sobota 10. prosince 2016
úterý 12. července 2016
Dopis mému únosci
Stockholmský syndrom, psychologická reakce, kdy se zajatec začíná silně identifikovat se svým únoscem, jakož i s jeho názory a požadavky.
(volně převzato z Britannica.com)
pondělí 11. července 2016
Lotrinská vévodkyně
Líné kudrlinky vznosného rukopisu,
vůně šafránu, skořice a divokého tisu,
pěstěné nehty na rukou z hedvábí,
stín milostný tanec na zdi předvádí.
Z povinnosti žádaná milost pro vraha,
na tváři andílka smrtící rozvaha,
vlasy hvězd a oči nebe,
svedou prince, svedou tebe.
Ve světě démonů bílou nevinností,
ve světě bohů krvavou povinností,
zdvořilé zaujetí bohatého diváka,
když kat mučí zvídavého zpěváka.
Manžel mrtvý, sourozenec hřeje lože,
a její přítel - pro iluzi brousí si nože,
na hrudi vyhřátý krvelačný had,
bezcitný, sametový vrah.
Má všechen čas světa na své cíle,
a ta šikovnost - nepochopitelná píle,
kdo ví, co chce, nechť se podělí,
ať není srab, ať není zbabělý.
Chce toho muže, co od dětství ji chrání,
chce nechat žít iluze, mámit vaše zdání,
chce smrt svého bratra - a lotrinskou říši,
chce pozvednout šarádu na nebeskou výši.
Je bolehlav ukrytý v bílé růži,
monstrum zašité v lidské kůži,
prázdná schránka s ohromnou mocí,
tvou noční můrou - představou tvých nocí.
Ve sladké Francii ze ztráty zrozená,
v náruči Rakouska cukrem zkrocená,
tvoje naděje a šance poslední,
prvním hříchem, muži nevěrný.
vůně šafránu, skořice a divokého tisu,
pěstěné nehty na rukou z hedvábí,
stín milostný tanec na zdi předvádí.
Z povinnosti žádaná milost pro vraha,
na tváři andílka smrtící rozvaha,
vlasy hvězd a oči nebe,
svedou prince, svedou tebe.
Ve světě démonů bílou nevinností,
ve světě bohů krvavou povinností,
zdvořilé zaujetí bohatého diváka,
když kat mučí zvídavého zpěváka.
Manžel mrtvý, sourozenec hřeje lože,
a její přítel - pro iluzi brousí si nože,
na hrudi vyhřátý krvelačný had,
bezcitný, sametový vrah.
Má všechen čas světa na své cíle,
a ta šikovnost - nepochopitelná píle,
kdo ví, co chce, nechť se podělí,
ať není srab, ať není zbabělý.
Chce toho muže, co od dětství ji chrání,
chce nechat žít iluze, mámit vaše zdání,
chce smrt svého bratra - a lotrinskou říši,
chce pozvednout šarádu na nebeskou výši.
Je bolehlav ukrytý v bílé růži,
monstrum zašité v lidské kůži,
prázdná schránka s ohromnou mocí,
tvou noční můrou - představou tvých nocí.
Ve sladké Francii ze ztráty zrozená,
v náruči Rakouska cukrem zkrocená,
tvoje naděje a šance poslední,
prvním hříchem, muži nevěrný.
pátek 24. června 2016
pátek 29. dubna 2016
Přítel nečistých
Stával tam les plný půlelfů, nečistých bratří všeho dobrého i zlého v říši věčného světla. Nikomu neubližovali, chovali se nanejvýše důstojně, schovávali se ve stínech, pěstovali si své plodiny a vedli nuzné životy daleko od všech, které by snad jejich existence mohla zneklidňovat. Ale přeci jen někomu vadili. Král potřeboval to území. Možná z vlastní marnivosti, třeba z hamižnosti.
Proto přišla pomoc. Mohutný přítel z východu se statisícovou armádou plnou polovičních zvířat. Žádný z těch vojáků neznal slitování, poháněni byli jen mocnou osobností jejich kaysruhi. A přesto získali vše.
Prezentováno to ale bylo jako laskavá invaze – pomoc přátelům v nouzi.
Proto přišla pomoc. Mohutný přítel z východu se statisícovou armádou plnou polovičních zvířat. Žádný z těch vojáků neznal slitování, poháněni byli jen mocnou osobností jejich kaysruhi. A přesto získali vše.
Prezentováno to ale bylo jako laskavá invaze – pomoc přátelům v nouzi.
čtvrtek 28. dubna 2016
Akutní nedostatek
Praskne to. Tím konkrétně zrovna nemyslím nějaké sto let staré potrubí u nás ve škole, které se u nás ve škole už tak nějak z recese rozhodlo porouchat. Dokonce ani ten fakt, že jsme neschopní se domluvit na tématu maturitního plesu a pravděpodobně to všechno skončí jednou velikou soutěží v přeřvávání jeden druhého. No co, alespoň něco nám půjde. Vážně, nechci vám ani vyprávět o tom, jak s děsem zjišťují, že nejsem heterocyklický génius. A ani ten fakt, že znám základní přísadu pasování na maturanty, které nás čeká v pátek.
Dneska to praskne. A ptáte se co?
Akutní nedostatek nápadů.
Dneska to praskne. A ptáte se co?
Akutní nedostatek nápadů.
středa 27. dubna 2016
Evoluční nedostatek
Odepsali ho už ze začátku. Nebylo se co divit – uskakoval před něčím, co nikdo jiný neviděl, jančil, tančil, kopal a kousal. Každý se mu obloukem vyhýbal, kdo sebral odvahu, tak ho zavřel do nějakého malého prostoru, kde se mu o boky otíralo na kusy rozžvýkané dřevo. Vyháněli ho jako divokou zvěř, místo milující náruče ho obšťastňovali koženým bičíkem.
Pak se objevila. Obyčejné děvče s popelavýma očima, kaštanovými vlasy a obrněná nekonečnou trpělivostí. Naslouchala mu. Chtěla pomoci. Zjistila, že tou hloupou příčinou nezkrotnosti se stal prostý strach ze stínu. Evoluční nedostatek. Drobnost.
Ale nehrálo to žádnou roli - dostih se vyhrává srdcem.
Pak se objevila. Obyčejné děvče s popelavýma očima, kaštanovými vlasy a obrněná nekonečnou trpělivostí. Naslouchala mu. Chtěla pomoci. Zjistila, že tou hloupou příčinou nezkrotnosti se stal prostý strach ze stínu. Evoluční nedostatek. Drobnost.
Ale nehrálo to žádnou roli - dostih se vyhrává srdcem.
úterý 26. dubna 2016
Dobrovolná destrukce
Odmítala to vzdát. Nechtěla se podřídit diktátu svého těla, toužila po absolutní kontrole nad vším ve svém životě, proto si jednoduše odmítala připustit, že to bolí. Že se zde vyskytl problém, kvůli kterému by celý dnešní večer mohl skončit fiaskem – a to si nikdo nemohl dovolit. Všichni dřeli od svých dětských let, mučili svá těla. Dnes večer mělo přijít rozuzlení. Měli rozplakat ty, kteří tomu rozumí, dojmout ty, kteří se zde vyskytly náhodou, ohromit ty, kteří stáli hodiny a hodiny ve frontách.
Musela to zvládnout, ať to byl sebevětší risk. Dobrovolně skočit do té propasti.
Odtančit své poslední Labutí jezero.
Musela to zvládnout, ať to byl sebevětší risk. Dobrovolně skočit do té propasti.
Odtančit své poslední Labutí jezero.
pondělí 25. dubna 2016
Degustace
Nemám děti, mám ráda dobré jídlo a jsem hrůzostrašný perfekcionista, proto se předem omlouvám všem, které by mé kratičké rozmítání uráželo. Neberte to vážně.
Ráda chodím do kaváren, příjemná atmosféra plná tlumeného hovoru, dobrý nápoj, vášnivá diskuze… A občas také maminka ověšená několika caparty, co ji táhnou od dětského koutku k výloze s dezerty. U stolu se sejde s kamarádkou obtěžkanou stejnými… životními radostmi. Obě dvě vesele usadí své ratolesti, vytáhnou směs rozmixované brokolice, masa a květáku ve skleničce, olíznou plastovou lžičku a začnou - ham za babiččina pudlíka.
Chápu, proč to ty děti nejedí. Z toho přejde chuť i mě.
Ráda chodím do kaváren, příjemná atmosféra plná tlumeného hovoru, dobrý nápoj, vášnivá diskuze… A občas také maminka ověšená několika caparty, co ji táhnou od dětského koutku k výloze s dezerty. U stolu se sejde s kamarádkou obtěžkanou stejnými… životními radostmi. Obě dvě vesele usadí své ratolesti, vytáhnou směs rozmixované brokolice, masa a květáku ve skleničce, olíznou plastovou lžičku a začnou - ham za babiččina pudlíka.
Chápu, proč to ty děti nejedí. Z toho přejde chuť i mě.
pátek 22. dubna 2016
Ohrožený druh
Potkat na ulici úsměv bylo zhola nemožné, ohrožený druh
pozitivně naladěných lidí pomalu přes všechny snahy vymíral. Vlády všech zemí
se shodly, že takhle to dále nepůjde, a po americkém vzoru s původními obyvateli
začaly se zavíráním do rezervací… Nikdo se k nim nedostal, zajistil se přístup
vody, potravy a občas nějaký ten jedinec opačného pohlaví, aby pokračovalo v rodu.
Ale kupodivu žádný z potomků nepodědil ten nuzně recesivní gen svých
rodičů. Optimismus.
A jednou jim jeden tenhle exemplář utekl na výzvědy. Chytili
ho brzy.
Pohodlně se usadil do své klece a přemýšlel.
Proč jen se všichni ti lidé mračí?
čtvrtek 21. dubna 2016
Utopení muži
Sůl v očích pálí, v ranách štípe,
plíce bublají, stará kostra skřípe,
kostnaté ruce zdobené třískami,
záda ohnutá – tunami a tunami.
Nosí těžké náklady černého stříbra,
pro některé konec, pro některé výhra,
několikrát málem utopení muži,
po palubách se asynchronně pluží.
A večer s námořníky si sednou,
zapijí svou práci velkou dřevěnou bednou,
v ní zůstal naložený jakýsi nebožtík,
opar rumu záhy halí malý pokojík,
nehraje roli, čí smrt zapijí,
kdo stane se vítězem dalších partií,
pojdou všichni do jednoho,
kapitán, pirát, otrok – i ty, mátoho,
A pláčou rum, krev a slzy,
do rána ještě věčnost – a přesto příliš brzy.
plíce bublají, stará kostra skřípe,
kostnaté ruce zdobené třískami,
záda ohnutá – tunami a tunami.
Nosí těžké náklady černého stříbra,
pro některé konec, pro některé výhra,
několikrát málem utopení muži,
po palubách se asynchronně pluží.
A večer s námořníky si sednou,
zapijí svou práci velkou dřevěnou bednou,
v ní zůstal naložený jakýsi nebožtík,
opar rumu záhy halí malý pokojík,
nehraje roli, čí smrt zapijí,
kdo stane se vítězem dalších partií,
pojdou všichni do jednoho,
kapitán, pirát, otrok – i ty, mátoho,
A pláčou rum, krev a slzy,
do rána ještě věčnost – a přesto příliš brzy.
středa 20. dubna 2016
Loužička
Určitě to všichni znáte, a pokud někdo tvrdíte opak, potom stoprocentně kecáte.
Jak jistě víte, bez vody se špatně žije. Ono je to vcelku logické, takže se u této hluboké úvahy nezdržíme příliš dlouho. Pokračujeme směle v krasojízdě. Voda teče například z kohoutku. Ale nikdo z nás není americký superhrdina, který nastaví dlaně a má tam pomalu Titikaku. Ne, ne, my obyčejní lidé používáme skleničky.
Máme tedy zdroj života v nádobě, štrádujeme si to někam do hlubin pekelných. Ejhle, stačí mrknout, klopýtnout a na zemi máme loužičku jak neposlušný pejsek. Jenže… kdo by se ohýbal.
Vždyť to stejně uschne samo.
Jak jistě víte, bez vody se špatně žije. Ono je to vcelku logické, takže se u této hluboké úvahy nezdržíme příliš dlouho. Pokračujeme směle v krasojízdě. Voda teče například z kohoutku. Ale nikdo z nás není americký superhrdina, který nastaví dlaně a má tam pomalu Titikaku. Ne, ne, my obyčejní lidé používáme skleničky.
Máme tedy zdroj života v nádobě, štrádujeme si to někam do hlubin pekelných. Ejhle, stačí mrknout, klopýtnout a na zemi máme loužičku jak neposlušný pejsek. Jenže… kdo by se ohýbal.
Vždyť to stejně uschne samo.
úterý 19. dubna 2016
To
Jaké to bylo? Dokonalé. Jinak to vlastně ani nešlo, jednalo
se totiž o perfektní exemplář teoreticky bezchybného genetického kódování
rodičů. Smálo se to, plakalo to a pohybovalo se to s elegancí nevídanou,
žvatlalo to hláskem rusalek a v těch růžových šatečkách vypadalo… k sežrání.
Jakpak by ne, dalo se to připodobnit k nepopsanému plátnu
předurčenému k velikému uměleckému dílu. Mohlo to vymyslet lék na
rakovinu, zachránit svět, najít lásku či se stát duševně čistým obrazem Doriana
Greye.
Jenže by to muselo nejdříve vyrůst. Abych to upřesnila… to
bylo novorozeně.
Bylo. Než ho kdosi rozřezal a předhodil psům.
Smutný to osud.
pondělí 18. dubna 2016
(S)vázaná
Jednu jedinou hloupoučkou věc žádal,
do ní tím pocit bezmoci vkládal,
jak má zabránit té řetězové reakci,
aby zajistila bezmeznou satisfakci?
Copak lze zastavit srdce bušící?
Zklidnit v cévách krev bouřící?
Donutit dech volně ze rtů splývat?
A bez zčervenání se do jeho očí dívat?
Poslechnou ji nohy, než se v rosol promění?
Převezme racionální myšlení zpět velení?
„Víš, v tomhle mám krapet ruce svázané,
a trochu se obávám, že snahy předem prohrané.“
„Snad můžeš to alespoň zkusit?“
„A proč mám vlastně tohle v sobě dusit?“
„Protože jinak tě, maličká, začnu lovit,
a nejen na paži lano tě bude zdobit…“
do ní tím pocit bezmoci vkládal,
jak má zabránit té řetězové reakci,
aby zajistila bezmeznou satisfakci?
Copak lze zastavit srdce bušící?
Zklidnit v cévách krev bouřící?
Donutit dech volně ze rtů splývat?
A bez zčervenání se do jeho očí dívat?
Poslechnou ji nohy, než se v rosol promění?
Převezme racionální myšlení zpět velení?
„Víš, v tomhle mám krapet ruce svázané,
a trochu se obávám, že snahy předem prohrané.“
„Snad můžeš to alespoň zkusit?“
„A proč mám vlastně tohle v sobě dusit?“
„Protože jinak tě, maličká, začnu lovit,
a nejen na paži lano tě bude zdobit…“
neděle 17. dubna 2016
Šarm jiného světa
Byl by býval dokonalým hostitelem – se svou modrou krví, úctyhodným sídlem, andělským vzhledem a francouzským šarmem vynikal nad všemi těmi upjatými churavými Brity. Dokonce ani neměl manželku, která by odrazovala případné mladé koketky od nějakého toho ukradeného polibku. Dokázal se bavit s kýmkoli a naprosto o čemkoli. Každý ho miloval, jinak to nešlo.
Jenže potom se v jeho domě objevila ona, vlasy černé jako uhel, oči zelené jako had, rty rudé jako krev a pleť bílá jako nejčistší mramor. Okouzlila ho. Uhranula.
Dostala vše, co si žádala.
Víno z krve novorozence.
Pečeni z nedotčené panny.
Jeho srdce na stříbrném podnose.
Jenže potom se v jeho domě objevila ona, vlasy černé jako uhel, oči zelené jako had, rty rudé jako krev a pleť bílá jako nejčistší mramor. Okouzlila ho. Uhranula.
Dostala vše, co si žádala.
Víno z krve novorozence.
Pečeni z nedotčené panny.
Jeho srdce na stříbrném podnose.
sobota 16. dubna 2016
Romantická komedie tak trochu jinak
To víte, byla něco jako superwomanka – nádherná, milá, přátelská, inteligentní, nadaná, půvabná, elegantní. Nikdy neklopýtla na vysokých podpatcích, vždy pomohla v nouzi, oděvy pěkně sladěné, vlasy natočené… Ano, ano, mohla by být dokonalá.
Jenže měla bratra. Takového malého zrzavého pihatého chlapečka. A ten se rád postaral o to, aby nezačala připomínat sošnou řeckou bohyni. Však to znáte – zmrzlina na kabátě, žvýkačka ve vlasech, čokoláda na tašce, samolepka Spidermana na eseji o Hamletovi…
No jo, to jsou ti trapní příbuzní.
Ale víte co?
Nevyměnila by ho.
Protože díky němu potkala někoho, kdo zbožňoval ty dokonalé nedokonalosti stejně jako ona toho lumpíka.
Jenže měla bratra. Takového malého zrzavého pihatého chlapečka. A ten se rád postaral o to, aby nezačala připomínat sošnou řeckou bohyni. Však to znáte – zmrzlina na kabátě, žvýkačka ve vlasech, čokoláda na tašce, samolepka Spidermana na eseji o Hamletovi…
No jo, to jsou ti trapní příbuzní.
Ale víte co?
Nevyměnila by ho.
Protože díky němu potkala někoho, kdo zbožňoval ty dokonalé nedokonalosti stejně jako ona toho lumpíka.
pátek 15. dubna 2016
Barevná dohoda
Musím se přiznat, že se mnou a němčinou to nebyla láska na
první pohled. A mám takový pocit, že ani na ten druhý. Trvalo to dlouho, než
jsme si k sobě našly cestu – minimálně dobré tři roky úporných pokusů
potopit jedna druhou. A řekněte sami, byla jsem na tom podstatně hůře, nemám za
sebou tisíc let historie, stěží to táhnu na osmnáctku.
Nakonec jsme uzavřeli Barevnou dohodu, která náš
komplikovaný vztah vyřešila. Ona se přestane tvářit nepřístupně za podmínky, že
ji pěkně vyzdobím.
Neváhala jsem, popadla pastelky a jala se splnit svou část.
A od té doby nám to klape.
čtvrtek 14. dubna 2016
Snad
Je to jako nutkání přírody,
toužíte získat všechny výhody,
vlastními představami ovce spoutat,
sebrat panenství všech bílých poupat,
po svém boku rozestavět rytíře,
sledovat svůj podpis na zlatém papíře.
Ale cesta tam vede opravdu trnitá,
vaše tělo tu námahu odmítá,
když prodíráte se ostnatým drátem,
když obličej váš je pohřben blátem,
když vaše vlasy z vůle lidu hoří,
a když povrch vašeho těla jizvy tvoří.
Ačkoli spoustu problémů naseká,
tak stále věřím v sílu člověka,
v mocnou touhu po nekonečné moci,
kdy na kolena padnou vaši soci.
Tím mocným hlasem veden,
šli tři, šli dva, šel jeden.
Ten nejlepší.
Snad.
toužíte získat všechny výhody,
vlastními představami ovce spoutat,
sebrat panenství všech bílých poupat,
po svém boku rozestavět rytíře,
sledovat svůj podpis na zlatém papíře.
Ale cesta tam vede opravdu trnitá,
vaše tělo tu námahu odmítá,
když prodíráte se ostnatým drátem,
když obličej váš je pohřben blátem,
když vaše vlasy z vůle lidu hoří,
a když povrch vašeho těla jizvy tvoří.
Ačkoli spoustu problémů naseká,
tak stále věřím v sílu člověka,
v mocnou touhu po nekonečné moci,
kdy na kolena padnou vaši soci.
Tím mocným hlasem veden,
šli tři, šli dva, šel jeden.
Ten nejlepší.
Snad.
středa 13. dubna 2016
Stádia rozkladu
Když jsem ji potkala poprvé, tak ji hlídal na dětském hřišti Bratr – obrovské stvoření s lahví ruské vodky v ruce, krví podlitýma prasečíma očima, jizvami neurčitého původu, hladce oholenou hlavou a Remingtonem zastrčeným za páskem kalhot.
Podruhé to bylo v zapadlé páchnoucí uličce, okolo ní měl obmotané paže Potetovaný – jeho motorka dávala dost dobře najevo, že jede v něčem nelegálním, klouby mu někdo sedral až na kost, obličej zakrýval šátek, zpod trička mu vykukoval Sig Sauer.
Naposledy stála na mostě a za zápěstí jí držel Nadějný – šeptal jí o novém začátku, příležitostech, snech, přáních, žadonil a prosil. Zbraň neměl.
Skočila.
Podruhé to bylo v zapadlé páchnoucí uličce, okolo ní měl obmotané paže Potetovaný – jeho motorka dávala dost dobře najevo, že jede v něčem nelegálním, klouby mu někdo sedral až na kost, obličej zakrýval šátek, zpod trička mu vykukoval Sig Sauer.
Naposledy stála na mostě a za zápěstí jí držel Nadějný – šeptal jí o novém začátku, příležitostech, snech, přáních, žadonil a prosil. Zbraň neměl.
Skočila.
úterý 12. dubna 2016
Kubistické splynutí
Zostřené smysly, ostré tesáky,
nadělá z batolat krvavé mrzáky,
mohutné tělo podobné vlkovi,
a ty oči – zraky vrahovi.
Klepání drápů po rozpáleném asfaltu,
adrenalin v krvi – podobnost hazardu,
temně si bručí, čichá pachy vzrušení,
a ta nebohá slečinka nemá ani tušení.
Sedí si tam rozverně v květovaném oděvu,
začtená do hloupého romantického příběhu,
představuje si opáleného statného muže,
a ten kontrast jeho a její nahé kůže…
Obrovská zrůda temně vrčí,
dívence v krvi chtíč chrčí,
a náhle je tu kubistické vyjádření,
nic na svém místě již není,
tam hlava,
tu prsty,
hrdlo,
rozevřená stehna,
byla to kořist – a hrozivě levná.
nadělá z batolat krvavé mrzáky,
mohutné tělo podobné vlkovi,
a ty oči – zraky vrahovi.
Klepání drápů po rozpáleném asfaltu,
adrenalin v krvi – podobnost hazardu,
temně si bručí, čichá pachy vzrušení,
a ta nebohá slečinka nemá ani tušení.
Sedí si tam rozverně v květovaném oděvu,
začtená do hloupého romantického příběhu,
představuje si opáleného statného muže,
a ten kontrast jeho a její nahé kůže…
Obrovská zrůda temně vrčí,
dívence v krvi chtíč chrčí,
a náhle je tu kubistické vyjádření,
nic na svém místě již není,
tam hlava,
tu prsty,
hrdlo,
rozevřená stehna,
byla to kořist – a hrozivě levná.
pondělí 11. dubna 2016
Nevěsta ve zlaté kleci
Dlouho netušila, kde se vzal džin. Slýchávala to slovo, když
zmateně klopýtala zaprášenými uličkami, občas proběhlo okolo ní jako nejnovější
zpráva, někdy zakotvilo v novinovém článku, který se týkal jejího vztahu.
Nechápala to. Neměla přeci jenom nic společného s těmi prapodivnými duchy
uvězněnými v lahvích, co plní přání. Nebyla ani modrá! A přesto se jí ta
přezdívka vžila, někdo ji přišil jako cejch a ani peníze jejího snoubence ji
nemohli odpárat.
Ptáte se proč? Zjevila se z ničeho nic, nechtěná,
nečekávaná. Omámila bohatého muže nereálným příslibem. Zůstávala zavřená před
zraky obyčejných lidí ve zlaté kleci. Ale hlavně – toužila po svobodě.
neděle 10. dubna 2016
Velmi nákladná nauzea
Lidský žaludek si zvykne na ledasco, myslela si naivně, když
klopýtala na deseticentimetrových podpatcích po mohutném schodišti starého
rodového sídla jejího nového snoubence. Šaty od nejlepších návrhářů se jí nepohodlně
sunuly směrem vzhůru, spodní prádlo se nepříjemně zařezávalo do všech ženských
křivek. V ruce svírala sklenku s drahým šampaňským.
Probudila se se strašlivým bolehlavem a žaludečními šťávami
rozlezlými po celém horním patře. V krku jí pálilo a v hlavě tancoval
nějaký hodně naštvaný trpaslík. Pohledem sklouzla na nevábnou hmotu zdobící
hedvábnou látku toho, co bývalo jejím oděvem. Nedokázala to nikam zařadit, než
našla jedno malé klepeto, následně ocásek… Proboha! Krevety!
sobota 9. dubna 2016
Děti pouště
Omamná vůně koření snáší se vzduchem,
prašné ulice řinčí obchodním ruchem,
vzácné koberce, nejdražší hedvábí,
které pouze unesené dcery vyrábí,
nádherné látky poseté diamanty,
a maso pečené na všechny varianty,
sladké koláčky z divokých citrusů,
a to vše ve stínu vzrostlých fíkusů,
vdané ženy v průsvitném oděvu,
nejdou daleko k svůdnému úsměvu,
obskakují statné bojovníky,
prstíky ukazují na uvězněné slavíky,
touží po kožešinách medvědů,
pod bedlivým dohledem dědů,
hrají si mladé princezny s ženichy,
nevinnou hru s kuličkou a kalichy,
polibky mění si ti starší potají,
a uchvatitelé klisny si sedlají.
S láskou pečuje o své barbary,
vidoucí oko Sahary.
prašné ulice řinčí obchodním ruchem,
vzácné koberce, nejdražší hedvábí,
které pouze unesené dcery vyrábí,
nádherné látky poseté diamanty,
a maso pečené na všechny varianty,
sladké koláčky z divokých citrusů,
a to vše ve stínu vzrostlých fíkusů,
vdané ženy v průsvitném oděvu,
nejdou daleko k svůdnému úsměvu,
obskakují statné bojovníky,
prstíky ukazují na uvězněné slavíky,
touží po kožešinách medvědů,
pod bedlivým dohledem dědů,
hrají si mladé princezny s ženichy,
nevinnou hru s kuličkou a kalichy,
polibky mění si ti starší potají,
a uchvatitelé klisny si sedlají.
S láskou pečuje o své barbary,
vidoucí oko Sahary.
pátek 8. dubna 2016
Na dostaveníčko s chemií
Všechno to začalo poloacetalovou vazbou, která měnila Fisherovy vzorce na Haworthovy. Pravá strana dolů, levá nahoru a ze šestiuhlíkatého sacharidu se jako zázrakem stal pětiuhlíkatý cyklus propojený kyslíkem. Nic složitého.
Ne všichni jsou si ale vědomi, že poloacetál už někde potkali, proto chvilku trvá, než sepnou ty správné synapse. Následně nejistě dodržují těch pár jednoduchých pravidel, co před chvilkou zasvištěla v podobě mechanického vlnění vzduchem. Celí šťastní dokreslí poslední dvojku a pohledem na tabuli se chtějí ujistit o své genialitě.
A ejhle, tam se skví jakási pokažená patlanina pana magistra. A záblesk pochopení se rozplyne jako zlato v lučavce královské.
Ne všichni jsou si ale vědomi, že poloacetál už někde potkali, proto chvilku trvá, než sepnou ty správné synapse. Následně nejistě dodržují těch pár jednoduchých pravidel, co před chvilkou zasvištěla v podobě mechanického vlnění vzduchem. Celí šťastní dokreslí poslední dvojku a pohledem na tabuli se chtějí ujistit o své genialitě.
A ejhle, tam se skví jakási pokažená patlanina pana magistra. A záblesk pochopení se rozplyne jako zlato v lučavce královské.
čtvrtek 7. dubna 2016
Přenádherná zvěrstva
Skutečně jistým půvabem vynikala,
neuvěřitelně krásná na kanibala,
okouzlila každého nebohého muže,
než ho s nadšením stáhla z kůže.
Hostila v čistém domě bankety,
lidské plíce v sekané umlety,
radila přítelkyním s milostnými trably,
než dveře ocelové panny sklaply.
Nakupovala všechno nejdražší,
zbožňuje mučení, smrt jí nestačí.
Nebyla žádná květinka.
Měla povolání dámy v nesnázích,
a přesto máloco ji rozhází,
když se k ní žene statečný hrdina,
má už v hlavě drobounká dívčina
dávno vymyšleno, co s ním dále,
jak zneužít ho ke své chvále,
jak rozcupovat jeho existenci,
jak udržet si místo mezi svými oblíbenci.
Ani ona nebyla květinka.
neuvěřitelně krásná na kanibala,
okouzlila každého nebohého muže,
než ho s nadšením stáhla z kůže.
Hostila v čistém domě bankety,
lidské plíce v sekané umlety,
radila přítelkyním s milostnými trably,
než dveře ocelové panny sklaply.
Nakupovala všechno nejdražší,
zbožňuje mučení, smrt jí nestačí.
Nebyla žádná květinka.
Měla povolání dámy v nesnázích,
a přesto máloco ji rozhází,
když se k ní žene statečný hrdina,
má už v hlavě drobounká dívčina
dávno vymyšleno, co s ním dále,
jak zneužít ho ke své chvále,
jak rozcupovat jeho existenci,
jak udržet si místo mezi svými oblíbenci.
Ani ona nebyla květinka.
středa 6. dubna 2016
Zhnusení vládcovy ženy
Neexistoval jediný důvod, proč by tu trosku před ní měla milovat, nedokázala na něm ani při vší své snaze najít jedinou vlastnost, která by jí imponovala, která by zmírnila to nesmírné zhnusení, co se jí rozlézalo pažemi jako červi.
Kým byl? Nechutnou břečkou splácanou ze slepého obdivování, prázdného tlachání a průměrného života, maskou nacpanou kaší ze zbytků. Neměl v sobě nic – jediný pevný bod, jediný mužný rys, stal se směsicí tupých nálad, narušených výroků a nesmyslného žvatlání.
Sžíral ji pocit, že s ním jeho šarádu hraje, že předstírá nevědomost. Nevidí, jak si obléká svou lživou zbroj. Ocel vládce.
Nenáviděla ho.
Kým byl? Nechutnou břečkou splácanou ze slepého obdivování, prázdného tlachání a průměrného života, maskou nacpanou kaší ze zbytků. Neměl v sobě nic – jediný pevný bod, jediný mužný rys, stal se směsicí tupých nálad, narušených výroků a nesmyslného žvatlání.
Sžíral ji pocit, že s ním jeho šarádu hraje, že předstírá nevědomost. Nevidí, jak si obléká svou lživou zbroj. Ocel vládce.
Nenáviděla ho.
úterý 5. dubna 2016
Vše, co z nás zbylo
Z rozbitých věcí jsme stvořeni,
k primitivním věcem zvoleni,
ve městě andělů s ďáblem sezdáni,
zubem času na tváři popsáni,
ve velkém světě nadobro ztraceni,
vším reálným doslova zmateni,
oparem alkoholu něžně objati,
hříšnými světci z nenávisti počati.
Dočista zlomení již od narození,
vidíme cestu tam, kde není,
bloumáme světem, hledáme útěchu
s lahví vodky, zbraní a bez dechu,
na hraně střechy nohama houpeme,
koktejl z kyselin slavnostně pijeme,
na život připíjíme tělům v márnici,
křtíme je zrcadel střepy tisíci.
Víme, že nevíme nic,
ale nechceme znát víc,
vše zvrácené se v nás sváří,
nejsme na smrt už moc staří?
k primitivním věcem zvoleni,
ve městě andělů s ďáblem sezdáni,
zubem času na tváři popsáni,
ve velkém světě nadobro ztraceni,
vším reálným doslova zmateni,
oparem alkoholu něžně objati,
hříšnými světci z nenávisti počati.
Dočista zlomení již od narození,
vidíme cestu tam, kde není,
bloumáme světem, hledáme útěchu
s lahví vodky, zbraní a bez dechu,
na hraně střechy nohama houpeme,
koktejl z kyselin slavnostně pijeme,
na život připíjíme tělům v márnici,
křtíme je zrcadel střepy tisíci.
Víme, že nevíme nic,
ale nechceme znát víc,
vše zvrácené se v nás sváří,
nejsme na smrt už moc staří?
pondělí 4. dubna 2016
Nereální lidičkové
Děvče hledalo vzdáleného přítele,
(no netvařte se zase tak kysele)
je jisté, že nebyl to nikdo blízký,
nějaký vojáček z texaské vísky,
ale jako zpestření života ideální,
ti lidičkové přišli jí úplně nereální.
Jenže pak jednou přišla chvíle,
kdy do kytiček šla její píle,
náhle chtěl jméno, adresu a věk,
a pardon – asi každý by se trochu lek.
Nejlépe přál by si její podobu,
proto raději po pštrosím způsobu,
do hroudy písku zastrčila hlavu,
ujišťujíc se, že zajisté po právu,
neodpovídá, nepíše, neslyší, nevidí,
po dalších nápadnících se raději nepídí,
Na závěr taková drobná poznámka,
sice anonymní – ale pořád seznamka.
(no netvařte se zase tak kysele)
je jisté, že nebyl to nikdo blízký,
nějaký vojáček z texaské vísky,
ale jako zpestření života ideální,
ti lidičkové přišli jí úplně nereální.
Jenže pak jednou přišla chvíle,
kdy do kytiček šla její píle,
náhle chtěl jméno, adresu a věk,
a pardon – asi každý by se trochu lek.
Nejlépe přál by si její podobu,
proto raději po pštrosím způsobu,
do hroudy písku zastrčila hlavu,
ujišťujíc se, že zajisté po právu,
neodpovídá, nepíše, neslyší, nevidí,
po dalších nápadnících se raději nepídí,
Na závěr taková drobná poznámka,
sice anonymní – ale pořád seznamka.
neděle 3. dubna 2016
Kouzelná náhoda
Nehrálo roli, kdo jste, jaké je vaše zázemí, kolik vyděláváte, jak vypadáte, nikoho to nedojímalo, nezajímalo a nikdo se vás na to nezeptal. Oni totiž moc dobře věděli, proč jste se toho prapodivného lesa za jejich strašidelným hotelem vydal. Nechtěli vaše jméno při zápisu, požadovali okamžitou platbu a neočekávalo se, že s někým navážete pevné přátelství. Tady vaše do smrti končilo.
Jak zněl zápis v policejních složkách? Neštěstí pokud jste místní. Nehoda pokud Evropan. Neobjasněno pokud Američan. A vše to bylo pěkně úhledně seřazeno v obrovské krabici nadepsané Náhoda.
A co že si máte pod tím kouzelným slovíčkem představit? Kulku.
úterý 29. března 2016
Svazek
Šarlat, purpur, rubínová záře,
zlatý plášť na ramenou žháře,
indigo, blankyt, nebeská koruna,
černá věž a sněhobílá královna.
Ledové kapky po tváří stékají,
hlasy mrtvých císařů šeptají,
jak růže a oheň v jedno splynou
a vzájemně se zničí - vlastní vinou.
Hořel Řím, plál Londýn, plakala Praha,
aristokraté hřejí si na prsou hada,
hrají si svoje rozkošné šarády,
tvoří si své zvrácené plejády.
Uchvatitelovi psi čerstvou krev chlemtají,
půvabné laňky nadarmo vzlykají,
silnější vyhrává - jaké to překvapení,
a vítěz vždy dobytou půdu plení.
Malé dítě uvězněné v těle panny,
krutovládce bez bázně a hany,
před očima Afrodité budou dnes spojeni,
jako kdyby pro sebe byli stvořeni.
Kráčí naděje ulicí Morgue,
hyena rve z jehňátka tógu,
lapají ptáčka do klece z drápů,
halí princeznu do krvavých hávů.
Neptunův trojzubec vražen do chřtánu země,
zasévá barbar do něhy své sémě,
poslední requiem lidu, co války se bál,
první polibek muže, co zkázou se stal.
zlatý plášť na ramenou žháře,
indigo, blankyt, nebeská koruna,
černá věž a sněhobílá královna.
Ledové kapky po tváří stékají,
hlasy mrtvých císařů šeptají,
jak růže a oheň v jedno splynou
a vzájemně se zničí - vlastní vinou.
Hořel Řím, plál Londýn, plakala Praha,
aristokraté hřejí si na prsou hada,
hrají si svoje rozkošné šarády,
tvoří si své zvrácené plejády.
Uchvatitelovi psi čerstvou krev chlemtají,
půvabné laňky nadarmo vzlykají,
silnější vyhrává - jaké to překvapení,
a vítěz vždy dobytou půdu plení.
Malé dítě uvězněné v těle panny,
krutovládce bez bázně a hany,
před očima Afrodité budou dnes spojeni,
jako kdyby pro sebe byli stvořeni.
Kráčí naděje ulicí Morgue,
hyena rve z jehňátka tógu,
lapají ptáčka do klece z drápů,
halí princeznu do krvavých hávů.
Neptunův trojzubec vražen do chřtánu země,
zasévá barbar do něhy své sémě,
poslední requiem lidu, co války se bál,
první polibek muže, co zkázou se stal.