Mlčící svědek

Ztrácíte se před očima, moje paní,
bledne vaše tvář a ty vrásky na ní,
zdají se býti mlčící svědci stáří,
co s vaší mladou duší se sváří.

Copak vede vás k tak okatému smutku?
Trápí vás snad ohavnost toho skutku,
že váš starý muž v posteli umírá,
a vy jste ta žena, co ho utýrá?

A co vaše zálety s černými otroky?
Bavilo vás provokovat vaše poskoky,
nechat se krotit statnými oři,
neutuchající vášeň ve vás hoří.

Hledáte souznění u své půvabné krve,
ale když vyřkla jste tu hrůzu prve,
sklopila oči a odvrátila tvář vaší,
nyní opar hříchů mezi vámi se vznáší.

Šla jste tedy smutna za svým synem,
ale ačkoli zdál se posilněn vínem,
zklamal veškerá vaše očekávání,
děsí vás nedostatek dětského chápání.

Zplodila jste snad nejčistší lilie,
jen tělo Kristovo a krev jeho živí je,
nedokáží odpustit matce hrdelní činy,
proč utápíte se, paní, v pocitu viny?

Máte o nich vysoké představy, mínění,
že pro božský úděl byly stvořeni,
ale jen co slunko zajde - touha je souží,
jako duch bez těla a tělo bez ducha se plouží.

Noc přináší s sebou roušku mlčení,
nikdo nevšimne si lásky chrčení,
když milenec k lásce své spěchá,
a dívenka špatným milovat se nechá.

A nyní vrátím se na chvilku k vám,
jednu záludnou otázku vám dám,
koho nenávidět více než ztělesnění mládí,
oči nebe, vlasy hvězd a pokušení hadí.

Vaše nádherná dcera pravdu zapírá,
i když šaty jen pro něj si vybírá,
má kouzelná paní - jste hříšnice,
ale ta bílá holubička krvesmilnice.