Odraz

pátek 24. června 2016



Je nevěrný sen podvodem vašeho druha? Nádherná noční můra, ve které toužíte utonout, zemřít pro lásku, nechat se rozpárat a nikdy se nevzbudit, ale i přes to všechno ráno vstanete, marně se snažíte potlačit rozlévající se horkost ve vašich žilách a vzdycháte nad představou, že by to bylo skutečné. Ale vedle vás spí vorvaň, kousek masa, který k vám úřady připoutaly, chrápající, slintající, prdící a nechutný. Musíte polknout žluč, která se vám nahromadila v krku, modlit se, že se teď neprobudí, aby se nevšiml vašeho znechuceného výrazu, když opovržlivě shazujete jeho ruku ze své nohy. Hnusí se vám představa pachu potu, zkaženého dechu a včerejšího vychlazeného piva, které si nechal přinést. Nenávidíte ho, protože není dokonalý.

Opatrně dopadnete bosýma nohama na dřevěnou podlahu, přivítá vás nenáviděný chlad, promrzlá představa o huňatém koberci, uděláte několik váhavých krůčků, ale dům, ten tichý svědek, vám ani nezaskřípe na pozdrav. Pokračujete důvěrně známou místností, záměrně se vyhýbáte pohledu na zrcadlo, protože víte, co byste tam spatřila. Splihlé vlasy s krvavými šupinkami podobnými těm asijských kaprů, napuchlé rudé oči, natržený ret a šíleně bledou tvář. Na noční košilce se ve stylu abstraktního umění mísí tělní tekutiny bolesti a rozkoše. Nenávidíte se, protože jste mu to dovolila.

Dveře se nenamáhají reagovat na váš útěk, schody nebrání nevěrnici v úprku do chladné náruče třeskuté zimy. Sníh se vám lepí na paty, boří se do něj vaše drobné prstíčky, ale vy to nevnímáte, nevšímáte si, jak prsty nápadně blednou, až nakonec přecházejí do modré, nedochází vám, že přestáváte cítit chodidla, oči ne nepodobně dravcům krouží po nádvoří, marně pátrají a doufají, hledají špetku naděje, malinké světýlko, záblesk pohybu, odlesk meče. Můžete tam stát sekundy, minuty, hodiny, nejprve plna odhodlání, později ztrácíte i tu poslední špetku víry. Pochybujete. Nadáváte si, že jste do toho znovu spadla, nechala se zlákat, poslechla jako ten nejpodřadnější pes. Nenávidíte ho, protože vás opět ponížil.

A v tu chvíli vaše uši něco zachytí, slabounké šustnutí lehké látky, křupání ledu pod nohami, pravidelný dech. Do nosu vás uhodí lahodná vůně domova, kůže, skořice a citronu, nesmírně dráždivá, vábí vás, nutí zavřít oči a roztáčí vám hlavu jako starý kolotočář. Na jazyku převalujete hořkou pachuť vzpomínek s lehkým podtónem sladkého příslibu – a před víčky se vám mihotají scény z dětství, sněhuláci, zmodralé rtíky a ukradené polibky. Náhle na pažích ucítíte slabý dotyk, snad vás chtěla pohladit jedna sněhová vločka, ale pak se vaše popraskané ruce propletou s teplou mužnou dlaní, dlouhé prsty se zaboří do masa na vašem zápěstí a silou vás donutí zvednout obě paže. Vzdáváte se mu. Opět. Nenávidíte se, protože nezvládáte bojovat proti tomu nutkání.


Na vašich rtech přistanou jiné, náruživější, teplejší, sladší, začínají pomalu tančit svůj anglický waltz, nutí vás potlačovat vzdechy, marně se pokoušíte užívat posledních vteřin vašich iluzí za okvětními lístky, které vás dělí od reality. A potom se do měkké poddajné tkáně vašich úst zaboří ostré zuby, cizí jazyk dobyvačně drancuje vaše ústa, přechází do vídeňského valčíku a vaše celé tělo na to reaguje. Do hlavy vám vystřeluje bolest z rukou, nohou i obličeje, ale pramálo toho dbáte, užíváte si každou slastnou vteřinu toho omamného utrpení. Pak to najednou skončí – zmizí to jako vánoční nálada, jako sníh s příchodem jara. A vy víte, že vysněný svět se roztéká jako jahodová zmrzlina za parného dne, že musíte otevřít oči a čelit realitě. Uděláte to a stydlivě pohlédnete do té tváře před vámi. Rozeznáváte známé rysy, ty samé oči, tu stejně řezanou bradu, ty shodně vykrojené rty. Ani ta záplava mléčných kudrlinek vám není cizí. Bolí vás z toho u srdce, protože ačkoli si to nechcete přiznat, tak to víte, srdce ten odraz zná, i když se mu vyhýbáte. A v ten moment nenávidíte celý svět, protože milujete toho jediného, kterého nesmíte. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS