírají hvězdný úspěch další,
balí své pohnutky do kabátu z falší.

Několika polibky loučí se zlatovláska,
smutně do zrcadla hledí ta druhá kráska,
marně na své navěky a navždy čeká,
černé líčidlo po tvářích jí stéká.

Zase jedna osmělá noc v obrovské ložnici,
ukolebaná k spánku prášků tisíci,
jak bolest nedá mladému tělu odpočinout,
není, kdo mohl by ji k hrudi své přivinout.

A poté snídaně chudáka - sklenice vody,
pro krásné tělo musí odpustit si hody,
navléci si přiléhavý šat a znovu -
dělat čest svému jménu a chovu.

Málokdo patří k vyvoleným královských,
málo z nich přežije utrpení let žákovských,
ale když teď na vrcholu stojí, váhá,
zda cesta ke štěstí má být tak drahá.

Náhle bez upozornění dveře se otvírají
a ty nejzelenější oči na světě se jí ptají,
kam tu nespoutanost v sobě zamyká,
a kdo klíč od ní polyká.

Nevěří tomu, když hlavou vrtí záporně,
omlouvá se, že se ptá tak nevhodně,
ale rád by se vydal hledat ukryté poklady,
pokud by proti tomu neměla dáma výhrady.

Chce až příliš moc - brání se raději svou maskou,
mává mu před obličejem papírovou láskou,
ale stačil jeden dotyk - plní ji síla predátora,
a ta ho tak láká, táhne k ní toho netvora.

Zmizel cukrový princ a smilnice odporná,
má děvče štěstí, že jeho vůle vypadá úporná,
když na zeď ji vlastním tělem tlačí,
je to málo - ale ani všechno nestačí.

Co zůstalo po tom ohnivém večeru?
Vzpomene si někdo na tu nádheru?
Marně hledat památky v místnosti,
ale copak se tak rychle člověk odprostí?

Copak stalo se s tou věčně smutnou?
Sedí v krásných šatech - a jí večeři chutnou,
jiskřivýma očima vyzývá muže před sebou,
jedno svůdné zčervenání - a stala se potřebou.

Kam zmizelo nám oslnivé princátko?
Už dávno neláká ho to nevinné pozlátko,
v pažích vězní si svoji malou lvici,
a získal to, o co jiní bojí si říci.

Žijí si svou drobnou pohádku baletní,
oba dva svoji - a oba dva perfektní.

Hajej sladce

pátek 28. srpna 2015

Podívej se na zelený kopec,
skloň se před silou minulosti,
umírala zde panna a její lovec
trhal jak pes zbytky nevinnosti.

Podívej se na opuštěný hrad,
omluv se hříchům historie,
on utíkal a neotáčel se vzad,
za mrtvou už slzy neprolije.

Podívej se na rozpadlé stavení,
pouč se z chyb minulosti,
tam dva rozdílní podlehli vábení,
cejch nevěrných jim neodpustí.

Podívej se na čerstvý hrob,
kde po mém boku jsi stával,
za těch krásných barevných dob,
za ruku si mě brával.

Podívej se na obnaženou mrtvolu,
co v rakvi tiše spinká,
už není žádné pospolu,
jen naše dcerka neživá.

Hajej sladce, ratolesti nevěrníků.

The Courtship Book Tag

Jahody, hory, práce a spousta dobré nálady

úterý 14. července 2015

První týden prázdnin přišel takřka jako spasení před absolutním zhroucením. Nevytýkám nic škole, ale už byl čas si od toho všeho trochu odpočinout a přestat vídat ty samé tváře zas a znovu. Tím není řečeno, že mi moji spolužáci vadí ba ani omylem, obdivuji je a svým způsobem zbožňuji, ale všechny drby už dávno všichni vědí, každá historka byla řečena desetkrát... Znáte to. Možná v tom hraje roli, že jsme spolu tak dlouho, inu pokaždé před volnem na všech tvářích vidíte, že se vzájemné vztahy pořádně vyhrocují. Rozhovory sklouzávají spíše k výčtu chyb a profesoři se do toho marně snaží odvykládat poslední chybějící látku.

A když vám tečou nervíky, není nic lepšího než si koupit knihu. Jenže to mám tak trochu zakázané, proto jsem zvolila tuhle možnost... :)

Kapky příběhu deště

čtvrtek 4. června 2015

Tlumené světlo temnotu páře,
závěsy proniká měsíční záře,
na rozválených poduškách
v nádherně hříšných punčoškách
usmívá se nebeská krása,
bělostná křídla na samet natřásá.

Ve vlhkem zadušené koupelně
do zrcadla zubí se kouzelně,
na plátno z páry obrazce maluje,
před strachem ze štěstí varuje,
nahý jako právě zrozený,
zaklínač a jeho výraz zmámený.

Poslední paprsky slunce hladí,
znaveným prstům inkoust nevadí,
na prodřené skřípějící židli,
si milenci poslední slova lásky špitli,
nadšeně culící se pisatelka zívá,
a před ní leží romance sladce čtivá.

Stará lednice vydává bzučivé zvuky,
malé děti hledají pod postelí duchy,
zbytky večeře na opozdilce čekají,
s láskou v srdci si sportovec potají
plní žaludek výživnou laskavostí,
milovat může život do sytosti.

Na mostě seděli s tvářemi z oceli,
jako kdyby ty děti dávno už zemřeli,
cigarety kouř vázal jim oprátky,
vodky lok vracel je nazpátky,
kde osudy jejich se protnuly,
kde své sny za pozlátko minuly.


Ale noc trvá jen tak dlouho
než vyjde slunce, proto touho,
spoutej po rozbřesku váhající,
zlom pečetě hlavy nevěřící,
ať útěk před bouří příště je neokleští,
dej jim odvahy do tance v dešti...

(Ne)povídkování, pracování a novinkování

neděle 31. května 2015

Když jsem se snažila tenhle článek napsat poprvé, tak vyzněl jako kopa stížností na samé drobnosti, které ve výsledku dělají život krásnější, což jsem rozhodně nechtěla. Kde se vzal ten temný styl psaní? Těžko říci, inu článek zmizel v hlubinách pekelných, aby náhodou nenarušil klidnou atmosféru, tudíž nad ním sedím znovu a hodlám ho pojmout trochu jinak. Třeba jenom pro jistotu. :)

Shadowmaker

středa 20. května 2015



Šedá - za dny bez dívčiny lásky,
rudá - za mučení hnědovlasé krásky,
modrá - za oblaka prohnilé vesnice,
černá - za to, čeho se bojíte nejvíce...

Co nového aneb píšeme, mažeme a komentujeme

sobota 16. května 2015

Venku nám občas vysvitne sluníčko, ale na blogu to zeje prázdnotou s černým vzhledem pod tím. Sice mi ho kdosi pochválil, ale nejsem si zrovna jistá, že na tak krásné období bych si měla nechávat postapokalyptické cosi, které působí trochu depresivně. Ale mám spoustu volna, takže se to možná změní, až si ze seznamu věcí na práci škrtnu nějaké jiné úkony. Možná už dnes, možná zítra.

Mlčící svědek

středa 6. května 2015

Ztrácíte se před očima, moje paní,
bledne vaše tvář a ty vrásky na ní,
zdají se býti mlčící svědci stáří,
co s vaší mladou duší se sváří.

Copak vede vás k tak okatému smutku?
Trápí vás snad ohavnost toho skutku,
že váš starý muž v posteli umírá,
a vy jste ta žena, co ho utýrá?

A co vaše zálety s černými otroky?
Bavilo vás provokovat vaše poskoky,
nechat se krotit statnými oři,
neutuchající vášeň ve vás hoří.

Hledáte souznění u své půvabné krve,
ale když vyřkla jste tu hrůzu prve,
sklopila oči a odvrátila tvář vaší,
nyní opar hříchů mezi vámi se vznáší.

Šla jste tedy smutna za svým synem,
ale ačkoli zdál se posilněn vínem,
zklamal veškerá vaše očekávání,
děsí vás nedostatek dětského chápání.

Zplodila jste snad nejčistší lilie,
jen tělo Kristovo a krev jeho živí je,
nedokáží odpustit matce hrdelní činy,
proč utápíte se, paní, v pocitu viny?

Máte o nich vysoké představy, mínění,
že pro božský úděl byly stvořeni,
ale jen co slunko zajde - touha je souží,
jako duch bez těla a tělo bez ducha se plouží.

Noc přináší s sebou roušku mlčení,
nikdo nevšimne si lásky chrčení,
když milenec k lásce své spěchá,
a dívenka špatným milovat se nechá.

A nyní vrátím se na chvilku k vám,
jednu záludnou otázku vám dám,
koho nenávidět více než ztělesnění mládí,
oči nebe, vlasy hvězd a pokušení hadí.

Vaše nádherná dcera pravdu zapírá,
i když šaty jen pro něj si vybírá,
má kouzelná paní - jste hříšnice,
ale ta bílá holubička krvesmilnice.

Jak (ne)podlehnout lemře

čtvrtek 30. dubna 2015

Žila jsem pro spoustu chlapců,
od rebelů k té skupince laskavců,
s některými se vodila za ručičky,
jeden starší, další mladičký,
ale pak jsem potkala tu lemru,
takovou, co najdete jen jednu,
která nevěnuje vám hezký úsměv,
a máte pocit, že nemůžete uspět.
Sice vypadá jako ztělesnění snů,
jako noční můra osamělých dnů,
ale neudělá pro vás zhola nic,
a vy snažíte se doufat v trochu víc.
Pak začali chodit zamilované dopisy,
a s nimi ty nejkrásnější narcisy,
jenže pohled kudrnatého blonďáka cíl neminul,
jako by snad iniciativu vyvinul…
Tak vyhrál ten, co nic nenapsal.

Což máme vlastně krapet společné.

Choutky duše nekrofila

středa 29. dubna 2015

Posednou vás občas zvrácené touhy a potřeby, které úplně nekorespondují s tím, co si lidé okolo vás představují? Nemyslím tím zajisté nic úchylného v tom smyslu, jak by to většinu lidí mohlo napadnout. Mám na mysli spíše něco… horšího.
Občas si toužím hrát. Není na tom rozhodně nic divného, jako dítě jsem většinu své energie věnovala právě této činnosti, ale čím více stárnu, tím více jsou mé hry zvrácenější.

Představte si, že dostanete mrtvolu (aby vás to nevyděsilo), se kterou si můžete dělat, co uznáte za vhodné. Operovat, rozdrásat, zničit, roztrhat a znovu sešít. Hlavu k srdci, nohy na ramena…

Poprvé a podvanácté

úterý 28. dubna 2015

Poprvé jí srdce bilo na poplach,
podruhé odešla většina šlach,
potřetí krev vytekla z bledého těla,
počtvrté svalová tkáň divně čpěla.
Popáté dech zarazil se v plicích,
pošesté obličej rozdělil se v lících,
posedmé přerazila se jí páteř,
poosmé vzplála rusá kadeř.
Podeváté sloupala se z masa kůže,
podesáté vzdala to sama duše.
Pojedenácté byl to nečistý tah,
podvanácté nenasytný vrah.
Třináctý život není.
Poprvé a podvanácté se utopil,
podruhé a pojedenácté se nevzchopil,
potřetí a podesáté v plamenech uhořel,
počtvrté a podeváté láskou ochořel.
Popáté a poosmé na šibenici stál,
pošesté a posedmé skočil ze skal.
Třináctý život není.

Semínko matčiny zrůdnosti

pondělí 27. dubna 2015

Dovolte mi upozornění na lehce zvrácený čin, který se nedopatřením stal a vyvodil tak spousty otázek v choré hlavě zubožené osoby. Nechci se nikterak obhajovat, ačkoli si zrůdnost svého činu neuvědomuji, jelikož jsem v tomto ohledu značně indisponována logikou nezahrnující dostatek empatie s vámi čtenáři.
Vezmeme-li předpoklad, že pro první úrodu se nejprve něco musí zasít do země, zalévat a pečovat o to, tak jsem vlastně takovým špatným zahradníkem. Nejprve jsem pečovala o dobro svého dítěte, později zem zalila jeho krví a nakonec ho zasela do matičky země. Přešel rok a nevyrostlo nic. Ani stonek výčitek, ani kořínek černého svědomí.

Princezna a žabáci

neděle 26. dubna 2015

Často hledala svou nadpozemskou spásu,
já žena po takových příbězích pasu,
proto mám přehled o každém úlovku,
vzhled, detaily a závěrečnou číslovku.
Většina z nich nestála za tu kocovinu,
ani jejich výkon nikterak nepominu,
proč nalévat se, abych je viděla pěkné,
když potom po nich ani pes neštěkne.
Užijí si svoje, sémě vesele rozsévají,
líbají, slintají a iniciativy se ujímají,
vypadají jako princové z pohádek,
ale nyní si udělejme ve věcech pořádek.
Ona každý večer doufá, že potká modela,
ale model v levném pajzlu do dívky nedělá,
takže v posteli žabák, co není mu dáno,
každopádně naděje umírá až ráno…

Právo, pomsta, smrt

sobota 25. dubna 2015

Každý z nich měl právo pomstít vraždu dle svého nejlepšího vědomí a svědomí – mučit, týrat, zabít či nechat být zničení a zmaření lidského života. Spousta z nich toho hojně využívala, spousta z nich jen mlčky trpěla hry těch nejmocnějších jako nebohá zvířátka. Nikdo z nich nevěděl.
Ona toho chlapce znala, milovala, ctila a toužila spojit svůj život s tím jeho, tedy do dne, než zmizel a už se nikdy nevrátil. Ale jeho rodina to přešla mávnutím ruky, zapomněla na rebelského syna a investovala do těch poslušných. Ona škemrala, prosila, doufala, ale nepochopila.

Vigilantibus iura. Právo bdělým. Pomstu bdělým. Smrt bdělým. 

Jedna třpytivá dáma

pátek 24. dubna 2015

Jako malá si s tím nezbedou hrávala,
přísliby věrné lásky mu stále dávala,
ale sešel velice rychle rok s rokem,
stala se z ní princezna takřka skokem.
Vlasy zapletené do krásných účesů,
a asi vámi trošičku jako autor otřesu,
když řeknu, že na svého přítele zapomíná,
a i přes to všechno je pro něj ta jedna jediná.
Každý den vidím ho stávat u snědeného krámu,
kde poprvé udělal z děvčátka kupec dámu,
tam, kde o iluze přichází nejeden žebrák,
kde chudým stává se i nejbohatší sedlák,
tam padne na vás zlé z vašeho bytí,
kde konec lidské populace se třpytí.

Genialita zrůdy

čtvrtek 23. dubna 2015

Zkrvavené tělíčko drobného děvčátka se ve stylu dadaistických obrazů rozvalovalo po bílé podlaze. Perfektně vypočítané úhly mezi odřezanými prstíčky, dokonale symetricky narafičený trup, ladně podtržené zlámanýma nohama a završené hlavou bez obličeje detektiva děsily. Pamatoval si naprosto přesně poslední podobné vraždy, inu pachatele stále nemohl nalézt.
Svým způsobem začal netradičního umělce obdivovat, jeho díla dokázala chytit za srdce nejen sadistu, ale každého, kdo se na ně podíval. Tolik utrpení a svobody v jednom nelidském činu! Byl mu na stopě už rok, toužil ho dopadnout a dozvědět se více o pohnutkách, ale cosi mu chybělo. Něco tak bolestně viditelného… Genialita zrůdy.

Umírající odstíny lásky

středa 22. dubna 2015

Labutí děvče prázdným sálem krouží,
její bytost po jiné neustále touží,
ale hlavou zní jí ona děsivá varování,
proč vyhnout se nástrahám milování.
Plavé vlasy září jako luna půlnoční,
jako duch vznáší se závistivci útoční.
Drobné tělíčko vzlyky se třese,
ačkoli jako princezna se nese,
tak v očích bolest pěje svou baladu,
kdo kdy přišel k tomu hloupému nápadu,
uvěznit ji do klece vykládané zlatem,
kdo stal se tím bezcitným katem?
Náhle tichý hlásek se zdvíhá,
chvilku rezonuje, slabě umírá,
poté stupňuje se v odstínech lásky,
vyzpívá nezodpovězené otázky,
zůstane jen nápěvek smrtelný,
ten zpěv kouzelný…
Co všechno jí vzal.

Moc sexy!

úterý 21. dubna 2015

Samozřejmě lidstvo má nějaké ty své iluze, které už tak nějak z principu odmítá ztratit, proto se ani nedivím, že se občas chytám za hlavu nad výplody módy, která rukou nikoho povolanějšího neprošla. Neříkám tím, že se musíme všichni oblékat jako ze žurnálu, ale občas stačí zapojit trochu kůry mozkové a hned to půjde lépe…

Mám spolužačky, ostatně jako asi každý, ale ty mé se krapet liší od ostatních exemplářů. Jsou to totiž dámičky s kabelčičkami a snůškou hloupých řečí. Že to poznáváte? Ale co vás nemá! K těm „Pradám“ si totiž milé slečny oblékají tepláčky, potažmo legínky…  Moc sexy! 

Americký makeupový sen

pondělí 20. dubna 2015

Děsivá zjištění princezny,
že dámy musí být líbezny,
aby o ně někdo zavadil pohledem,
ale berte to prosím s nadhledem.
Nejprve to začne patláním pusy,
potom na oči třpytivé kusy,
trochu to zatáhneme řasenkou,
později doladíme s pudřenkou.
Sukýnka, šatičky, hedvábná šála,
a krásná hříva, co ve větru vlála,
ale realita maličko jinam směřuje,
později dívka svého počinu lituje.
Každé ráno nakreslit si obličej,
trička, co všechno malé zveličej,
vyžehlit bujnou kštici mučící,
nic není horšího jak vlasy vlající.
Čeká děvče marně, žádný bílý kůň,
ani žádný americký večírkový trůn,
před drakem nic ji nezachrání,
má jen svá sladká očekávání…

Velbloudí tasemnička

Znám spoustu lidí, kteří píší daleko lépe, než já kdy něco vytvořím (dobře, ono to zase tak složité asi nebude), ale svojí skvělou a oduševnělou tvorbu si schovávají do šuplíku na lepší časy. Vlastně tuhle potřebu chápu, protože dítě by nemělo vylézat do momentu, než se stane dokonalým. Asi důvod, proč nikdy žádnou malou tasemničku neporodím… U psaní, bohužel, tenhle blok nemám.
Ale nezazlívám jim to, když někteří se na druhou stranu řídí radou – nesnaž se, ukaž se. A ono se to přeci nějak vyvrbí, že ano… Taky bych chtěla být, mimochodem, velbloud. Ale co... něco vycházet musí, že ano.

Řasenka, lesk, kabelka, oblečení...

Znáte takový ten typicky ženský pocit? Ne? Ráda vám ho předvedu ze svého úhlu pohledu. Začíná to docela nevinně, máte si pokecat s kamarádem v kavárně, stanovíte čas na třetí a všechno si naplánujete jako správná americká vlogerka.
Přijde jedenáctá, vrátíte se z fitka, letíte do sprchy a modlíte se, ať je oběd udělaný včas, každopádně jako nevěřící Tomáš nemáte šanci se nahoře dovolat, proto k jídlu zasedáte v půl jedné. Dojíte v jednu, ale přece nemůžete jít v tom, co máte na sobě. Takže oblečení. K němu kabelka. Řasenka s leskem, jinak to totiž nejde. Anarchie. Křik. A zpoždění.

Tak trochu lesklá příšera

Budík vyzvání v danou hodinu,
stále rozmrzele zírám na rodinu,
šourám se z kuchyně do koupelny,
na vlasy útočím s urputností šelmy.
Trocha pudru, řasenky a lesku,
nemohl by mi nikdo říci blesku,
vlasy pečlivě narovnat,
oblečením sestry odrovnat,
vyvenčit psa a hurá na cestu,
bez hádek a bez protestu.
Škola, cvičení, učení a oběd,
pak se musím umýt opět,
zalehnout do postele,
kterou pes mezitím rozedere,
druhý den ráno budík zvoní dál,
aniž by se kdokoli ptal,
pokračuji ve svém stereotypu,
ale zatím se z toho nerozsypu.
Ona šeď je trochu příšera,
ale můžu říci – zítřek jsem prožila včera.

Dokonalé ingredience

pátek 17. dubna 2015

Občas mám takové smutné potíže,
štvu tím všechno zvěrstvo poblíže,
dostanu neuvěřitelný chuť a hlad,
a lidstvo obestře známý chlad,
každý hlupáček bojí se smrti,
a ten strach pomalu ho škrtí.
Vážení, k čemu tohle moření,
potřebuji vše dokonalé k vaření,
nejraději mám mozečky umělců,
k čemu jsou mi orgány zbabělců?
Trocha inspirace s vanilkovým pyré,
špetka šílenství a maliny zbylé,
málo času a navrch čokoláda,
svoboda a k ní sladká marmeláda.
Mozečky povaříme, udusíme,
poté do trojobalu zabalíme,
podáváme s drabble dubnovým,
ale více o stravování vám nepovím.
Každý pisálek má právo na tajemství,
ať zahrnuje zombie či kanibalství…

Žena (zlo)činu

čtvrtek 16. dubna 2015

Paní kuchařka od vedoucího byla typická žena (zlo)činu, sledovala všechny detektivní seriály, které běžely, rozhlašovala vraha před koncem, což ředitele štvalo. Ale jelikož vývařovna se hodí každému lenochovi, tak se moc neozýval a jen skřípal zuby.
Jednou stala se prapodivná věc – z ledničky zmizel obrovský kus salámu, celých deset deka uschovaných pro vážené hosty. Každý zahradník, kominík a komorník prošel kontrolou a přísným výslechem, ale po salámu se slehla zem.
Nakonec vina padla na samotnou paní ředitelovou a její nadváhu! Ale to už musel pán domu zasáhnout a k hrůzné krádeži se přiznat.
„Pane jo… ale že to bylo salámu!“

Díky ti, příteli drahý!

Sedíte nad počítačem a slova moříte,
nad zdlouhavým článkem se potíte,
toužíte po kariéře světového novináře,
nálepce, kterou vám nikdo neodpáře.
A tak píšete, jedna tisícovka míjí druhou,
ještě nějaké pěkné ilustrace tuhou,
potom názor nejlepšího kamaráda,
může začít plánovaná maškaráda.
Prý máte tyhle žvásty spokojeně vyhodit,
pořádně kocovinku vychodit,
ale když druhého dne městem se šouráte,
údivem nad novinami padáte.
Obličej vašeho drahého a vaše řeč,
jak hloupě nahraná americká skeč,
on se šampaňským a kaviárem v hotelu,
vy s pivem a levnou ženou v motelu,
vy tvrdě názory své píšíc,
vracíte se na start bez čtyř tisíc.

Slov.

Ten vrah

středa 15. dubna 2015

Svým způsobem miluji noc a tmu, která obestře zrak, přinese roušku tajemna a nutí ostatní smysly bystřit, slyšíte náhle každé šustnutí a vnímáte i teplotu vašeho doprovodu. O úroveň vyšší napětí si pak užijete v lese, kde si při praskání větví připomenete všechny horory, které mohou za absenci vašich nehtů.
Já sama mám tmu ráda z úplně jiného důvodu. Ve dne se sice nahřívám na sluníčku, ale při měsíčku je to úplně něco jiného… Cosi se budí, touží vystrčit drápky a roztrhat každý dýchající objekt na kousíčky. Nejvíce hřeje pocit, že bych to byla já. Tam ve tmě. Ten vrah.

Jak se zbavit pruhů snadno a rychle!

úterý 14. dubna 2015

Jedno děvčátko mělo rádo zvířátka,
štěňata, hříbata a nejvíce koťátka,
z celého srdce po jednom toužilo,
psími pohledy rodiče stále mámilo.
Proto přejícná srdce jednou zjihla,
do domácnosti přišla kočička štíhlá.
Žádná ušlechtilá krev, pouliční směska,
ale děťátko nadšeně si tleská,
jen vrásky mu dělají černé pruhy,
neboť nejsou tak krásné jak růžové stuhy.
Nejprve na to šla mýdlem a kartáčem,
po čase i hrozbami a střihačem,
ale oni hyzdí zvířátko dál,
a tatínek se tomu jenom smál!
Ani nenapadly sněhové vločky,
a domem vznáší se vůně vyprané kočky.
A marně řvou na malé školáky,
když brání se svými plyšáky…

Tamto u toho tamtoho

pondělí 13. dubna 2015

„Hej ty!“
„No, co se děje?“
„Nevíš, kam jsem si dal tamto… no… to…“
„Co to?“
„Takovou tu tu… no… mám to na jazyku.“
„Myslíš tu tamtu u toho tamtoho, jak jsou ty tamty?“
„Přesně tohle!“
„Tak to absolutně netuším.“
„Ale to musíš vědět! Takový ten tentononcek, bez něj to neuto…“
„Fajn. A trochu blíž by to nešlo?“
„Jak si po mně jednou chtěla udělat tu věc, tak to chci konečně splnit, ale za boha sakra nemůžu najít ten ten... To udělátko! Jak s tím uděláš takhle a ono se to utentuje.“
„Jo tohle! Jasně! Tak to jsem neviděla, promiň.“

Oběť cizího mlčení

neděle 12. dubna 2015

Dětský křik sténá starým domem,
žena sedí v pokoji soukromém,
čmárá si brkem na papír psaní,
okázale nevšímá si toho štkaní.
Moc dobře ví, co se nahoře děje,
že její dcera opět vítá zloděje,
ukrutného vraha nevinnosti,
mlčí ale už jenom z povinnosti.
Proč schytávat další tvrdé rány,
když jiné facky jsou jí dány?
Málokdo ví o nečestné oběti,
jak manžel zná se jen k dítěti,
o zlu se nemluví, zlo se neslyší,
nevidí se, jen chování se omluví.
Co by společnost na rebelku řekla,
vždyť je to jen ženuška vzteklá.
Nemůže ponížit vlivného manžela,
proto raději vůbec nic nedělá…

Opečovávaný terč a trocha feminismu

pátek 10. dubna 2015

Povím vám o slečně, která to v životě jednoduché neměla, ale zvládla si, jako ostatně většina žen, poradit. Jako malá si sice hrávala s panenkami, ale brzy zatoužila po dobrodružství, po službě vlasti. Prodrala se bahnem, zmlátila pár přidrzlých a vstoupila hrdě do armády.
Pak se vdala.
Stíhat vaření, praní a střílení se úplně nedalo, inu všechno vždy na poslední chvíli zachránila, dokud nepřišel okamžik její první zahraniční mise. Její opečovávaný balík zůstal spokojeně sedět na gauči, vodil si pohledné sekretářky a vykládal pohádky o mrtvé královně.
Pak se vrátila.
Znovu začala cvičit střelbu, ale tentokrát do takového slaměného panáka…

Poslední řezná rána

Jak ostrá ta věc mohla být?
Dokázala by i život vzít?
Zbarvila stěny rudými skvrnami?
Pokryla kůži bělostnými jizvami?
Zbavila by panických záchvatů?
Zajistila nenávist všech opatů?
Odstranila nenáviděný tuk?
Přerušila výčitek neutichající hluk?
Zdá se jako nejjednodušší cesta,
ale ty příběhy ze stejného těsta
obrovskou láskou končily,
inu kde by city se zjevily?
Příčinu nutno hledat stále,
proč děvče váží tolik i dále…
Zkusila vatu, ale kosti netrčí,
únava a mučení jí nestačí,
nenachází prostředek vykoupení,
touží po dokonalosti políbení.
Jen o dvacet kilo méně,
a bude tančit na baletní scéně.
Kam zajde labuť nejvíce,
než překročí neznámé hranice?

Býložravé masožravky

čtvrtek 9. dubna 2015

Obecně se o koních tvrdí, že to jsou zarputilí býložravci, kteří se nedotknou špinavé vody a ničeho, co by zavánělo masem, jelikož mají choulostivé trávení. Dlouho jsem tomu i věřila, vážení, ale pak jsem potkala dvě kobyly od nás ze stáje, které můj názor rapidně změnily.

Lucky – ušatec, skvělý skokan, ale také slečna, co si pochutnala na rohlíku se salámem. Následně také spořádala oběd jednoho ze stájníků a bez sebemenší újmy spokojeně straší svačináře dále.

Mistic Marlow – hříbě, tryskomyš a neuvěřitelný lidojed. Neexistuje stvoření, které by s větším nadšením okusovalo vaše maso z kostí.

Ale stejně ty masožravky musíte milovat.

Reklama na dobré nápady

úterý 7. dubna 2015

Třeští vám ze svobody hlava?
Hlásejte ještě hlasitěji svá práva!
Trápí vás ze sladkého jídla kila?
Chmury zažene vám kamarádka Mila!
Nosíte jen samé špatné výsledky?
Pusťte z hlavy veškeré důsledky!
Cítíte se unavení v půli poledne?
Půlnoční dýchánek vám energii vyzvedne!
Pálí vás z běhu plíce?
Nedýchejte nikdy více!

Nechcete se mnou mít nic společného?

Zjistila jsem, že ve své egocentričnosti občas dospěji tak daleko, že toužím do světa internetu vykřičet všemožné výmysly a bláboly o své maličkosti, ale naštěstí se ve mně pravděpodobně něco zlomilo, takže většinu svých informací jsem zredukovala na deset absolutně nepodstatných a nesouvislých bodů.

Shledávám totiž krajně prapodivné věnovat se na svém webu tomu, jak se mám krásně, píšu básně a miluji takovou barvu jenom proto, že mi patří. Možná nejsem zajímavá nebo nemám vytetované záliby na ruce a neplánuji to. Těžko říci.

Závěr? Nedivte se tomu pssst, přijdu si asi více důležitá.

A nezaplácávám paměť nevinných obětí mé sobeckosti.

Psavcova slabůstka

pondělí 6. dubna 2015

Jako autor se k vraždění přiznávám,
a svědomí vašeho se poptávám,
zda má také tendence ubližovat,
miláčkům svým životy obtěžovat.
Vymlátit z nich hloupé nápady,
vypustit ošklivosti nálady.
Věc se má totiž takhle – byla jedna slečna,
a ta nežila, jen donekonečna
měnila svá knižní princátka,
a tak přišla do příběhu nejedna šarvátka.
Jeden blondýn a druhý zrzavý,
těžko říct, kdo bude více churavý,
když přijde její snoubenec mlátička,
a další odstavec jen samá rakvička…
Ale když má psavec sadistické sklony,
tak jednoduše zvoní pohřební zvony,
a kdo se na konec pohádky naší ptá,
tak ze všech zůstanu přeci jenom já!

Spokojená zapomínání a morální podpora

neděle 5. dubna 2015

Uvrtat do něčeho Kaisu se mi zdá mimo jiné nemožné, ale na druhou stranu také krajně nepraktické. Ani netušíte, kolik času vám zabere neustálé kopání/řvaní/mlácení/křičení a psaní upozornění, že má něco udělat, vytvořit… A ona to všechno poslušně odkývne a stejně do druhého dne neví, protože i přes její věk ji skleróza pečlivě čistí paměť. Stejně jako minulý rok. A ten předminulý.
A i přes to všechno do drabblení šla znovu. Tentokráte dokonce na vlastní nebezpečí (a vůbec nezapomněla na to, že se něco takového vůbec koná, takže musí smolit večer v neděli téma ze středy). Inu hurá do toho! 

Sladká nedorozumění

Svěřím se vám, ale dávám vám povolení to ihned zapomenout. Jezdím na koni. Co mě k tomu vede? Síla? Nezkrotnost? Netuším, nebo vlastně… Neumím to vyjádřit, ačkoli svou slovní zásobu pokládám za dostatečnou. Slova mají neuvěřitelnou moc, sekají hlavy, uzavírají sňatky, lámou srdce, obhajují hříchy, ale občas nestačí.

Mezi vámi a tím zvířetem nemůže být porozumění řeči, jednoduše to nejde. Dochází tedy k omylům, chybám a nedorozuměním, ale o to krásnější pocit dosáhnout souladu a vzájemného pochopení. V tu chvíli mezi vámi totiž probíhá něco magického, tajemný duch jazyka, který nikdy nevysvětlíte, ale víte, že přesně tak to má být. 

Smrt velikonočního hlodavce

sobota 4. dubna 2015

Asi nemá cenu nad počasím bloumat,
aprílové hrátky fyziky zkoumat,
ale nyní představme si prosím zajíce,
toho, jak malé děti milují nejvíce.
Všemi otvory lezou mu vajíčka,
za ouškem skví se oranžová čepička.
A pěkně všechno dáme do rovnice,
a to dohromady rovná se márnice.
Ptáte se snad proč, vážení?
On totiž také potřebuje krmení,
čokoládu a cukr rozdá dětem,
běhá celý den letem světem,
ale žádná dobrá mrkev na něj nečeká,
protože zima na cestě domů nijak nespěchá.
Unavíme tedy králíčka zběsilým běháním,
a znechutíme ho studeným kopáním,
protože co mrkev v zimě dělá?
Hezky pod sněhem vesele bělá.

Budoucnost v soustavě souřadnic

pátek 3. dubna 2015

Nepokládám se za matematika, fyzika, chemika, biologa. Kupodivu, v rozporu s tím co si někteří myslí, ani za spisovatele nebo budoucího filozofa. Nepřemýšlím nad zaměřením. Pravděpodobně.

Ale k jádru věci… Nebudu vám vykládat o tom, jak jsem v mnoha ohledech proměnná. Rozhodně totiž nejsem ani x, ani y a v budoucnu to neplánuji. Ale čert ví, jak to dopadne. Věc se má totiž tak, vážení, zjistila jsem nemilou věc, která mne mate. Začínám nesnášet čísla. Nenávidím je dokonce tak moc, že proměnná se stala takovou modlou mé maličkosti. A řečnická otázka na závěr… Kdo by nechtěl být bohem, že ano? 

Nevinná a jedna sklenka

čtvrtek 2. dubna 2015

Slíbil jsem, že se změním, však já vím,
neustále nad psaným slibem dlím,
ale tehdy bych nevěřil, jak těžce
se člověk změní, přestane hrát pěšce.
Vábí mne půllitr piva, víno rudé,
sklenka whisky nebo vodky – co s námi bude?!
Odejdeš jako vždy před tím, však já vím,
jste ale oba moje všechno, co já s tím?
Uzavřeme dohodu, lásko moje nevinná,
zavřené oči jsou metoda velice účinná,
naliji si malého panáka, nebo i trochu více,
zase zrudnou mi studem bledé líce,
řeč se zakoktá, nohy zmotají,
ale i přes to tě prosím potají,
svého muže nepodezřívej,
a teď se nedívej.

Zamlčení démoni

Čáry kardinálského roucha

čtvrtek 19. března 2015

Tlumíš city a prázdně zíráš,
jako ten kousek dřeva zmíráš,
tvé srdce zchvátí plameny,
poslední hranice jsou strženy.

Zbytky tvých družek ve větru vlají,
nevinní lidé hloupě se ptají,
krvavé strůžky barví stěny z kamene,
škrábeš kůži z kovového řemene.

Kdo chrání tě, chuděro malá,
rudý plášť a černá šála,
velectěný kardinál španělský,
andělský majetek či škleb ďábelský?

Každý přeci ví, co za čáry umíš,
že temnou stranu před světlou volíš,
kouzelnice nečistá, satanova špína,
lid křičí - vinna, vinna, vinna.

V jeptišském hávu nemístně vypadáš,
na sokyni svou se stále vyptáváš,
co sestřička tvého milence,
čí nosí malého kojence?

Bohatého italského dvorce,
papežského stolce,
vlastního bratříčka,
cizího kmotříčka?

Obáváš se správně zlatého anděla,
kampak se tvá záře poděla?
Není větší lásky než mezi sourozenci,
jsi nic, stejně jako vyděděnci.

Ze stejné krve zrození,
k pádu předem zvolení,
k sestřičce nestav se zády,
užívej chvíle své vlády.

Čarodějko malá a hloupá,
jedna část tebe marně doufá,
jejich vztah stejně nerozvrátíš,
jsi jen prach - a v prach se obrátíš.

Vítejte u nás

úterý 24. února 2015

Operní pěvkyně tichý hlas,
černý havran počítá čas,
zhrzeného milence štkavý pláč,
lorda podvedl nenasytný hráč.

Diváci tupě zírají na herce,
kněz káže jazykem bezvěrce,
milenka svádí chudého pasáčka,
čestného sluhy mírná narážka.

Bujarý potlesk hroznému zpěvu,
bere si stařec chamtivou děvu,
pasáček neodolá svůdnému vábení,
propadá lakomec bohatství mámení.

Sejdou se znovu bez kouska chápání,
učencova rozumu prázdné tápání,
stvrzení konce jedné lásky,
marně hledají člena té chásky.

Umění pro hloupé snoby,
ďábelského rojení hody,
konečný rozpad, zoufání,
za důvěřivost jen pokání.

Vítejte u nás.

Volnost divých ptáků

pátek 20. února 2015

Hleděla s úžasem do šibalských zraků,
srdce zchvácené panickou potřebou,
zatoužila po volnosti divokých ptáků,
nechtěla čekat, mučit se prodlevou.

Přála si rozpřáhnout bělostné paže,
nechat tělo padat ze strmého útesu,
uvolnit mysl z pout, co zvyk káže,
chtěla zazvonit na neznámou adresu.

Přejet si po zápěstí ostrou břitvou,
hloupě opít se v nejlevnějším baru,
svést vojáka před osudovou bitvou,
vypálit kostely, zničit božskou faru.

Políbit toho, kdo jí nedal v noci spát,
vysmát se té, které ji nutila plakat,
poprvé na nemravné otázky se ptát,
z nejvyššího patra domu skákat.

Prohnat se divým cvalem po krajině,
svléknout tíhu rukavic a korzetů,
na prostopášníky culit se nevinně,
zasmát se s láskou strohosti baletů.

Vtáhnout do plic kouř z cigaret,
navštívit společnice mužů chudých,
jednou zkusit si svůdný kabaret,
něžně kousnout si do rtů rudých.

Tělo vhodit do nezkrotného oceánu,
rozvířit vichry s jejich ničivou silou,
zavřít za sebou matičky země bránu,
uhořet plameny ohně nadmírou.

Zažít nespoutanou lásku dívenky,
darovat nevinnost vábení těch očí,
nechat za sebou bývalé panenky,
jen ať kolem ní svět se točí.

Za svobodu provdala by svou moc,
ale nyní jen pohled kajícně sklopila,
krev bouřila v žilách celou noc,
a do smrti ji neukojenost trápila.

Těžko ale poradit těm, kteří váží kolem sebe lana,
neplačte pro jeden zatracený kvítek společnosti,
odmítla volnost, když na podnose byla jí dána,
směnila vášeň za příslib počestnosti…

Nic víc

úterý 27. ledna 2015

Kostra potažená průsvitnou kůží,
plandavá černá, co tělíčko zúží,
vínové kruhy pod zašlýma očima,
drobí se jídlo pod rukama jejíma.

Vlasy sčeše si do pevného copu,
nechává za sebou žárlivou stopu,
v bezelstném doufání se vyžívá,
jí jen, když se nikdo nedívá.

Kousek malého jablíčka a vodu,
pokukuje po svátečním hodu,
jako kdyby maso lidské jedli,
to hříchy je z cesty svedly!

Pohled do střepiny zrcadla,
slzami zalijí se kukadla,
pohled na ručičku váhy,
v ryk propukne záhy.

Žádné šaty jí pořádně nesedí,
ale oni o tom nic nevědí,
proč hlídat se neustále musí,
proč svaly na těle se jí hnusí.

Dávno nemůže býti matkou,
ale už dávno našla zkratkou,
na žití více nechce lpíc,
nastavuje konci líc.

Přijde jen smrt. A nic víc.

Knižní výzva na rok 2015

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS