Dopis mému únosci

úterý 12. července 2016


Stockholmský syndrom, psychologická reakce, kdy se zajatec začíná silně identifikovat se svým únoscem, jakož i s jeho názory a požadavky.
(volně převzato z Britannica.com)

Lotrinská vévodkyně

pondělí 11. července 2016

Líné kudrlinky vznosného rukopisu,
vůně šafránu, skořice a divokého tisu,
pěstěné nehty na rukou z hedvábí,
stín milostný tanec na zdi předvádí.

Z povinnosti žádaná milost pro vraha,
na tváři andílka smrtící rozvaha,
vlasy hvězd a oči nebe,
svedou prince, svedou tebe.

Ve světě démonů bílou nevinností,
ve světě bohů krvavou povinností,
zdvořilé zaujetí bohatého diváka,
když kat mučí zvídavého zpěváka.

Manžel mrtvý, sourozenec hřeje lože,
a její přítel - pro iluzi brousí si nože,
na hrudi vyhřátý krvelačný had,
bezcitný, sametový vrah.

Má všechen čas světa na své cíle,
a ta šikovnost - nepochopitelná píle,
kdo ví, co chce, nechť se podělí,
ať není srab, ať není zbabělý.

Chce toho muže, co od dětství ji chrání,
chce nechat žít iluze, mámit vaše zdání,
chce smrt svého bratra - a lotrinskou říši,
chce pozvednout šarádu na nebeskou výši.

Je bolehlav ukrytý v bílé růži,
monstrum zašité v lidské kůži,
prázdná schránka s ohromnou mocí,
tvou noční můrou - představou tvých nocí.

Ve sladké Francii ze ztráty zrozená,
v náruči Rakouska cukrem zkrocená,
tvoje naděje a šance poslední,
prvním hříchem, muži nevěrný.

Odraz

Přítel nečistých

pátek 29. dubna 2016

Stával tam les plný půlelfů, nečistých bratří všeho dobrého i zlého v říši věčného světla. Nikomu neubližovali, chovali se nanejvýše důstojně, schovávali se ve stínech, pěstovali si své plodiny a vedli nuzné životy daleko od všech, které by snad jejich existence mohla zneklidňovat. Ale přeci jen někomu vadili. Král potřeboval to území. Možná z vlastní marnivosti, třeba z hamižnosti.
Proto přišla pomoc. Mohutný přítel z východu se statisícovou armádou plnou polovičních zvířat. Žádný z těch vojáků neznal slitování, poháněni byli jen mocnou osobností jejich kaysruhi. A přesto získali vše.
Prezentováno to ale bylo jako laskavá invaze – pomoc přátelům v nouzi.

Akutní nedostatek

čtvrtek 28. dubna 2016

Praskne to. Tím konkrétně zrovna nemyslím nějaké sto let staré potrubí u nás ve škole, které se u nás ve škole už tak nějak z recese rozhodlo porouchat. Dokonce ani ten fakt, že jsme neschopní se domluvit na tématu maturitního plesu a pravděpodobně to všechno skončí jednou velikou soutěží v přeřvávání jeden druhého. No co, alespoň něco nám půjde. Vážně, nechci vám ani vyprávět o tom, jak s děsem zjišťují, že nejsem heterocyklický génius. A ani ten fakt, že znám základní přísadu pasování na maturanty, které nás čeká v pátek.
Dneska to praskne. A ptáte se co?
Akutní nedostatek nápadů.

Evoluční nedostatek

středa 27. dubna 2016

Odepsali ho už ze začátku. Nebylo se co divit – uskakoval před něčím, co nikdo jiný neviděl, jančil, tančil, kopal a kousal. Každý se mu obloukem vyhýbal, kdo sebral odvahu, tak ho zavřel do nějakého malého prostoru, kde se mu o boky otíralo na kusy rozžvýkané dřevo. Vyháněli ho jako divokou zvěř, místo milující náruče ho obšťastňovali koženým bičíkem.

Pak se objevila. Obyčejné děvče s popelavýma očima, kaštanovými vlasy a obrněná nekonečnou trpělivostí. Naslouchala mu. Chtěla pomoci. Zjistila, že tou hloupou příčinou nezkrotnosti se stal prostý strach ze stínu. Evoluční nedostatek. Drobnost.

Ale nehrálo to žádnou roli - dostih se vyhrává srdcem.

Dobrovolná destrukce

úterý 26. dubna 2016

Odmítala to vzdát. Nechtěla se podřídit diktátu svého těla, toužila po absolutní kontrole nad vším ve svém životě, proto si jednoduše odmítala připustit, že to bolí. Že se zde vyskytl problém, kvůli kterému by celý dnešní večer mohl skončit fiaskem – a to si nikdo nemohl dovolit. Všichni dřeli od svých dětských let, mučili svá těla. Dnes večer mělo přijít rozuzlení. Měli rozplakat ty, kteří tomu rozumí, dojmout ty, kteří se zde vyskytly náhodou, ohromit ty, kteří stáli hodiny a hodiny ve frontách.

Musela to zvládnout, ať to byl sebevětší risk. Dobrovolně skočit do té propasti.

Odtančit své poslední Labutí jezero.

Degustace

pondělí 25. dubna 2016

Nemám děti, mám ráda dobré jídlo a jsem hrůzostrašný perfekcionista, proto se předem omlouvám všem, které by mé kratičké rozmítání uráželo. Neberte to vážně.

Ráda chodím do kaváren, příjemná atmosféra plná tlumeného hovoru, dobrý nápoj, vášnivá diskuze… A občas také maminka ověšená několika caparty, co ji táhnou od dětského koutku k výloze s dezerty. U stolu se sejde s kamarádkou obtěžkanou stejnými… životními radostmi. Obě dvě vesele usadí své ratolesti, vytáhnou směs rozmixované brokolice, masa a květáku ve skleničce, olíznou plastovou lžičku a začnou - ham za babiččina pudlíka.

Chápu, proč to ty děti nejedí. Z toho přejde chuť i mě.

Ohrožený druh

pátek 22. dubna 2016

Potkat na ulici úsměv bylo zhola nemožné, ohrožený druh pozitivně naladěných lidí pomalu přes všechny snahy vymíral. Vlády všech zemí se shodly, že takhle to dále nepůjde, a po americkém vzoru s původními obyvateli začaly se zavíráním do rezervací… Nikdo se k nim nedostal, zajistil se přístup vody, potravy a občas nějaký ten jedinec opačného pohlaví, aby pokračovalo v rodu. Ale kupodivu žádný z potomků nepodědil ten nuzně recesivní gen svých rodičů. Optimismus.

A jednou jim jeden tenhle exemplář utekl na výzvědy. Chytili ho brzy.

Pohodlně se usadil do své klece a přemýšlel.


Proč jen se všichni ti lidé mračí?

Utopení muži

čtvrtek 21. dubna 2016

Sůl v očích pálí, v ranách štípe,
plíce bublají, stará kostra skřípe,
kostnaté ruce zdobené třískami,
záda ohnutá – tunami a tunami.
Nosí těžké náklady černého stříbra,
pro některé konec, pro některé výhra,
několikrát málem utopení muži,
po palubách se asynchronně pluží.
A večer s námořníky si sednou,
zapijí svou práci velkou dřevěnou bednou,
v ní zůstal naložený jakýsi nebožtík,
opar rumu záhy halí malý pokojík,
nehraje roli, čí smrt zapijí,
kdo stane se vítězem dalších partií,
pojdou všichni do jednoho,
kapitán, pirát, otrok – i ty, mátoho,
A pláčou rum, krev a slzy,
do rána ještě věčnost – a přesto příliš brzy.

Loužička

středa 20. dubna 2016

Určitě to všichni znáte, a pokud někdo tvrdíte opak, potom stoprocentně kecáte.
Jak jistě víte, bez vody se špatně žije. Ono je to vcelku logické, takže se u této hluboké úvahy nezdržíme příliš dlouho. Pokračujeme směle v krasojízdě. Voda teče například z kohoutku. Ale nikdo z nás není americký superhrdina, který nastaví dlaně a má tam pomalu Titikaku. Ne, ne, my obyčejní lidé používáme skleničky.

Máme tedy zdroj života v nádobě, štrádujeme si to někam do hlubin pekelných. Ejhle, stačí mrknout, klopýtnout a na zemi máme loužičku jak neposlušný pejsek. Jenže… kdo by se ohýbal.

Vždyť to stejně uschne samo.

To

úterý 19. dubna 2016

Jaké to bylo? Dokonalé. Jinak to vlastně ani nešlo, jednalo se totiž o perfektní exemplář teoreticky bezchybného genetického kódování rodičů. Smálo se to, plakalo to a pohybovalo se to s elegancí nevídanou, žvatlalo to hláskem rusalek a v těch růžových šatečkách vypadalo… k sežrání.
Jakpak by ne, dalo se to připodobnit k nepopsanému plátnu předurčenému k velikému uměleckému dílu. Mohlo to vymyslet lék na rakovinu, zachránit svět, najít lásku či se stát duševně čistým obrazem Doriana Greye.
Jenže by to muselo nejdříve vyrůst. Abych to upřesnila… to bylo novorozeně.
Bylo. Než ho kdosi rozřezal a předhodil psům.

Smutný to osud.

(S)vázaná

pondělí 18. dubna 2016

Jednu jedinou hloupoučkou věc žádal,
do ní tím pocit bezmoci vkládal,
jak má zabránit té řetězové reakci,
aby zajistila bezmeznou satisfakci?
Copak lze zastavit srdce bušící?
Zklidnit v cévách krev bouřící?
Donutit dech volně ze rtů splývat?
A bez zčervenání se do jeho očí dívat?
Poslechnou ji nohy, než se v rosol promění?
Převezme racionální myšlení zpět velení?
„Víš, v tomhle mám krapet ruce svázané,
a trochu se obávám, že snahy předem prohrané.“
„Snad můžeš to alespoň zkusit?“
„A proč mám vlastně tohle v sobě dusit?“
„Protože jinak tě, maličká, začnu lovit,
a nejen na paži lano tě bude zdobit…“

Šarm jiného světa

neděle 17. dubna 2016

Byl by býval dokonalým hostitelem – se svou modrou krví, úctyhodným sídlem, andělským vzhledem a francouzským šarmem vynikal nad všemi těmi upjatými churavými Brity. Dokonce ani neměl manželku, která by odrazovala případné mladé koketky od nějakého toho ukradeného polibku. Dokázal se bavit s kýmkoli a naprosto o čemkoli. Každý ho miloval, jinak to nešlo.

Jenže potom se v jeho domě objevila ona, vlasy černé jako uhel, oči zelené jako had, rty rudé jako krev a pleť bílá jako nejčistší mramor. Okouzlila ho. Uhranula.
Dostala vše, co si žádala.

Víno z krve novorozence.

Pečeni z nedotčené panny.

Jeho srdce na stříbrném podnose.

Romantická komedie tak trochu jinak

sobota 16. dubna 2016

To víte, byla něco jako superwomanka – nádherná, milá, přátelská, inteligentní, nadaná, půvabná, elegantní. Nikdy neklopýtla na vysokých podpatcích, vždy pomohla v nouzi, oděvy pěkně sladěné, vlasy natočené… Ano, ano, mohla by být dokonalá.

Jenže měla bratra. Takového malého zrzavého pihatého chlapečka. A ten se rád postaral o to, aby nezačala připomínat sošnou řeckou bohyni. Však to znáte – zmrzlina na kabátě, žvýkačka ve vlasech, čokoláda na tašce, samolepka Spidermana na eseji o Hamletovi…

No jo, to jsou ti trapní příbuzní.

Ale víte co?

Nevyměnila by ho.

Protože díky němu potkala někoho, kdo zbožňoval ty dokonalé nedokonalosti stejně jako ona toho lumpíka.

Barevná dohoda

pátek 15. dubna 2016

Musím se přiznat, že se mnou a němčinou to nebyla láska na první pohled. A mám takový pocit, že ani na ten druhý. Trvalo to dlouho, než jsme si k sobě našly cestu – minimálně dobré tři roky úporných pokusů potopit jedna druhou. A řekněte sami, byla jsem na tom podstatně hůře, nemám za sebou tisíc let historie, stěží to táhnu na osmnáctku.

Nakonec jsme uzavřeli Barevnou dohodu, která náš komplikovaný vztah vyřešila. Ona se přestane tvářit nepřístupně za podmínky, že ji pěkně vyzdobím.

Neváhala jsem, popadla pastelky a jala se splnit svou část.


A od té doby nám to klape.

Snad

čtvrtek 14. dubna 2016

Je to jako nutkání přírody,
toužíte získat všechny výhody,
vlastními představami ovce spoutat,
sebrat panenství všech bílých poupat,
po svém boku rozestavět rytíře,
sledovat svůj podpis na zlatém papíře.

Ale cesta tam vede opravdu trnitá,
vaše tělo tu námahu odmítá,
když prodíráte se ostnatým drátem,
když obličej váš je pohřben blátem,
když vaše vlasy z vůle lidu hoří,
a když povrch vašeho těla jizvy tvoří.

Ačkoli spoustu problémů naseká,
tak stále věřím v sílu člověka,
v mocnou touhu po nekonečné moci,
kdy na kolena padnou vaši soci.

Tím mocným hlasem veden,
šli tři, šli dva, šel jeden.

Ten nejlepší.

Snad.

Stádia rozkladu

středa 13. dubna 2016

Když jsem ji potkala poprvé, tak ji hlídal na dětském hřišti Bratr – obrovské stvoření s lahví ruské vodky v ruce, krví podlitýma prasečíma očima, jizvami neurčitého původu, hladce oholenou hlavou a Remingtonem zastrčeným za páskem kalhot.

Podruhé to bylo v zapadlé páchnoucí uličce, okolo ní měl obmotané paže Potetovaný – jeho motorka dávala dost dobře najevo, že jede v něčem nelegálním, klouby mu někdo sedral až na kost, obličej zakrýval šátek, zpod trička mu vykukoval Sig Sauer.

Naposledy stála na mostě a za zápěstí jí držel Nadějný – šeptal jí o novém začátku, příležitostech, snech, přáních, žadonil a prosil. Zbraň neměl.

Skočila.

Kubistické splynutí

úterý 12. dubna 2016

Zostřené smysly, ostré tesáky,
nadělá z batolat krvavé mrzáky,
mohutné tělo podobné vlkovi,
a ty oči – zraky vrahovi.
Klepání drápů po rozpáleném asfaltu,
adrenalin v krvi – podobnost hazardu,
temně si bručí, čichá pachy vzrušení,
a ta nebohá slečinka nemá ani tušení.
Sedí si tam rozverně v květovaném oděvu,
začtená do hloupého romantického příběhu,
představuje si opáleného statného muže,
a ten kontrast jeho a její nahé kůže…
Obrovská zrůda temně vrčí,
dívence v krvi chtíč chrčí,
a náhle je tu kubistické vyjádření,
nic na svém místě již není,
tam hlava,
tu prsty,
hrdlo,
rozevřená stehna,
byla to kořist – a hrozivě levná.

Nevěsta ve zlaté kleci

pondělí 11. dubna 2016

Dlouho netušila, kde se vzal džin. Slýchávala to slovo, když zmateně klopýtala zaprášenými uličkami, občas proběhlo okolo ní jako nejnovější zpráva, někdy zakotvilo v novinovém článku, který se týkal jejího vztahu. Nechápala to. Neměla přeci jenom nic společného s těmi prapodivnými duchy uvězněnými v lahvích, co plní přání. Nebyla ani modrá! A přesto se jí ta přezdívka vžila, někdo ji přišil jako cejch a ani peníze jejího snoubence ji nemohli odpárat.

Ptáte se proč? Zjevila se z ničeho nic, nechtěná, nečekávaná. Omámila bohatého muže nereálným příslibem. Zůstávala zavřená před zraky obyčejných lidí ve zlaté kleci. Ale hlavně – toužila po svobodě.

Velmi nákladná nauzea

neděle 10. dubna 2016

Lidský žaludek si zvykne na ledasco, myslela si naivně, když klopýtala na deseticentimetrových podpatcích po mohutném schodišti starého rodového sídla jejího nového snoubence. Šaty od nejlepších návrhářů se jí nepohodlně sunuly směrem vzhůru, spodní prádlo se nepříjemně zařezávalo do všech ženských křivek. V ruce svírala sklenku s drahým šampaňským.

Probudila se se strašlivým bolehlavem a žaludečními šťávami rozlezlými po celém horním patře. V krku jí pálilo a v hlavě tancoval nějaký hodně naštvaný trpaslík. Pohledem sklouzla na nevábnou hmotu zdobící hedvábnou látku toho, co bývalo jejím oděvem. Nedokázala to nikam zařadit, než našla jedno malé klepeto, následně ocásek… Proboha! Krevety!

Děti pouště

sobota 9. dubna 2016

Omamná vůně koření snáší se vzduchem,
prašné ulice řinčí obchodním ruchem,
vzácné koberce, nejdražší hedvábí,
které pouze unesené dcery vyrábí,
nádherné látky poseté diamanty,
a maso pečené na všechny varianty,
sladké koláčky z divokých citrusů,
a to vše ve stínu vzrostlých fíkusů,
vdané ženy v průsvitném oděvu,
nejdou daleko k svůdnému úsměvu,
obskakují statné bojovníky,
prstíky ukazují na uvězněné slavíky,
touží po kožešinách medvědů,
pod bedlivým dohledem dědů,
hrají si mladé princezny s ženichy,
nevinnou hru s kuličkou a kalichy,
polibky mění si ti starší potají,
a uchvatitelé klisny si sedlají.
S láskou pečuje o své barbary,
vidoucí oko Sahary.

Na dostaveníčko s chemií

pátek 8. dubna 2016

Všechno to začalo poloacetalovou vazbou, která měnila Fisherovy vzorce na Haworthovy. Pravá strana dolů, levá nahoru a ze šestiuhlíkatého sacharidu se jako zázrakem stal pětiuhlíkatý cyklus propojený kyslíkem. Nic složitého.

Ne všichni jsou si ale vědomi, že poloacetál už někde potkali, proto chvilku trvá, než sepnou ty správné synapse. Následně nejistě dodržují těch pár jednoduchých pravidel, co před chvilkou zasvištěla v podobě mechanického vlnění vzduchem. Celí šťastní dokreslí poslední dvojku a pohledem na tabuli se chtějí ujistit o své genialitě.

A ejhle, tam se skví jakási pokažená patlanina pana magistra. A záblesk pochopení se rozplyne jako zlato v lučavce královské.

Přenádherná zvěrstva

čtvrtek 7. dubna 2016

Skutečně jistým půvabem vynikala,
neuvěřitelně krásná na kanibala,
okouzlila každého nebohého muže,
než ho s nadšením stáhla z kůže.
Hostila v čistém domě bankety,
lidské plíce v sekané umlety,
radila přítelkyním s milostnými trably,
než dveře ocelové panny sklaply.
Nakupovala všechno nejdražší,
zbožňuje mučení, smrt jí nestačí.

Nebyla žádná květinka.

Měla povolání dámy v nesnázích,
a přesto máloco ji rozhází,
když se k ní žene statečný hrdina,
má už v hlavě drobounká dívčina
dávno vymyšleno, co s ním dále,
jak zneužít ho ke své chvále,
jak rozcupovat jeho existenci,
jak udržet si místo mezi svými oblíbenci.

Ani ona nebyla květinka.

Zhnusení vládcovy ženy

středa 6. dubna 2016

Neexistoval jediný důvod, proč by tu trosku před ní měla milovat, nedokázala na něm ani při vší své snaze najít jedinou vlastnost, která by jí imponovala, která by zmírnila to nesmírné zhnusení, co se jí rozlézalo pažemi jako červi.

Kým byl? Nechutnou břečkou splácanou ze slepého obdivování, prázdného tlachání a průměrného života, maskou nacpanou kaší ze zbytků. Neměl v sobě nic – jediný pevný bod, jediný mužný rys, stal se směsicí tupých nálad, narušených výroků a nesmyslného žvatlání.

Sžíral ji pocit, že s ním jeho šarádu hraje, že předstírá nevědomost. Nevidí, jak si obléká svou lživou zbroj. Ocel vládce.

Nenáviděla ho.

Vše, co z nás zbylo

úterý 5. dubna 2016

Z rozbitých věcí jsme stvořeni,
k primitivním věcem zvoleni,
ve městě andělů s ďáblem sezdáni,
zubem času na tváři popsáni,
ve velkém světě nadobro ztraceni,
vším reálným doslova zmateni,
oparem alkoholu něžně objati,
hříšnými světci z nenávisti počati.

Dočista zlomení již od narození,
vidíme cestu tam, kde není,
bloumáme světem, hledáme útěchu
s lahví vodky, zbraní a bez dechu,
na hraně střechy nohama houpeme,
koktejl z kyselin slavnostně pijeme,
na život připíjíme tělům v márnici,
křtíme je zrcadel střepy tisíci.

Víme, že nevíme nic,
ale nechceme znát víc,
vše zvrácené se v nás sváří,
nejsme na smrt už moc staří?

Nereální lidičkové

pondělí 4. dubna 2016

Děvče hledalo vzdáleného přítele,
(no netvařte se zase tak kysele)
je jisté, že nebyl to nikdo blízký,
nějaký vojáček z texaské vísky,
ale jako zpestření života ideální,
ti lidičkové přišli jí úplně nereální.
Jenže pak jednou přišla chvíle,
kdy do kytiček šla její píle,
náhle chtěl jméno, adresu a věk,
a pardon – asi každý by se trochu lek.
Nejlépe přál by si její podobu,
proto raději po pštrosím způsobu,
do hroudy písku zastrčila hlavu,
ujišťujíc se, že zajisté po právu,
neodpovídá, nepíše, neslyší, nevidí,
po dalších nápadnících se raději nepídí,
Na závěr taková drobná poznámka,
sice anonymní – ale pořád seznamka.

Kouzelná náhoda

neděle 3. dubna 2016

Nehrálo roli, kdo jste, jaké je vaše zázemí, kolik vyděláváte, jak vypadáte, nikoho to nedojímalo, nezajímalo a nikdo se vás na to nezeptal. Oni totiž moc dobře věděli, proč jste se toho prapodivného lesa za jejich strašidelným hotelem vydal. Nechtěli vaše jméno při zápisu, požadovali okamžitou platbu a neočekávalo se, že s někým navážete pevné přátelství. Tady vaše do smrti končilo.

Jak zněl zápis v policejních složkách? Neštěstí pokud jste místní. Nehoda pokud Evropan. Neobjasněno pokud Američan. A vše to bylo pěkně úhledně seřazeno v obrovské krabici nadepsané Náhoda.

A co že si máte pod tím kouzelným slovíčkem představit? Kulku.

Svazek

úterý 29. března 2016

Šarlat, purpur, rubínová záře,
zlatý plášť na ramenou žháře,
indigo, blankyt, nebeská koruna,
černá věž a sněhobílá královna.

Ledové kapky po tváří stékají,
hlasy mrtvých císařů šeptají,
jak růže a oheň v jedno splynou
a vzájemně se zničí - vlastní vinou.

Hořel Řím, plál Londýn, plakala Praha,
aristokraté hřejí si na prsou hada,
hrají si svoje rozkošné šarády,
tvoří si své zvrácené plejády.

Uchvatitelovi psi čerstvou krev chlemtají,
půvabné laňky nadarmo vzlykají,
silnější vyhrává - jaké to překvapení,
a vítěz vždy dobytou půdu plení.

Malé dítě uvězněné v těle panny,
krutovládce bez bázně a hany,
před očima Afrodité budou dnes spojeni,
jako kdyby pro sebe byli stvořeni.

Kráčí naděje ulicí Morgue,
hyena rve z jehňátka tógu,
lapají ptáčka do klece z drápů,
halí princeznu do krvavých hávů.

Neptunův trojzubec vražen do chřtánu země,
zasévá barbar do něhy své sémě,
poslední requiem lidu, co války se bál,
první polibek muže, co zkázou se stal.

Knižní výzva na rok 2016

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS