Kostra potažená průsvitnou kůží,
plandavá černá, co tělíčko zúží,
vínové kruhy pod zašlýma očima,
drobí se jídlo pod rukama jejíma.
Vlasy sčeše si do pevného copu,
nechává za sebou žárlivou stopu,
v bezelstném doufání se vyžívá,
jí jen, když se nikdo nedívá.
Kousek malého jablíčka a vodu,
pokukuje po svátečním hodu,
jako kdyby maso lidské jedli,
to hříchy je z cesty svedly!
Pohled do střepiny zrcadla,
slzami zalijí se kukadla,
pohled na ručičku váhy,
v ryk propukne záhy.
Žádné šaty jí pořádně nesedí,
ale oni o tom nic nevědí,
proč hlídat se neustále musí,
proč svaly na těle se jí hnusí.
Dávno nemůže býti matkou,
ale už dávno našla zkratkou,
na žití více nechce lpíc,
nastavuje konci líc.
Přijde jen smrt. A nic víc.