Kapky příběhu deště

Tlumené světlo temnotu páře,
závěsy proniká měsíční záře,
na rozválených poduškách
v nádherně hříšných punčoškách
usmívá se nebeská krása,
bělostná křídla na samet natřásá.

Ve vlhkem zadušené koupelně
do zrcadla zubí se kouzelně,
na plátno z páry obrazce maluje,
před strachem ze štěstí varuje,
nahý jako právě zrozený,
zaklínač a jeho výraz zmámený.

Poslední paprsky slunce hladí,
znaveným prstům inkoust nevadí,
na prodřené skřípějící židli,
si milenci poslední slova lásky špitli,
nadšeně culící se pisatelka zívá,
a před ní leží romance sladce čtivá.

Stará lednice vydává bzučivé zvuky,
malé děti hledají pod postelí duchy,
zbytky večeře na opozdilce čekají,
s láskou v srdci si sportovec potají
plní žaludek výživnou laskavostí,
milovat může život do sytosti.

Na mostě seděli s tvářemi z oceli,
jako kdyby ty děti dávno už zemřeli,
cigarety kouř vázal jim oprátky,
vodky lok vracel je nazpátky,
kde osudy jejich se protnuly,
kde své sny za pozlátko minuly.

Ale noc trvá jen tak dlouho
než vyjde slunce, proto touho,
spoutej po rozbřesku váhající,
zlom pečetě hlavy nevěřící,

ať útěk před bouří příště je neokleští,
dej jim odvahy do tance v dešti...

Read More